Praktický a zemitý byl nakonec i její vztah k představivosti, na níž byla velká část její práce založena. V jejím podání nebyla fantazírováním, sněním, utíkáním od skutečnosti. Imaginace pro ni měla praktické využití teď a tady. Měla za to, že díky ní můžeme pochopit, že naše vnímání reality může být nedostatečné, tendenční, svévolné, příliš pohodlné. Omezené. Chybné. Americká autorka bestsellerů jako Vyděděnec nebo Levá ruka tmy soudila, že imaginaci z velmi praktických důvodů potřebujeme.
Nakonec, co nám zbude, když se necháme uvěznit fatalismem? „Žijeme v kapitalismu a jeho moc se zdá nevyhnutelná,“ prohlásila jako ďáblův advokát v projevu v roce 2014, racionálně však tehdy dodala: „Jenže takové se kdysi zdálo být i božské právo králů. Jakékoli lidské moci lze vzdorovat a jakoukoli moc mohou lidské bytosti změnit.“
Představivost v tom podle ní hrála roli. „Když jí otevřete dveře, možnosti jsou jiné, než se původně zdály,“ říkala.
Dětství plné mýtů, příběhů a vášně
Ursula Le Guinová se narodila se v roce 1929 do prostředí plného výzev. Oba rodiče byli vědci, otec Alfred L. Kroeber byl jedním z nejvlivnějších kulturních antropologů dvacátého století, matka Theodora napsala například knihu o posledním příslušníkovi indiánského kmene Yahi.
Odmala tak byla díky rodičům obklopená legendami, mýty, zkazkami. Magií, písněmi, rčeními, kulturními symboly. „Jestli jsem skončila u psaní o čarodějích, bylo to proto, že jsem s jedním vyrůstala,“ řekla později s odkazem na bádání svého otce. Všechno vstřebávala, i rodinné historky tety Betsy o pionýrském osídlování Nevady.
K tomu přidejme vyprávění jejích „strýčků“, původních obyvatel Ameriky, na rodinném ranči v Napa Valley nejen o jejich kultuře, ale i o rasismu, diskriminaci a útlaku, jemuž čelili. A také bohatou rodičovskou knihovnu plnou norských ság, irských pohádek, řeckých bájí, ale také taoistických textů. Mimochodem, severská mytologie ji prý oslovovala více než řecká. To proto, že hranici mezi civilizací a barbarstvím viděla spíš jako „hraniční čáru v mysli samotné“ než jako střet kultur.
A opomenout samozřejmě nesmíme otevřenou atmosféru. Rodina Kroeberových, to nebyla kasárna, ale Hyde Park. U debat při večeřích měl každý svůj pomyslný řečnický pultík. Ursula se však, protože byla ze čtyř sourozenců nejmladší, musela o své slovo hlásit nejzatvrzeleji. Později přiznávala, že právě proto zřejmě mluví tak vášnivě.
Chci psát. Po svém
Na střední škole v Berkeley, ve velmi oficiózní neosobní instituci, našla azyl v knihovně. Hltala Shelleyho, Hardyho, Turgeněva. A četla i sci-fi. Její ikonou se v budoucnu měla stát, tehdy ji však nenadchla. „Všechno to bylo jen o zbraních a vojácích. Bílý muž dobývá vesmír,“ shrnula důvody pro svůj odstup později. A věděla, proč onu distanci má: „Jako dcera antropologů se na svět díváte spíše z pohledu dobývaných.“
První dáma sci-fi a fantaskní literaturyV češtině vyšly kromě Vyděděnce a Levé ruky tmy z cyklu Hain (Ekumen) též například romány Čaroděj Zeměmoří, Hrobky Atuánu, Nejvzdálenější pobřeží, Tehanu: Poslední kniha Zeměmoří a Jiný vítr nebo povídka Příběhy ze Zeměmoří. |
Na vysoké vystudovala francouzskou a italskou literaturu, poté odjela na stipendium na dva roky do Francie. Už cestou tam se seznámila se svým budoucím mužem Charlesem. A od roku 1951 psala: básně, povídky, dokonce i romány, těch bylo celkem pět. Nikdo je tehdy nechtěl vydat. Nesla to těžce. „Psaní bylo vždy mým nejvnitřnějším způsobem existence. Hodně jsem trpěla rozporem mezi tím, že jsem věděla, že to je práce, pro kterou jsem se narodila, a tím, že jsem pro to nemohla najít potvrzení,“ vzpomínala.
Nakonec svůj žánr našla. Když jí vydalo první dvě práce fantasy nakladatelství a dokonce jí dalo honorář, jásala. „Nejenže to přijali, ale dokonce platili!“ smála se později. A v onom žánru, tehdy považovaném za podřadný, se našla, i když k němu záměrně nemířila.
„Směřovala jsem prostě jen jinam, než kde tehdy byla oficiálně schválená literatura. Nechtěla jsem být Normanem Mailerem nebo Saulem Bellowem. Nevěděla jsem, kdo jsou mí souputníci. Nezdálo se, že by někdo dělal to, co jsem chtěla dělat já,“ líčila posléze a popisovala, že si tehdy říkala, že s nikým nechce soutěžit, že nechce konkurovat na již obsazených územích: „Chtěla jsem jen psát. Po svém. Chtěl jsem vypěstovat vlastní zahradu.“
Jiné světy jako myšlenkový experiment
Říkávala, že žánr sci-fi a fantasy na ni zbyl. Nepsala totiž realisticky, což byl tón tehdejší doby, takže jinde neměla šanci. A tam, kde na ni příležitost zbyla, ji vytěžila do maxima. Její román Levá ruka tmy vyšel v roce 1969 jako paperback za pětadevadesát centů, ale dospěl k prestižním sci-fi oceněním Nebula a Hugo a stal se sci-fi klasikou. Byl průkopnickou genderovou výzvou, odehrává se totiž na planetě, kde jsou lidé androgynní. „Co zbude, když lidem vezmeme gender?“ popisuje svou otázku. Tehdy velmi originální otázku.
O pět let později klade v románu Vyděděnec, taktéž ověnčeném cenami, jiný dotaz: Co je to utopie? Popisuje v něm dva světy, kapitalistický, hierarchický, vykořisťovatelský Urras a beztřídní, bezstátní, anarchistický Anarres, inspirovaný dílem libertinského socialisty Williama Morrise a anarchisty Petra Kropotkina. První je nepřijatelný, ale co utopie Anarresu? Není ideální, i ona disciplinuje, omezuje. Asi i utlačuje.
Autorka totiž nechtěla tvořit ani miliontou verzi dystopie, ale ani obraz ráje. Její utopie je rozporuplná. Nepředhazuje ji čtenáři jako recept. „Nechci kázat. Chci objevovat,“ přiznávala. Nepředpisuje, nementoruje. Jen popisuje, obraz jiné reality bere jako „myšlenkový experiment“.
I proto nesouhlasila s C. S. Lewisem, autorem cyklu Letopisy Narnie. Shledávala v něm jen křesťanskou apologetiku, plnou nenávisti a pohrdání k těm, kteří nesouhlasí. Pro ni bylo dobro a zlo součástí světa, i toho utopického. A sci-fi a fantasy pro ni byly cestou, jak neutíkat od reálných problémů.
Šance a limity oněch žánrů brala velmi vážně. Nakolik v nich má mít roli intuice a nakolik analýza? Nakolik se má spisovatel rozběhnout a nakolik ohlížet na poznatky vědních disciplín? Oba přístupy samy o sobě byly podle ní sterilní. „Jen když je spojíte, dostanete něco plodného a živoucího. Mysticismus, což je slovo, jímž můj otec pohrdal, a vědecká faktičnost, potřeba důkazů, to jsou polohy, s nimiž si hraju,“ líčila.
V dílech Ursuly Le Gionové je imaginace, politická kritika, antropologie, mytologie, ekologie, feminismus, taoismus, jungiánství. A překonávání výzev. Nejprve jsou protagonisté jejích děl muži, když se rozhodne psát z ženské perspektivy, málem ztratí ve své psaní sebedůvěru. Otevřela se totiž před ní „svoboda, která mě děsila“, přiznávala.
Napsala více než dvacet románů, přes stovku povídek, sedm souborů esejů, třináct knih pro děti, je autorkou básní, překladů a „kuchařek“ pro začínající autory. Dostala bezpočet ocenění
Jakkoli precizní a promyšlený je její styl, základ je v imaginaci. „Když si nedokážete představit následky svého jednání, nemůžete jednat morálně nebo zodpovědně,“ vyložila v rozhovoru pro The Guardian a dodala, že právě proto je spisovatelovou povinností čtenářovu představivost zásobovat a kultivovat.
Její představivost však byla navázána na realitu. Byla praktická. I proto kritizovala trh s kulturou, který dělá z knih zboží jako jiné, moc, kterou mají obchodníci jako Amazon. „Diktatura, cenzura prováděná trhem je stejně nebezpečná jako ta vykonávaná státem,“ napsala.
Neměla ráda, když se o ní psalo jako o autorce sci-fi a fantasy, protože opanovala mnohem širší literární záběr. Pravdou však je, že z těchto dříve okrajových žánrů pro specifickou komunitu lze vykřesat literární klenot. „Ursula Le Guinová, jedna z největších, odešla. Nebyla jen autorkou sci-fi, byla literární ikonou,“ napsal k její smrti Stephen King.