Představte si, že přijdu na burlesku jako úplný laik a tuším jen to, že je něčím mezi divadlem a striptýzem. V čem je dobré být poučenější?
Užitečné je vědět, že k burlesce vůbec nepatří odměřenost. Čím živější, hlučnější publikum, čím víc o sobě dává vědět, tím lépe.
Daří se tomu v Česku?
Už na nás chodí lidé, kteří jsou skvělí, s burleskou si už rozumějí, vracejí se třeba třikrát za sezonu. Obecně se ale lidi v Česku prostě stydí, jsou zapšklejší. Je mi to líto říkat, ale sednou si a čekají: „Bavte mě.“ To naopak například v severských státech, kde by člověk očekával chladnější reakce, jsou brutálně odvázaní: slavnostně se oblečou, užijí si večer, užijí si sami sebe, jsou sebevědomější. Sebevědomější než my. Ono se to samozřejmě mění i u nás, ale hrozně pomalu. To je věc mentality budované do roku 1989. Publikum tu je hodně tiché.
Večerem na burlesce provádí moderátor, „straight man“. Co je jeho úlohou?
U nás v Prague Burlesque jím je impresário Sonny Vargas. Vypráví příběhy, burleska reaguje na politickou scénu, může padnout vtip na prezidenta Zemana, když se zaváděl název Čechia, všimli jsme si i toho. A aby se trochu rozbil případný odstup publika, chodí mezi lidmi, trochu si utahuje i z nich, někomu dá mikrofon, narušuje jejich komfortní zónu. Burleska provokuje. A též nementorsky vysvětluje, co k představení patří. A že je přímo žádoucí hlučet.
Když představení skončí, očekává se, že se lidi sbalí jako v divadle a rozejdou domů?
U nás to tak udělá většina návštěvníků, vyrazí na poslední metro. (smích) V zahraničí pokračují afterparty a takových přibývá i u nás. V Divadle Royal, kde vystupujeme, se to úplně nabízí, zajít na drink, popovídat si s námi.
Takže po konci show vyrazíte mezi lidi do baru.
Ano, já to mám ráda, mám ráda chodit mezi lidi a bavit se.
Prague Burlesque FestivalDruhý ročník festivalu se koná v pátek 9. a sobotu 10. března a do pražského divadla Royal na Vinohradech přivede top performery z celého světa. V první řadě se představí umělkyně Medianoche z New Yorku, aktuální držitelka titulu Queen of Burlesque. „Je to naprostá top třída. Má nádherný, ladný pohyb na pódiu, propracované kostýmy, styling, make-up,“ skládá jí hold Miss Cool Cat. Mužským protipólem největší ženské hvězdy festivalu bude Američan Mr. Georgeous. Na festivalu vystoupí i české cirkusové Duo Štrauberti, které letos v lednu získalo v Monte Carlu prestižní ocenění Stříbrný Klaun a které v Česku vystupuje jen zřídka. Mezi dalšími hosty budou Američan Russell Bruner, špičková umělkyně a producentka Kalinka Kalaschnikow z Rakouska, Khaliuka z Mongolska a více než dvacítka dalších umělkyň a umělců. |
Co by návštěvník naopak neměl očekávat? To, že se svlékací část vystoupení zastaví u kalhotek a „pasties“ na bradavkách je nepřekročitelný limit žánru?
S nahotou si hrajeme hodně, ale „pasties“ a kalhotky musejí být. To je pravidlo.
A na druhou stranu, musí to skončit až tak daleko?
Nemusí, není to žánrová nutnost. Jenže já si na začátku taky říkala: „Podprsenku si nesundám.“ Poté ale rostl ten pocit ze show… Myslím, že většina žen se do těch kalhotek a „pasties“ nakonec svlékne. Nepovažuji to za dehonestaci žen, je to oslava krásy těla. Ale nemusí to jít tak daleko. Určitě ale platí, že se je třeba vyhnout jakékoli vulgaritě. Pak je to opravdu jen striptýz.
Burleska je práce a svlékání je alchymie
Vy jste burlesku nejprve pár let fotila. Když jste poté vystoupila na pódium, překvapilo vás na ní něco?
Ta první představení si popravdě moc nepamatuju. Stud, nervozita, bylo to šílené. A bylo to narychlo. Na vystoupení pro korporátní akci vypadla tanečnice a najednou ze dne na den jsem nebyla fotografka, ale stála jsem tam v kostýmu služtičky, naštěstí ve vedlejší roli.
A na pódiu jste už zůstala.
I když to bylo bez varování, hned jsem se do toho zamilovala. Stojíte na pódiu a říkáte si: „To je fakt síla.“ Já jsem o tom asi vždycky tak trochu snila, už když jsem vystoupení fotila, vizuální stránka burlesky mě vždycky hodně bavila. A myslím, že každá žena tak trochu sní o tom, být za hvězdu a obdivovaná. Právě tím burleska je.
Překvapila vás něčím, co jste se o ní jako fotografka nedověděla?
Ještě jako fotografka jsem ji tak trochu brala na lehkou váhu. Pak mě zaskočilo, kolik je za burleskou práce. Umělkyně musí sestavit choreografii, příběh, celý ten vizuál, najít dobrou hudbu, to není vůbec snadné. A samozřejmě vymyslet kostým, já naštěstí spolupracuji s výtečnou návrhářkou Zuzanou Kubíčkovou. Není to tak, že umělkyně se jde pouze svléknout na scénu. Všechno si děláte sám.
Do svých show zařadila Miss Cool Cat i prvky s ohněm.
„Vystoupení musí být orámované příběhem, musí stát na ztvárněném charakteru,“ zdůrazňuje Miss Cool Cat.
Když jste začala brát burlesku vážně, co byla první věc, o níž jste věděla, že ji musíte zlepšit?
Celkově pohyb na pódiu, tanec. Též jsem začala posilovat, kvůli jistotě. Pak jsem hledala, jakou cestou bych se chtěla ubírat. Každé číslo, nyní jich mám dvanáct, jsem se snažila obohatit novým prvkem. Takže jsem chvíli chodila na step, na charleston, poté jsem začala vystupovat s ohni, takže i ohňové tréninky, na akrobacii na kruzích, základy gymnastiky. K tomu cestujete. Je to opravdový job. A to jsem, přiznávám, rozhodně nečekala, že to může přerůst do skutečného povolání na sto procent.
Hodilo se vám naopak něco z práce fotografky?
Jistě jsem zužitkovala, že jsem se už předtím pohybovala v módě, že jsem vizuálně založený člověk. Také jsem hodně čerpala v knížkách, dějinách burlesky, měla jsem nakoukaný styl. To mi hodně pomohlo pro vymýšlení kostýmů.
Burleska Dita von Teese, paní dokonalá. Je moderní ikonou burlesky. Původně znamenala literární, divadelní nebo hudební žánr, který stál na zesměšnění, karikatuře, anekdotě, parodii. Burleska, jak ji známe dnes, vychází z viktoriánské éry v Anglii, kde v sobě míchala pantomimu, operetu nebo kabaret. Dosáhla však až za oceán, ve 40. letech 19. století se usadila v New Yorku. V Americe se nejprve obohatila o výpravné kostýmy, později o svlékací scény. Ránu jí zasadila prohibice i druhá světová válka, ze světel reflektorů ustoupila v 70. letech minulého století. Oživení žánru, někdy se mluví o neo-burlesce, přišlo v 90. letech s umělkyněmi jako Dita von Teese. |
Mimochodem, na kolik vyjdou?
Mě stojí kostým obvykle kolem třiceti tisíc korun. Plus rekvizity, obří vějíře, mám sklenici v nadživotní velikosti, v níž se koupu, v jedné scéně potřebuji na pódiu sprchu.
Dočetl jsem se, a nikdy mě to nenapadlo, jak velká je alchymie vymýšlet a inovovat, jak kostým svléknout. Je to tak?
Přesně, všechno by mělo dolů padat jako nic, trhnete a letí to pryč. Divák si to neuvědomí, ale je potřeba vymýšlet, aby to nebylo pořád to samé: šaty, rukavičky, podprsenka. Aby tam byly třeba průstřihy, mám například kostým, u něhož odhaluju nejprve ruce, poté nohy, nikdo to tak nečeká a úplně to mění charakter vystoupení. Samozřejmě, stačí mít relativně běžné fetišistické prádlo, proč ne. Ale chcete-li mít kostým a vystoupení propracovanější, je otázka, jak kostým svléknout, opravdu alchymie.
Kolik je v Česku umělkyň, které se burleskou živí?
Těch úplných profesionálek, které nemají žádnou vedlejší práci, pět šest. Pracují na sobě, cestují po Evropě.
Kde burleska žije momentálně nejvíc?
V Americe, New York je top. Velkou scénu má Austrálie a Evropa, například Helsinky, Stockholm, Anglie. Praha se na mapu burlesky zařadila vlastně nedávno, z velkých evropských měst byla jedním z posledních.
Kdy se u nás začínala burleska oživovat?
První Prague Burlesque Show se konala v roce 2007. Vznikla na koleně. Předtím David Jahn alias Sonny Vargas udělal casting, na který ale přišly prakticky jen jeho kámošky. Těm nejlepším dal kostýmy z Barrandova, vytlačil je na podium a nechal je se svlékat. (smích) Bylo to hodně alternativní, ale hodně super, viděla jsem fotky. To vedlo k prvním tanečnicím, které se tomu chtěly víc věnovat, začaly si šít vlastní kostýmy.
Kurzy burlesky? Ženina výbava pro všední život
Spolu s kolegyní Angelinou Angelic učíte na Prague Burlesque Academy. Neučíte jen budoucí umělkyně, které chtějí na pódium, říkáte, že burleska nabízí leccos i ženám pro všední život. Co?
Učíme ženy, jak se pohybovat, jak chodit, jak se nést. Ale nejen to, snažíme se jim pomoci, aby samy našly sebevědomí, sexualitu, ženskou energii. Mnohé se stydí za své křivky, podceňují se, například kvůli tomu, že jsou upozaďovány v mužském kolektivu v práci.
Zní to tak trochu jako terapie.
Ano, je to tak. Ráda říkám, že když vypíchneme své nedokonalosti, můžeme je využít ve svůj prospěch. Kurz se snaží pomoci, aby každá z žen zůstala unikátní a na své jedinečnosti začala naopak stavět. A nakonec je naučíme i to svlékání. Každé tělo má minusy. Pomáháme je akceptovat, stavíme ženy do situací, kdy vystupují před námi, my jsme jim publikem. Ale k oné výzvě nabízíme „safe space“, bezpečné zázemí, které pomůže.
Burleska je často spojená s myšlenkou ženské síly, emancipace, je to tak?
Burleska je určitě oslava ženskosti, všech forem ženské krásy. Pokud burlesku někdo nezná, může ho překvapit, že v ní najde všechna ženská těla, od skoro chlapeckých přes štíhlé až po řekněme boubelky. Svou sebedůvěrou, sebevědomím burleska feministickému hnutí určitě přispěla.
Zažívá ale i feministickou kritiku za obnažování se pro muže, ne?
Ano, ale pro nás využívání sexuality k zábavě není nic dehonestujícího. Navíc, burleska je velmi barevná, velmi duhová, najdete v ní gaye i drag queens, muže převlečené za ženy. A jakkoli je především ženskou show, vždy k ní patřili muži, právě ti „straight men“, komici. Takže chlapi by se neměli opomíjet.
Politiku jsme už jednou zmínili, s burleskou je propletena i ona?
Zesměšňování politických témat a postav do burlesky určitě patří, ale burleska by se neměla brát moc vážně. Burleska je především zábava. Nejsme lékaři, co vám budou operovat srdce, jsme tu proto, abychom lidi bavili.
Energie, kterou při striptýzu nezažijete
V rozhovoru o burlesce nejde nezmínit Ditu von Teese, která z ní udělala v devadesátých letech dvacátého století znovu populární kult. Prý ale není vaší srdcovkou.
Já ji obdivuju jako business woman. Je úžasné, jak dokázala umění burlesky dostat do mainstreamu, pozdvihnout ho na glamour level. Jako performerku jsem ji viděla jednou. Očekávala jsem že mě nebude bavit, ona je totiž, a potvrdil mi to i jeden její spolupracovník, fakt dokonalá: jako panenka. Vše má dotažené, styling, kostýmy, rekvizity. Vše je výpravné, nebesky krásné, uhlazené. A já mám ráda živelnost, odvázanost. Ale byla skvělá, měla to v očích. Našla jsem k ní vztah.
Která umělkyně vás oslovuje sama od sebe, bezvýhradně?
Například Perle Noire. Její vystoupení mají emancipační poselství, byla sexuálně zneužívána a setkala se s diskriminací kvůli barvě pleti, a jsou magnetizující. Loni byla na našem festivalu a lidi ji sledovali celou dobu s otevřenou pusou. Vůbec nechápali, kde se ocitli, jakou energií je strhla. I teď, když o tom jen mluvím, mám husí kůži.
Mimochodem, když už byla řeč o limitech burlesky, existuje nějaký, jde-li o věk?
Já jsem v tomhle ohledu realistka, ale hranice není. V Americe existují přehlídky legend, jimž je přes šedesát. To už může být spíše symbolické, ale jinak myslím, že když jsou na pódiu třeba lidi nad čtyřicet, kteří už mají děti, leccos odžito, je v tom síla a bývají něčím zajímavější než mladé performerky.
