Pozdější světec Ignác z Loyoly se narodil roku 1491 do šlechtické rodiny poblíž San Sebastian v Baskicku. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl stát duchovním, nebo dokonce osobností, která dojde svatořečení. Malý Ignác, tedy původně Íñigo López de Recalde, úspěšně vzdoroval snahám svého otce přivést ho k církevní kariéře.
„Do svých 26 let věku byl Ignác uchvácen marnostmi světa,“ napsal otec Louis Gonzales v životopise, který mu Ignác sám diktoval a je považován za nejlepší a nejucelenější zdroj informací o životě tohoto světce.
A jak zmiňuje historička Zuzana Lukšová z Masarykovy univerzity, podle svých blízkých zpočátku opravdu nežil ctnostně: „Vedl výtržnický život, pokud jde o ženy, hazardní hry a duely, a to až do svých 26 let.“ Mladý Ignác měl jedinou touhu – vydobýt si velké jméno, stát se hrdinou, mužem, kterému se všichni klaní. Díky stykům svého otce se nejdřív stal pážetem na španělském královském dvoře Ferdinanda Aragonského.
Jezuité: vlivný řeholní řád, jehož členy byli i Koniáš či Balbín |
Hrdina bojů o Pamplonu
Co se v jeho 26 letech stalo tak významného? V roce 1517 vstoupil do gardy navarrského místokrále Antonia Manriquera a opustil svůj lehkovážný životní styl. Jak uvádí Lukšová, Ignác doufal, že bude moci v nebezpečných bitkách v blízkosti hranic s Francií předvést svou statečnost a šermířský um.
Dlouho bylo v navarrské oblasti klidno, očekávaná příležitost se tak Ignácovi naskytla až o 4 roky později. A právě tehdy do jeho osudu zasáhla rána, vystřelená z dělové koule. Jak přesně to bylo?
Při obraně navarrské citadely v Pamploně před Francouzi 21. května 1521 už vojáci i šlechtici věřili, že bitva je ztracena. Přáli si raději porážku, po které jim bude umožněno svobodně odejít, než bojovat dál a zemřít. Ignác ale viděl šance jinak. Své spolubojovníky povzbuzoval, aby v obraně pevnosti vytrvali, a sám jim šel příkladem. S vědomím, že smrt může být blízko, se vyzpovídal jednomu z přítomných šlechticů. Poté šel bránit hradby.
Jeho hrdinské úmysly překazila jedna z dělových koulí, které nepřátelé stříleli na opevnění. Jednu nohu mu zmrzačila a zranila i druhou. Pamplonská citadela padla do rukou Francouzů. Tehdejší rytířská morálka dobyvatelům velela, aby se k poraženým chovali slušně, nebo aspoň k těm ze šlechtických řad. Těžce zraněnému Ignácovi se dostalo zdravotní pomoci od nejlepších lékařů francouzské armády a o dva týdny později převozu na otcův hrad v Loyole. Cestu absolvoval na nosítkách a ve velkých bolestech.
Léčení jako mučení
Komplikovaná zlomenina se Ignácovi hojila špatně, a když konečně srostla, kost nebyla ve správné poloze. Doktoři proto navrhli kruté, ale efektivní řešení: Znovu rozříznout maso, kost zlomit, srovnat a nechat znovu srůst. V době, kdy neexistovala ani antibiotika, ani léky tlumící bolest, šlo o zákrok srovnatelný s mučením. Rytíř Ignác přesto souhlasil. Po celou dobu operace prý nedal bolest najevo žádným výkřikem ani slovem, pouze silně zatínal pěsti. Tak to aspoň v letech 1554–1555 nadiktoval svému životopisci.
Operace ale Ignácovo zdraví nezlepšila. „Nemohl přijímat potravu a jevil další příznaky blížící se smrti,“ uvádí jeho životopis. Na svatého Jana (24. června) se doktoři vzdali naděje na jeho uzdravení, vyrozuměli o tom jeho rodinu a doporučili mu se vyzpovídat. Následující den večer přijal svátost smíření. Doktoři nečekali, že noc přežije.
Uprostřed noci ale nastal obrat k lepšímu. Nejenže se Ignác dočkal rána, ale jeho stav se zlepšil tak rychle, že za několik dní byl zcela mimo nebezpečí. Jedna ze zhojených kostí ale nesrostla rovně, vytvářela mu ostrý výčnělek pod kolenem a způsobovala, že jednu nohu měl Ignác výrazně kratší. Noha navíc vypadala velmi neesteticky a deformovaně, což uzdravený rytíř nemohl přenést přes srdce. Doktory proto požádal, aby mu nohu znovu otevřeli a výčnělek uřízli. Snažili se mu to rozmluvit poukazem na bolest, ale Ignác byl neoblomný.
Bolest při operaci snášel s trpělivostí, kterou obdivoval i jeden z jeho bratrů. (Patrně šlo o Juana Péreze de Loyolu. Ignác byl nejmladší z 13 dětí.) Ani po operaci mučení neskončilo. Aby se noha nezkrátila, museli mu ji doktoři několik týdnů natahovat, než sroste. Za tu dobu si Ignác, který nemohl vstát z postele, poručil přinést četbu. A protože na loyolském hradě nebylo ke čtení nic jiného než životopisy světců, pustil se do nich.
Hora umělců a mučedníků |
Obrácení sv. Ignáce
A právě v těchto dnech rekonvalescence se z rytíře Ignáce stal Ignác, jak ho známe z dějin církve. Zpupný mladík usilující o světskou slávu se změnil v muže, který má jen jednu touhu: jít životem jako svatý František a svatý Dominik. Začal s duchovními cvičeními, při kterých se postil a meditoval o duchovních záležitostech.
Míval i náboženská vidění, při kterých prožíval zvláštní pocity blaha a radosti, které přetrvávaly i po skončení vizí. Později duchovní cvičení propracoval. Jako tzv. exercicie se staly jedním ze základních pilířů jezuitského řádu.
Takto sv. Ignáce z Loyoly ztvárnil umělec Peter Paul Rubens někdy kolem roku 1616.
Nové duchovní zážitky přivedly Ignáce ke zpovědi do benediktinského kláštera Montserratu. Centrem jeho vizí byla Panna Marie, k níž pociťoval velkou úctu. Cestou do Montserratu zažil událost, která změnila způsob, jak uvažoval o světě.
Potkal podle svých slov nějakého Saracéna (snad Turka nebo Araba), který se začal vysmívat údajnému panenství Ježíšovy matky. Zřejmě byl velmi neurvalý, a když se konečně jejich cesty rozpojily, v Ignácovi se začala vařit jeho rytířská krev. Rozhodoval se, zda nemá vyrazit za Saracénem a zcela po rytířsku ho za takovou urážku Dámy zabít. Nakonec se zachoval podle rčení „nech to na koni, ten má větší hlavu“. Dal svému koni na výběr mezi strmou stezkou do kopce ke klášteru a širokou cestou, kudy se ubíral Saracén. Kůň zvolil cestu nenásilí a zavedl Ignáce k Montserratu.
U zdejšího obrazu Panny Marie strávil Ignác noc na modlitbách. Odevzdal tam svou dýku a meč na znamení, že jako rytíř vstupuje do jejích služeb. Místo svého šlechtického šatu si oblékl prostý plášť z vlněné látky protkané pichlavými dřevěnými třískami. Původně chtěl jít bos, nakonec si ale přece jen pořídil prosté lýkové boty z hrubého materiálu, jaký se používal na košťata. Nosil ale jen jednu botu. Zhmožděná noha ho totiž často bolela, a aby ji umrtvil, stahoval si ji u kolene šňůrkou. Bolest se sice zmenšila, končetina ale otékala a v noci svědila, a tak se ji Ignác rozhodl šetřit aspoň hrubou botou.
Žil v jeskyni, modlil se a hladověl
Z Montserratu se vydal do městečka Manresa, kde strávil několik dní rozjímáním. To už se choval jako poustevník. Moc nejedl, celé dny se věnoval modlitbám a rozjímání a u pasu nosil zavěšenou vydlabanou tykev jako nádobu na vodu.
V jeskyni u Manresy strávil 11 měsíců, někdy nejedl celý týden. Žil z milodarů a vše, co získal navíc, zase rozdal. Extrémním asketismem, který později doplnil ještě sebebičováním, si navždy podlomil zdraví a později od tak kruté formy pokání ustoupil.
Zemřel sv. Ignác na rakovinu?Tělo svatého Ignáce pitval po jeho smrti anatom Matthew Colombo. Vlastnoručně prý z ledvin, jater a plic vyndal velké množství kamenů různých barev. Našel kameny také v močových cestách a hemoroidální žíly v podbřišku. Bernard J. Ficcara ve svém článku o slavných pitvách minulosti z roku 1942 došel k tomu, že zatímco v některých orgánech šlo patrně o ledvinové a žlučové kameny, další „kameny“ ve střevech, játrech a plicích ukazují spíš na maligní nádor s metastázami. Zda tomu tak skutečně bylo, není možné z Colombových zápisků a z úrovně lékařství v 16. století jednoznačně dovodit. |
V té době uzrálo jeho rozhodnutí navštívit místa, kudy kráčel Ježíš. Vydal se do Barcelony a lodí do Říma, kde získal požehnání papeže Hadriána VI. k cestě do Jeruzaléma. Moře překonal na lodi, po souši šel ale pěšky. Můžeme jen hádat, nakolik to svědčí o skvělém zhojení jeho končetiny a nakolik o jeho odhodlání snášet utrpení.
Tovaryšstvo Ježíšovo založili spolubydlící z Paříže
Když se Ignác v roce 1524 vrátil do Barcelony, začal studovat. Je to ironie – zatímco jezuité byli později pokládaní za nositele vzdělanosti, sám jejich první představený byl sice chytrý, superiorním intelektem ale neoplýval. Nahrazoval to ale neobyčejnou houževnatostí. Když se vrhl do latinské gramatiky, seděl tehdy jako zhruba třicetiletý muž mezi devítiletými žáčky.
Do šíření víry a křesťanských ctností se pustil s velkou horlivostí. Údajně prý třeba zjednal nápravu v ženském klášteře, jehož morálka byla tak pokleslá, že si jeptišky k sobě zvaly své ctitele. Ignác si svou reformací kláštera proti sobě popudil právě ony ctitele. „Zjednali proto dva maurské sluhy, kteří Íñiga zbili tak, že se po delší čas ‚potácel mezi životem a smrtí‘,“ píše historička Lukšová.
Do univerzitního studia se pustil v Alcalá (městečko severovýchodně od Madridu) a brzy kolem sebe shromáždil malou skupinku věrných. Zájem o jeho výklady bible připoutal dokonce pozornost inkvizice, a tak se Ignác vydal do Salamanky (univerzitní město na východě Španělska) a později do Paříže. Věnoval se tam nejen studiu, ale i exorciciím, ke kterým vedl i další lidi. Stejnou duchovní cestu pod jeho vedením nastoupili jeho spolubydlící František Xaverský a Petr Faber. Později ještě s dalšími vykonali slib čistoty a chudoby. Stalo se to 15. srpna 1534 a ten den je někdy považovaný za den založení Tovaryšstva Ježíšova.
Počátky jezuitů: Nadšenci bez programu a rebelové
Zprvu to byl spolek náboženských nadšenců, který o svém programu neměl jasno. Jeho členové si sice řekli, že pomohou vytvořit Království Boží v Jeruzalémě, to ale nebylo možné: v cestě jim stála válka s Turky. Členové Tovaryšstva proto nabídli své služby papeži, který je poslal učit teologii na římskou univerzitu. Za oficiální začátek činnosti jezuitů se tak někdy považuje až 27. září 1540, kdy členové Tovaryšstva složili slib papeži.
Žádná doba temna nebyla, Koniáš pálil braky, říká o jezuitech historik |
Jak uvádí historička Lukšová, podoba nového řádu byla ve své době značně novátorská: „Jezuité nenosili žádné řeholní oděvy, nýbrž se oblékali podle aktuální situace. Též nežili v klauzuře a neprovozovali chórovou modlitbu, což byly do té doby neodmyslitelné součásti kteréhokoliv řádu. Zprvu neměli ani žádného představeného.“ Až později si situace vynutila zvolit si hlavu řádu, a tím byl zvolen jednohlasně Ignác.
Jezuité se díky Ignácovi stali jedním z největších řádů katolické církve. Ještě za jeho života působili v několika zemích Evropy a díky Františkovi Xaverskému i v Asii.
V českých zemích získali vliv v roce 1554 díky Ferdinandovi I. Habsburskému, který si od nich sliboval pomoc s rekatolizací. Později si dobré jméno vydobyli hlavně kvůli úrovni svého školství, přesto nikdy nedosáhli plné obliby.
V roce 1556 Ignác z Loyoly zemřel, jeho řád ale pokračoval dál. 1622 ho papež Řehoř XV. svatořečil, stejně jako Františka Xaverského. Třetí z mužů, kteří se zasloužili o založení jezuitského řádu, Petr Faber, se svatořečení dočkal až mnohem později, za papeže Františka v roce 2013.
Kostel sv. Ignáce v Praze na Karlově náměstí.
V tomto článku jsme vycházeli zejména z následujících zdrojů. Citace z anglických zdrojů přeložila do češtiny autorka článku.
The Autobiography of St. Ignatius, edited by J.F.X O’Conor, Benzinger Brothers, New York, Cincinnati, Chicago, 1900.
Ficarra, B. J. : Bernard J Ficarra Eleven Famous Autopsies in History, in: Annals of Medical History, 1942 Nov;4(6): 504–520.
