Jak moc je pro vás design důležitý v reálném životě?
Nemusím být obklopen designovými věcmi. Trochu se mi možná promítá do oblékání, chodím často v černé, to mám z Japonska. Pár designových objektů mám, ale jsou to věci od kolegů. Mám rád i staré věci. Svoje prostředí si vytvářím tak, abych se v něm cítil dobře. Obecně vzato se ale snažím být spíš bez majetku.
Proč?
Abych byl flexibilní, abych mohl kdykoli sbalit kufr a zmizet. Nemám ani vlastní dům, bydlím v bytě, zahradu mám na chalupě. K čemu něco shromažďovat? Nesouvisí to s vírou, jsem ateista, jen si tolik nevážím materiálního světa. Jsou lidi, kteří to mají zapotřebí, protože jim chybí vlastní ego, musejí se obklopit něčím, co to ego podpoří. Pokud ale člověk umí žít sám se sebou, nemá to zapotřebí.
Kdy jste to poznal?
Je to vývoj. Čím víc stárnete, tím to víc cítíte.
Kvůli své profesi se však pořád potkáváte s lidmi, kteří naopak chtějí mít dům plný designových věcí, i těch, co byste označil za zbytečnosti.
Je to moje práce, nikomu to nebudu vymlouvat. Své přesvědčení nikomu nevnucuju. Snažím se chápat člověka takového, jaký je. Líbí se mi thajský budhismus, který říká, že když máš potřebu někoho změnit, máš se nejdřív zamyslet nad sebou.
Vzpomínáte na něco, co jste si někdy pořídil a dnes to vidíte jako zbytečnost?
Byla to hlavně auta. Mám sice nyní volvo, ale beru ho už jen jako pracovní nástroj. Mám ho pěkně otlučené, vozím v něm materiál. Mám taky spoustu obrazů, které jsem dostal od známých, a moc hrnců a vařeček. Mám neuvěřitelně zařízenou kuchyň, ale spoustu věcí nevezmu vůbec do ruky. Přestěhoval jsem se do podkrovního bytu a nemám tam kam ty obrazy pověsit. Uvědomil jsem si, že je to všechno zbytečné, že to ke štěstí nepotřebuju.
Jste šťastný?
Nejsem extrémně šťastný. Jedním z důvodů je, že žiju ve světě, který není šťastný.
Co by se muselo změnit, abyste štěstí našel?
Odpovím jinak. Kdysi jsem byl na Filipínách, dostal jsem se na ostrov, kam se normálně nepodíváte. Strávil jsem tam asi tři dny. Lidé tam žili ve velkých rodinách, chodili spát se slepicemi, vstávali časně ráno. Záviděl jsem jim tu harmonii a pohodu. Nevěděli o jiném světě, a přesto byli šťastní.
Neláká vás život na vesnici?
Asi ne. Narodil jsem se ve městě a bez něj si život neumím představit. Mám v hlavě spoustu energie, proto se nemůžu vzdálit z civilizace třeba do Mongolska.
Mluvil jste ale o sbalení kufrů. Praha tedy nemusí být vaším posledním městem?
Umím si představit, že nebude. Nic mě tu nedrží.
Architektura je jako detektivka
Co všechno na vás působí, z čeho čerpáte inspiraci?
Knihy, ženy, život. Dopracoval jsem se k etnickým inspiracím, hodně si beru ze života lidí. Když vidíte kočovníky v Mongolsku, to je neuvěřitelná inspirace.
Co vás na nich inspiruje konkrétně?
Takhle to říci je strašně těžké, znělo by to naivně, bylo by to vytržené z kontextu. Není to tak, že všechno přímo použijete. Je to třeba uvědomění, že něco přijmeme, že je něco jinak, než jsme zvyklí.
Po práci v architektuře a designu jste toužil vždycky?
Ono to tak nějak vyplynulo. Začalo to v 80. letech. To byla ekonomicky fantastická doba, pracoval jsem v Itálii. Tam to fungovalo tak, že nejdříve vám studio, v němž jste dělal, pomohlo proslavit vaše jméno, teprve potom se začaly prodávat produkty. Najednou jsem byl ve všech časopisech a všichni ode mě něco chtěli. K popularitě mi pak ještě pomohla moje spolupráce s Václavem Havlem.
Jaké to bylo, číst si o sobě v časopisech?
Jsem od přírody nedůvěřivý. Bylo fajn to číst, ale nikomu neděkuju, že mě chválí. Chtěl jsem být sám sebou. Mám rád svoji práci, naplňuje mě. Proto nedělám všechny zakázky a dělám jen ty, o nichž vím, že mě budou bavit.
Čím vás naplňuje konkrétně?
Je tvůrčí. Třeba v architektuře to je taková malá detektivka. Člověk dostane zadání a musí si pak najít kontextuální vazby. Čím víc jich ale objeví, tím víc se omezuje v tom, co může udělat. To je na tom strašně krásné. Hledáte omezení a pak se je snažíte prorazit.
Bořek ŠípekNarodil se v roce 1949 v Praze. Vystudoval nábytkový design, architekturu a filozofii. Působil v Německu a Nizozemsku, v letech 1990 až 2003 byl na základě jmenování Václavem Havlem architektem Pražského hradu. Byl profesorem architektury na UMPRUM v Praze a děkanem Fakulty architektury na Technické univerzitě v Liberci, v roce 1998 byl jmenován profesorem designu na University of Applied Arts ve Vídni. Mezi jeho hlavní ocenění patří Honourable Mention for the German Architecture Price (1983), holandská cena Kho Liang le Prize za design (1989), jmenování La Croix Chevalier dans lordre des Arts et Lettres francouzskou vládou (1991), cena prince Bernharda Prince Bernhard Fonds Prize za architekturu a užité umění (1993) či cena Talent De L'Originalite - Le Sommet du Luxe et de la Creation (2005). Přes velké úspěchy i na poli designu se vždy cítil být více architektem. "Architektura má moc pozitivně ovlivňovat lidi. Je v tom mnohem silnější než jakákoli jiná forma umění," vysvětluje. |
Zajímá vás osobnost zadavatele?
To je moc důležité. Scházíme se, povídáme si, poslouchám. Rád pracuju pro přímé zadavatele. Nikdy nedělám soutěže, moc nemusím ani výběrová řízení, nemám rád anonymitu.
Stane se někdy, že se se zadavatelem "nepotkáte", neshodnete se?
Ano, každá práce, kterou dělám, je proces. Někdy udělám něco, co není schopen pochopit, pak mu to musím vysvětlit a přesvědčit ho, že je to tak správně. Když se mi to nepovede, musím se mu nějakým způsobem přizpůsobit. Je to další výzva.
V čem se liší například zadání od Itala, Čecha, Číňana?
U italského zadavatele je vidět, že tam stále ještě existuje idea mecenášství v umění. Je tam spousta kulturních rodin, které to tak mají zažité. To tady u nás není, asi to bylo přerušené třicetiletou válkou, neházel bych to jen na komunisty. Asijské zadání zní, aby to bylo jiné než čínské. Touží žít podle naší západní civilizace, vyhledávají si záměrně nás Evropany. Jinak tam pak máte absolutní svobodu.
Jak se momentálně vaše věci prodávají, jede to?
Jede to už léta. Otázka by proto spíš měla znít, jestli jde moje práce na dračku, a tak to není. V podstatě je teď skutečně špatná doba a ta se v architektuře projevuje velmi výrazně. Zkrátka se málo staví.
Pokles zájmu o vaši práci byl tak znatelný?
Absolutně.
Vzal byste teď i věci, které byste dříve nedělal?
Ne. Mě v podstatě víc pronásleduje, že jsem získal nějakou pozici, "popularitu", lidi se mě bojí oslovit. Myslí si, že bych je odmítl nebo že jsem strašně drahý. Mám kolegy, kteří tento mýtus velmi přiživují. Popularita není vždycky prospěšná.
Talentů je málo
Navrhl byste třeba běžný rodinný dům?
Určitě. Teď dělám dva domy pro normální rodinu. Našli jsme materiál, jak postavit dům za milion a půl za týden.
Co je to za materiál?
Polyethylenová síťovina, používá se jako podklad pod železnice. Jsou to proužky, které se k sobě svařují. Vznikne z toho plástev s neuvěřitelnou nosností. To mě baví, nejde mi jen o luxusní bydlení.
Musíte pečlivě sledovat technologický vývoj.
Ano, často je to bohužel o ekonomice a málo o životě. Je fajn bydlet v domě, který nemá ekonomické ztráty, jenže když nedýchá? Zateplení, těsná okna jsou marketingový tah, který podporuje vláda. Jenže netěsné okno vám permanentně větrá a nemusíte ho otvírat. Těsné okno musíte denně aspoň na hodinu otevřít a ztráty jsou pak daleko větší.
Čeho si z toho, co jste vytvořil, ceníte nejvíc?
Je to jako s dětmi. Taky vám neřeknu, kterého syna mám nejraději.
A prozradíte, zda mají vaše domy?
Jsou na tom jako já, ani jeden z nich nemá dům.
Kromě designování přednášíte na vysoké škole. Jaká je to práce?
Spousta lidí si myslí, že tam můžu najít inspiraci, tak to ale není. Bylo by to smutné, kdybych tam měl hledat inspiraci. Na vyučování mě fascinuje, že člověk musí reagovat a přemýšlet. Jinak si blbých věcí ani nevšimnu, tady k nim musím něco říct.
Občas býváte v porotě různých designových soutěží.
Když člověk něčeho dosáhne, má zodpovědnost to společnosti vrátit. Třeba teď předsedám porotě v soutěži When Prague Meets Shanghai. Byla vyhlášena společností Preciosa – Lustry a mně připadá, že je smysluplné hledat talenty ve sklářském oboru.
Je tam hodně talentů?
Talentů je vždycky málo, vidím to u studentů. Když jich je pět procent úspěšných, je to úspěch.
Pozná se úspěšný student hned na začátku?
Dá se to. Ale je to i naopak, někdy si myslíte, že z toho nic nebude, a pak někdo překvapí.
Co vás v nejbližší době čeká?
Uvidím, až se zítra ráno probudím.
