Aktuálně její tvorbu přibližuje výstava Ženy v muzeu v Ústí nad Labem. Je vlastně představením dialogu mezi přáními fotografčiných klientek a jejím pohledem na ženské tělo, ale též mezi privátním a veřejným. Její akty a budoárové fotky v sobě nesou intimní napětí i proto, že vznikly v rámci focení pro soukromé účely, aby se nakonec uvedly veřejně.
Vaše výstava obsahuje fotky, které vznikly jako snímky na zakázku, pro soukromé účely vašich klientek. Bylo těžké získat jejich svolení k veřejné prezentaci?
Vlastně jsem se nesetkala, a týká se to i mé předchozí výstavy, s naprostým odmítnutím. Jen jednou. Moc si toho vážím. Už to, že se ony ženy rozhodnou nechat se nafotit a přijdou ke mně, pro ně bývá vystoupení z komfortní zóny. A když kývnou na mou žádost, nabídku, aby souhlasily s tím, že se fotky uvedou veřejně, pak jsou to naprosté hrdinky.
Ženy Aleny Borlové |
Původně však za vámi přišly, chodí pro fotky pro soukromé účely. Jaká přání je k vám přivádějí nejčastěji?
Důvody jsou mnohé. Hodně často je to na popud přítele, jindy proto, že žena prochází nějakou významnou etapou a chce ji zaznamenat, že se vyrovnává s potížemi. Že má pocit, že je ten pravý moment zachytit, jak je pěkná. Možná si myslí, že jí utíká čas. Přiznám se, že za mnou chodí už s tím, že mou práci znají, i proto se de facto rozhodnou vložit do mých rukou. Vědí, po čem touží, ale jen v obrysech, ne konkrétně. V devadesáti procentech chtějí pomoci, já jsem ta, která je má do onoho vyjádření naladit.
Jak konkrétně?
Většinou pracujeme dvě hodiny, ale hodina z toho je obvykle vstupní povídání. Je třeba vystavět náladu, jen málo žen přichází s vyloženou sebedůvěrou. Je třeba je podržet. První krok vlastně dělá perfektní maskérka a vizážistka Kateřina Marková, takže za mnou přijdou s tím, že „Káťa mi vše řekla, jsem vaše“. Proberme všechno, jako ženské. Otevřeně. Chce foto kvůli sobě? Pro partnera? Je přítel spíš na horní partie, nebo na zadek? Když začneme fotografovat, ženu už jen vedu. Je třeba neztratit koncentraci, vlastně ani čas. Nemodelky nevydrží pózy, pozornost dlouho, je to poměrně náročná disciplína a fyzicky vyčerpávající. Navíc, co neodmakám na bojišti, to nedoháním.
Alena Borlová Narodila se v roce 1976, vystudovala Pražskou fotografickou školu. Profesionálně fotí od roku 2006, mimo jiné akty, portréty, budoárové fotografie. „Věřím, že každá žena je zajímavá, proces focení se snaží onu jiskru, ten skvělý pocit ze sebe sama, nalézt,“ líčí. Kromě toho vede praktickou výuku fotografie na Střední odborné škole v Děčíně. Za sebou má dvě výstavy v Děčíně, jednu v Tisé.  Momentálně je její expozice Ženy k vidění v Muzeu města Ústí nad Labem, až do 28. května. |
V jakém smyslu?
Jsem fotografka, ne retušérka. Co nedosáhneme při focení, to poté z fotky ani nemám chuť dostávat. Takže při focení schováme, co je třeba schovat, vyzdvihneme, co je třeba vyzdvihnout. I když to vyžaduje jisté fyzické úsilí.
Vyzdvihnout ženskost
Každá žena má jiná přání, co je ale při focení obecným vodítkem pro vás?
Ráda vytvářím dojem, že fotka je vlastně takovým aktem lehkého šmírování. Když působí tak, že vznikla, aniž by o tom žena věděla. Když evokuje situaci, že ženu někdo přistihl, že se pozorující oči dostaly, kde neměly být. Že vkročily do intimní chvilky, trochu nepatřičně. I proto ten budoár, i proto ráda pracuji se světlem, využívám okna, závěsy.
Co vše chcete na ženě odhalit, podtrhnout?
Pořád chci, aby byla na fotce hezká. Cílem ani tak není vytáhnout z ní její nitro, dostat se jí dovnitř pod kůži, já spíš chci, aby byla přirozeně pěkná. Na to by leckteří hodnotitelé mohli namítnout, že…
… je to povrchní?
No ano, že nejdu do hloubky, že končím u hezkého prádélka. Jenže výsledkem nejsou prázdné pohledy, figuríny, které by postávaly v prádle. Snažím se, aby si nad fotografiemi žena mohla říci: Sluší mi to – ale jsem to já. I proto se vyhýbám naprosté, bezbřehé spontánnosti. Ta fotografii nemusí svědčit, může se totiž stát ledabylostí. Žena by na fotce jednoduše měla být hezká, měla by vyjadřovat sama sebe, a k tomu je jisté modelování těla jednoduše potřeba. Ale bez přehánění. V tom jedeme s Kateřinou Markovou v tandemu: vyzdvihnout ženskost, vizuálnost, ale s úctou, pokorou, bez přemrštěných stylizací. Vlastně fotím fotky, které bych chtěla mít sama.
A máte?
Ne! Já si nedokážu představit, že bych se takhle nechala vyfotit, už vůbec že bych takové fotografie někomu ukázala. Já jsem prostě ta, co je za fotoaparátem. Já mám problém i s rodinnými fotkami! S tím, když mě studenti fotí v rámci výuky, to je pro mě bolest. Obecně na sebe nemám potřebu koukat. To neznamená, že bych se hezky neoblékla, naopak, jak jsem starší, tím se podpatky zvyšují. (smích) Možná je to projekce: čím méně se ráda fotím sama, tím raději vyfotím nějakou jinou. Opravdu na to koukám tak, jako bych fotila svoje fotky: nechtěla bych, abych si připadala trapně, absurdně, poníženě, nepatřičně vyzývavě, ani během focení, ani na fotkách.
Tak trochu po svém
Jak se vlastně z takových focení vynoří fotografie, které původní, soukromá zadání vašich klientek začnou překračovat?
Klientku fotím, aby byla spokojená, ale při každém focení se snažím hledat, co je trochu jiné než u předchozí dámy, zohledňuji jiné světlo, jiné prostředí, její jiné pohyby, styl, gesta. A pak se stane, že to najednou přejde do jiné roviny, do polohy „pardon, teď to možná ani nebudou fotky pro vás“. A z focení si vytrhnu patnáct dvacet minut pro sebe, kdy si to dělám trochu po svém, volněji.
A tak se objevil nápad na výstavy?
Na základě jedné fotky bych si pomyslela jen „hm, zajímavé“. Ale když jsem viděla, že si téměř u každé klientky dokážu vybrat dvě tři fotky, které trochu překračovaly rámec, řekla jsem si, že chci s každou klientkou nafotit něco „navíc“, něco s „přidanou hodnotou“, co by mohlo výhledově vykročit ven. A začal vznikat soubor takových fotografií. A přišlo mi, že si zaslouží předvést. Jsem fotografka, asi tedy ne umělkyně, ale mám to ego – představit svou práci.
Každá žena je zajímavá, to není klišé, říká fotografka Alena Borlová.
Nemáte s onou svou volnější tvorbou větší plány?
Mám plány! (smích). Ale vždy potřebuju impuls, jsem člověk, který musí vědět, proč to dělá. Já nebudu fotit jen tak do šuplíku, jsem docela praktický člověk, musím vidět příležitost.
Změnily se nějak ženy, které se na vás obracejí, za dobu, co fotíte?
Když jsem tento žánr začala fotit, stály o něj ženy, které to opravdu měly v povaze. Byly to ženy se sebevědomím, bez pochyb. Dnes přijde například žena, která ze svého posledního vztahu nemá sebevědomí a chce vidět, že vypadá hezky. Ale nechci paušalizovat, ani to nedokážu, zobecňování nemám ráda.
Změnila jste se za onu dobu nějak vy, váš styl?
Od začátků jsem se dostala k tomu, že jsme rychleji na stejné vlně. Že onoho stavu vyladění dosáhneme s klientkou snadněji.
Svlékla jsem je a fotila. A kam zmizeli?
Ženy jste však nefotila od začátku, že? Jak to s vaším focením vlastně bylo?
Fotit jsem začala díky dědovi, který měl flexaretu… Já si teda myslela, že jsem nijak extrémně nefotila, ale když jsem teď něco hledala ve starých věcech, zjistila jsem, že mám fotky z každé akce, kde jsem byla, z každého vandru, že jsem fotila vlastně pořád. Ale protože jsem praktik a realista, nikdy jsem do toho nevkládala ambice. Když jsem však tehdy chtěla, aby ze mě vypadlo něco hezkého, úplně první volba byl můj tehdejší přítel a okamžitě jsme fotili tělo.
Takže mužské akty?
Jeden mi tehdy vyšel v časopise pro mladé, já kvůli té fotce vylezla na sloup, dole pod ním jsme v trávě vyšlapali kolečko, do kterého se on stočil. A můžu říct, že od té doby jsem každého svého přítele, nebylo jich teda zase tolik, podotýkám, svlékla a fotila nahého. Tělo mě fascinovalo. A svlékat přítele bylo jednodušší, než si říkat kamarádce. Poté jsem fotila manžela.
Proč právě tělo, čím přesně vás oslovuje?
Evokuje výtvarno, miluju balet, tanec. Pak jsem začala fotit komerčně, ale i poté jsem automaticky mířila k tělu. Tedy k ženskému. Věděla jsem, že jestli budu mít někdy výstavy, bude to tělo. Hodně lidí se mě v téhle souvislosti ptá, možná byste se na to zeptal taky…
… kam zmizeli ti chlapi?
Přesně. Já se přiznám, že fotit chlapy je strašně těžká disciplína. Asi bych si uměla představit, že bych je dokázala vyfotit zajímavě, hezky, ale je to těžké. Pózování je u mužů nemotornější, strašně rychle se u nich vytratí to chlapství. Když si sáhne do vlasů žena, není to v devadesáti procentech nic proti ničemu. U mužů je to v téže míře divné.
Není to tak, že se muži dopředu příliš stylizují?
Nepochybně. Dostat muže do pozice, kdy bude uvolněný, přirozený, působivý, to je obrovská makačka. Chlapi jsou exhibicionisti, mají větší tendenci se stylizovat a držet role, kterou si předepsali. Je toporná, ale když se ho z ní pokusíte vysvobodit, sklouzne mimo svou osobnost, mimo to, kým je.
