Jako z příruček však počínání kapitána Sullenbergera nebylo, to ne. Nikdy to ostatně nezastíral, přiznával, že neanalyzoval, nepočítal, nedával dohromady přesná data o rychlosti stroje a údaje o vzdálenosti možného místa nouzového přistání, neradil se se svým prvním pilotem a moc ani s kontrolní věží.
Neměl na to čas, na rozhodnutí mu dalo drama v oblacích k dispozici ani ne minutu. Věděl jen, že ručí za 154 životů, nepočítaje v to svůj. Věděl, že má malou rychlost a relativně nízkou výšku. A věděl, že nesmí udělat chybu.
Spoléhal na dvě věci. První byl prostý pohled okem z okna kabiny. Druhou zkušenosti, které mu více než čtyřicetiletá dráha pilota dala. A intuice. „Všechno, co jsem za svou kariéru udělal, bylo přípravou na onen moment,“ prohlásil později.
Jakkoli byly ony sekundy v kabině Airbusu 320 tíživé, rozhodování fatální a provedení manévru náročné, Sullenberger se měl o co opřít. Můžeme říci, že když už se cynický osud rozhodl vyslat posádku a pasažéry letu US Airways 1549 na cestu k branám zkázy, dal jim v podobě kapitána Sullenbergera k dispozici tu nejlepší záchrannou brzdu.
Ten nejpříkladnější život
Narodil se v roce 1951 v texaské rodině zubaře a učitelky a už od dětství nemohl být jeho životopis vykreslován oslnivějším písmem. Prospíval výtečně ze všech předmětů, ve dvanácti se díky vysokému IQ dostal do Mensa International, byl prvním flétnistou v orchestru. Ukázkové, předpisové dítě.
A už v raném dětství našel svou vášeň, létání ho fascinovalo od pěti let, kdy začal pozorovat stroje létající z nedaleké základny Air Force. U pečlivého sestavování modelů však jeho touha neskončila, v roce 1967 si poprvé sedl na křeslo pilota. Šestnáctiletého hocha učil létat pilot práškovacího letadla L. T. Cook. „Platil jsem šest dolarů za letadélko a palivo, tři dolary za jeho čas,“ vzpomínal na svůj idol.
Sully: Zázrak na řece Hudsonrežie: Clint Eastwood  Tom Hanks jako pilot přezdívaný Sully |
A Sully, jak mu říkali, postupoval dál. V roce 1969 nastupuje na leteckou akademii, v roce 1973 ji absolvuje, ovšemže s výtečnými výsledky. A v témže roce si odnáší vysokoškolské vzdělání z průmyslové psychologie, aby k tomu o sedm let později přidal univerzitní diplom z veřejné správy. Hlavní je ale létání, dobývá metu za metou, získává letecké zkušenosti v Evropě, v Pacifiku, trénuje letecké souboje, školí, je vyšetřovatelem leteckých nehod.
Bezpečnost ho zajímá pořád. Věnuje se jí, i když přestoupí z vojenského létání na civilní. Podílí se na vyšetřování velkých nehod, vyučuje stovky pilotů, věnuje se psychologii v krizových situacích, píše doporučení, normy, manuály, odborné texty. Kromě toho stíhá i založit a ředitelovat firmu poskytující poradenství ohledně bezpečnosti leteckého provozu.
Především však sám pořád létá. A myslí si, že do penze dolétá bez větší turbulence, v poklidu. Měl štěstí, on sám žádnou krizi v kabině nezažil a myslel si, že to tak zůstane. Potom však přišel 15. leden 2009 a kapitán Sullenberger řídil let z newyorského letiště LaGuardia do Severní Karolíny.
Stroj se odlepil od ranveje číslo čtyři přesně v 15 hodin a 26 minut. Po pouhých sto sekundách ve vzduchu bylo zřejmé, že v Severní Karolíně nepřistane.
Ticho jako v knihovně
Ono hejno ptáků (vědci později zjistí, že to byly kanadské husy) uviděl dvě vteřiny předtím, než do stroje nad Bronxem narazily. „Bylo to jak Hitchcockův film,“ popisoval bezmocný pohled na střemhlav se blížící ptáky. Neměl šanci se jim vyhnout, husy se rozplácly o čelní sklo, ale skončily též v obou motorech. Pak už šlo vše ráz na ráz. Hrozné vibrace, zápach pálícího se masa ze vzduchového systému. Divný zvuk, ale potom ticho, nezvyklé, výhružné, omračující. „Ticho jako v knihovně,“ líčil.
A vzápětí šok. Setinové odmítnutí reality. „Nevěřil jsem tomu: Tohle se nestalo. Tohle se neděje mně,“ přiznával se, co mu prolétlo myslí. Cloumaly s ním tělesné reakce. Cítil, jak mu stoupá tlak. Jak jím otřásá vlastní puls. Jak se mu zužuje vidění. Jak ztrácí schopnost kognitivní reakce, soustředěnosti. V mžiku však situaci ovládl, zlomily to tři věci.
Zaprvé sebral síly k tomu, vnutit sám sobě klid. „On to vlastně není klid, je to sebekázeň situaci rozškatulkovat, navzdory stresu,“ vysvětloval. Zadruhé musel drama změnit v problém, který se musí vyřešit. A zatřetí si musel vyjasnit, že nezvládne udělat všechno, musel si vybrat nejdůležitější kroky, zaměřit se na jejich co nejlepší provedení – a důsledně ignorovat všechno ostatní.
Fakt, že situace nepřipouštěla pochyb, mu vše paradoxně ulehčoval. „Věděl jsem, co ji způsobilo, co to pro nás znamená, a věděl jsem, že to bude po mé rutinní kariéře výzva mého života,“ shrnuje.
Přistaneme na Hudsonu
Naprosto přesně věděl, co má podle pravidel dělat, vždyť je vyučoval a rozvíjel. Letadlo má ovládat první pilot, zatímco kapitán má situaci monitorovat, analyzovat, řídit. Jenže Sullenberger měl též zkušenosti a ty ho vedly k tomu, že to udělal přesně naopak. Pilotování se chopil sám, jeho pilot Jeff Skiles se pokoušel nahazovat motory a hledal v manuálech nejvhodnější „checklist“, seznam krizových úkonů. Ono rozhodnutí mělo dobré důvody, Skiles létal sice stejně dlouho jako on, ale na Airbusu 320 byl nováčkem. A byl naopak lepší v práci s příručkou.
Komunikace s kontrolory byla plná děsivého ticha. Otočka a návrat na LaGuardia se vyloučila, kontroloři navrhli nouzové přistání na malém letišti Teterboro. „OK, udělejme to tak,“ zachytila černá skříňka Sullenbergerův hlas. Jenže potom mu došlo, že cíl je příliš daleko. Stačit mu musel pohled z okna, žádné propočty. „Nezvládneme to,“ konstatoval do mikrofonu. Že se chce pokusit o přistání na hladině řeky Hudson, prý ve věži pochopili z radaru sami, ještě než jim to suše a klidně oznámil.
Hrdinů letu 1549 bylo víc, pilot Jeff Skiles byl mezi nimi.
Na moc řečí však nebyl čas ani v kabině, Sullenberger vlastně Skilesovi neřekl skoro nic, nic s ním nic nekonzultoval. Později vypověděl, že jeho pilot slyšel radiovou komunikaci a že bylo hmatatelně cítit, že s jeho verdiktem souhlasí. Byla to stoprocentní souhra, koncert, Skiles monitoroval, a když bylo třeba, začal sám od sebe hlásit před přistáním výšku a rychlost.
Přistávací symfonii však hrál celý kvintet posádky. Úlevu prý Sullenberger pocítil ještě před přistáním, chvíli poté, kdy cestujícím vyrovnaně oznámil: „Připoutejte se, dopad bude tvrdý.“ Hned nato totiž slyšel, jak vydávají pokyny letušky: „Hlavy dolů“, „Zůstaňte dole“, „Zachovejte klid“. Ta týmovost, profesionalita, souhra mu dala sílu. „Věděl jsem, že moje naděje a sebedůvěra, že plán dokončím, je oprávněná,“ objasňoval později.
Na hladinu Hudsonu letoun dosedl zhruba v 15:31, přistál na ní rychlostí asi 241 kilometrů v hodině. Uprostřed celé krize si Sullenberger dokonce vybral přesné místo dopadu, poblíž muzea Intrepid. „Na Manhattanu jsem byl mnohokrát, navštívil jsem Intrepid, věděl jsem tedy, že tam je terminál kamionů. Bylo to jediné místo v celé oblasti, kde se záchrana lidí mohla za tak chladného počasí odehrát dostatečně rychle,“ vysvětloval.
Kapitán opouští letadlo poslední
On sám z letounu nespěchal. A relativně spořádaně z něj slézali na křídla i cestující, navzájem si pomáhali, nejprve nechali odejít ženy a děti. Než vyšel ven kapitán Sullenberger, letoun dvakrát prošel, aby se ujistil, že v něm nikdo nezůstal. „Bral jsem to víc jako osobní než procedurální zodpovědnost. Ale měl jsem čas, letoun byl stabilní, nebál jsem se, že se najednou potopí,“ říkal. Své jednání zbavoval hrdinských rysů, jak to šlo.
Přesto však fascinoval. Magnetizoval už zachránce. Uprostřed všech emocí, vysílení ze stresu, chaosu, vřavy, lidí balancujících na křídlech letounu a záchranných raftů, čněl pokojný, povznesený. „Byl absolutně klidný,“ popisoval jeden ze záchranářů, „a jeho zevnějšek byl absolutně bez poskvrny.“ Zástupce newyorského starosty Edward Skyller, který Sullymu, jak mu teď už familiárně říkala celá Amerika, přišel poděkovat, kapitánovu vyrovnanost a štábní kulturu potvrzuje: „Ani si neuvolnil kravatu.“
Kapitán Sully dával od začátku najevo, že nechce stát na piedestalu. „Nejpokorněji, nejméně zúčastněně mi řekl: Jsme k tomu trénováni. Žádné chlubení se, žádné emoce, nic,“ líčil listu The New York Times další z úředníků. Protože voda v pilotní kabině zmáčela odbornou publikaci z knihovny, poškození Sully nahlásil a z vyfasované pokuty se nevymlouval.
V roce 2009 se nad New Yorkem pořád vznášel přízrak 11. září 2001. „Ne, znovu ne!“ prozradila novinářům jedna z Newyorčanek své obavy, když viděla, jak se Sullyho letoun sune nízko nad ulicemi.
Sousedé, které omráčení novináři běželi vyzpovídat, byli snad jedinými, kteří se ničemu nedivili. Ani tomu, že Sully životy pasažérů i posádky mistrovsky zachránil, ani tomu, že nestál o pocty. „Kdybyste Sullyho znali, pochopili byste. Řekli byste jen: No jo, to je celý on,“ odtušil jeho soused John Garcia.
Celou vaši kariéru rozsoudí tři minuty
Vybojováno však nebylo, do hry se vložili vyšetřovatelé: Musel letoun skončit v Hudsonu? Odpověď hledali na simulátorech. Pokusů se ve francouzském Toulouse, kde měl Airbus centrum, odehrálo mnoho. Při prvních čtyřech se všem pilotům podařilo vrátit na letiště LaGuardia. Když se pokus devětkrát opakoval, zatímco bylo simulované poškození větší nebo se stroje vracely na jinou ranvej, byly úspěšné jen tři pokusy. Obstáli jen ti piloti, kteří se na LaGuardia obrátili ihned, bezprostředně po poruše.
Závěrečná zpráva, kterou vyšetřovací orgán vydal v květnu roku 2010, však přesto konstatuje, že ani on, ani nikdo jiný z posádky nepochybil. Vypočítává sice na třiatřicet doporučení, například aby se pilotům dostávalo simulací selhání obou motorů v nízké výšce, ale oceňuje excelentní práci týmu letu 1549. Všechny simulované lety měly totiž zásadní chybu, jejich piloti věděli, co se při nich stane. Přistání na Hudsonu „poskytlo nejvyšší pravděpodobnost, že lidé nehodu přežijí“, uvádí se ve zprávě. Společnost Airbus se dokonce tak bála, že svým pitváním naruší hrdinský obraz kapitána Sullenbergera, že zprávu chtěla uchovat v soukromí.
Nejsme KGBVyšetřovatelé zázraku na Hudsonu kritizují film s Hanksem  Z filmu Sully: Zázrak na řece Hudson |
Proč tedy Eastwoodův film vykresluje vyšetřovatele tak, že se snažili Sullyho očernit a našeptávali mu, že to byla jeho chyba? Skutečný Sully toho moc nevysvětluje. Prohlásil jen, že oněch patnáct měsíců vyšetřování bylo ohromným tlakem. A že v plné šíři nemohou chápat celou událost bez leteckých znalostí ani novináři, ani poctiví čtenáři vyšetřovací zprávy. Všem pilotům už v roce 2010 vzkázal: Myslete na to, že po celé mé kariéře, dlouhé třiačtyřicet let, je můj život posuzován na základě oněch tří minut a osmadvaceti vteřin“.
V oficiálním strohém prohlášení uvedl, že filmový příběh „vychází z jeho zkušenosti a odráží mnoho výzev, jimž čelil a které musel překonat jak během letu, tak po něm“.
Jako výběr z banky
Aureola, kterou jeho čin kolem jeho osobnosti vykreslil, byla ostatně silná. Amerika jej obejmula jako hrdinu. Byl pozván na inauguraci Baracka Obamy i jeho řeč do Kongresu. Dostal řadu ocenění, vyznamenání a medailí. Zúčastnil se ceremoniálu při baseballovém Super Bowlu, sklidil ovace ve stoje na představení na Broadwayi, byl hostem mnoha televizních talk show. Republikáni mu navrhli, ať za ně kandiduje, on však odmítl.
Mnohem víc jej jistě potěšil vzkaz, který dostal od vdovy jednoho pilota práškovacího letadla. „L. T. by to nepřekvapilo, ale zcela jistě by byl potěšený a hrdý,“ napsala mu paní Cooková.
K tak vděčnému přijetí hrdiny Amerikou přispěla možná i doba, Spojenými státy se pořád řítily následky hypoteční krize a země potřebovala povzbuzení. Sám se role hrdiny ujímal velmi zdráhavě. „Toto slovo v naší kultuře občas nadužíváme, a tím ho umenšujeme,“ uvažoval. A namítal, že hrdina je z definice někdo, kdo se sám rozhodne podstoupit riziko pro záchranu jiného – jenže on s Jeffem Skilesem si nic nevybrali, v situaci reagovali automaticky, byla to jejich práce. Dodával, že není supermanem, trpěl po letu post-traumatickým syndromem, nespal, nemohl se zbavit pochyb, zda neměl něco udělat jinak.
Nakonec se však potlesku lidu poddal: „Nechci oslabovat pocity lidí ke mně tím, že jim budu říkat, že se pletou. Začínám chápat, proč to tak cítí. Myslím, že chtějí dobré zprávy, že chtějí cítit naději. Pokud jim tak mohu pomoci, udělám to,“ řekl.
Jindy události 15. ledna 2009 popsal výmluvně. Všechna léta pilotování předtím, studium a práce instruktora, to vše bylo jako malé, pravidelné spoření na svůj účet v bance. A během onoho dramatu si vše, co si uložil, najednou vybral.
Je neochvějným zastáncem toho, že sebelepší technologie lidského pilota nenahradí. A ví, proč on a kolegové jeho generace byli tak profesně pečliví a vnímaví. To proto, že věděli, proč takoví musejí být. „Protože za každým úkonem, každou procedurou, každým pravidlem ve směrnicích federálního letectví, za téměř každým kouskem našich vědomostí byl někdo, kdo umřel. A my jsme se k těmto poučení dostávali za vysokou cenu, doslova za cenu krve. Neodvažujeme se je zapomenout,“ řekl.
