Dlouho jsem si myslela, že jste spolužáci ze stejné ostravské základky, ale vyvedli jste mě z omylu.
Bořek Slezáček: Spolužáci nejsme, David je o dva roky mladší a bydlel v úplně jiné čtvrti. Nebýt hudby, v životě bychom se možná nepotkali. Poznali jsme se až na jednom festivalu. Myslím, že se to jmenovalo Rocková Ostrava.
David Shorf: Na to mám velmi intenzivní vzpomínky. Hrál jsem v kapele dvou brigošů, totálních primitivů, kteří někde hlídali betonové skruže. Už si ani nevybavím jejich jména, tehdy jsem to vůbec neřešil, zajímalo mě jen to, že si poprvé zahraju na kytaru na velké akci. Což se taky stalo, a bylo to hrozné, písničky ve stylu takového horšího Katapultu. A najednou se tam objevili takoví navoněnci, novoromantici v bílých košilích, co si na džíny uvazovali kašmírové šátky. Jeden z nich ke mně přišel a říká: „Nechceš lano?“
Zatímco my, když jsme v dospívání takzvaně bloudili, rostli jsme pro kriminál, když bloudí naše děti, rostou pro psychiatrickou léčebnu.
