„Dostala jsem se do bodu, kdy jsem své přednášky začínala ohlášením, že se mě na něj nikdo nesmí při dotazech zeptat,“ líčila Sofie Freudová v roce 1993 listu The Guardian. Měla za to, že jako vědkyně v oblasti psychosociologie a jako sociální pracovnice za sebou již zanechala sama významnou stopu, že svůj obor obohatila, udělala zásadní práci v teorii i terénu.
A nemohla opomíjet, že veřejnost si ji pořád spojuje s jejím přeslavným předkem, že pořád bývá ještě nahlížena spíše jako jméno z jeho rodiny než jako svébytná osobnost a autorka. Snažila se ze stínu bělovousého apoštola psychoanalýzy vymanit.
Jeho teorie považovala navíc za vratké, jeho následovníky za nekritické sektáře a jeho samotného za falešného proroka dvacátého století.
Návštěvy dědy jako obřad v kostele
Narodila se ve Vídni v roce 1924 v rodině, která byla poznamenaná veřejnou slávou, společenským uznáním, dokonce uctíváním, ale též vnitřními konflikty, rozmíškami. Její otec Martin Freud vedl vydavatelství psychoanalytické literatury, matka Esti byla logopedkou. Nebylo to šťastné manželství. Sofie Freudová později vylíčila, že matka ke svému muži před sňatkem vzhlížela jako k synovi Sigmunda Freuda, k pohádkovému, okouzlujícímu princi. A že nablýskaná zbroj muže brzy po svatbě vybledla.
Sigmund Freud nevěřil na manželské terapie, přinejmenším ne v tomto případě, glosovala ironicky Sofie Freudová později, když se ohlížela na své dětství již jako dospělá. Přiznávala, že hudební kulisou jejího dětství byl křik, hysterické scény, slzy a násilí. Jejich domácnost v židovském ghettu pro vyšší střední třídu byla poznamenaná nejen odloučeností matky a otce, ale též nepřátelským vztahem mezi Sofií a bratrem a též neustálou přítomností všemožných prarodičů a tetiček z mnoha stran.
K jejím dětským rokům rovněž patřily každotýdenní návštěvy starého pána. K dědovi do Berggasse 19 chodila každý týden v neděli, do svých čtrnácti let. Byly to tiché chvíle, Sigmund Freud trpěl rakovinou úst, mluvit mohl jen málo, a tyto momenty vyhrazoval svým pacientům a spolupracovníkům. Obvykle jen mlčky poslouchal, jak povídá malá Sofie.
„Nedostával mě na hlídání, nevozil mě na kolenou jako na koníkovi, nechodil se mnou na procházky,“ líčila Sofie Freudová v roce 2022 listu The Boston Globe. „Mezi námi nebyl žádný opravdový vztah,“ shrnula své vnímání oněch návštěv. Končily tím, že bělovousý starý pán vytáhl z kapsy pár drobných a vložil je vnučce do dlaně, stačilo to na návštěvu Burgtheatru,“ prozradila listu The New York Post.
Otto Gross byl prostopášný psychoanalytik, jehož chtěl Freud schovat před světem Odpůrce monogamie. Otto Gross byl stoupencem toho, co nazýval „vícenásobnou věrností“. Zvrhlík, ďábel, kokainista, věrozvěst šílenství. A též charismatická, tvůrčí osobnost a génius, který ovlivnil dadaisty i Franze Kafku, jeden z prvních psychoanalytiků, kazatel Nietzscheho a stoupenec anarchokomunismu. Otto Gross byl mužem mnoha tváří. |
Byla to velmi formální sezení. Jakési obřady. „Někteří lidé mají prarodiče, kteří si s nimi hrají, kteří je berou do cirkusu, s nimiž každou nedělí večeří. Já měla každou neděli krátké audience u dědečka, ale bylo to jako chodit do kostela,“ popisovala. „Bylo to velmi tiché.“
Přesto se tyto rituály výnamně vepsaly do jejího dětského života, jak dosvědčovala.
On the road: bláznivý cyklistický útěk před nacisty
Dětství Sofie nebylo nejšťastnější i kvůli době. Bylo dotčené antisemitismem, který začal ovládat i Vídeň. Když po anšlusu v roce 1938 nacisté pálili knihy židovských autorů, včetně Freuda. Vpadli také do jeho domu, aby zkonfiskovali peníze. Poté, co gestapo vyslýchalo jeho dceru Annu, rozhodl Sigmund Freud o odjezdu rodiny. Sám se vydal s ženou a Annou do Londýna, kde krátce po vypuknutí druhé světové války zemřel. Do britské metropole zamířil i Sofiin otec s jejím bratrem.
Sofie se svou matkou a svým vzájemným krkolomným vztahem nastoupily nebezpečnou cestu Evropou. Zatímco za sebou slyšely německá děla, spěchaly nejprve do Paříže. Když ji nacisté zabrali, rozhodla se matka, že se vydají dál. Na kolech.
„Byl to naprosto potrhlý nápad. Bláznivé rozhodnutí,“ hodnotila útěk později Sofie Freudová v The State Journal Register. Naštěstí byla tak mladá, že se nějak zoufale nebála. Pamatuje se však, jak se často ohlížela za sebe, zda je nacisté nepronásledují.
Když se na tuto anabázi ohlížela později, vyplynul z ní jeden ze základních kamenů jejího náhledu na život a na svět: přežití je věcí náhody, otázka štěstí nebo neštěstí. „V relativně brzké fázi svého života jsem ztratila víru v to, že nad životem máme racionální kontrolu,“ prohlásila v rozhovoru pro list Telegram & Gazette of Worcester.
Že se jim jejich soukromý exodus poštěstil, opravdu přičítala pouhé náhodě. „Bylo tak snadné, aby nás objevili, aby nás zabili. Pořád jsme prchaly. Být Židovky bylo tehdy nebezpečné, smrtelně nebezpečné,“ líčila Feudová v roce 1982. Na bicyklech zdolaly přes šest set kilometrů, z francouzské Riviéry se dostaly do marocké Casablanky a Lisabonu a v roce 1942 až do Spojených států. V New Yorku vystoupily z lodní třetí třídy bez peněz. Naštěstí i tam dosáhla jejich rodina, našly v ní pomoc a oporu.
Příjmení jako závaží vlastní dráhy
V Americe vystudovala Sofie Freudová psychologii na Radcliffe College, sociální práci na Simmons College, kde začala vyučovat. Nejprve pod příjmením svého manžela Paula Loewensteina, snažila se uprchnout z okovů jména Freud. Přihlásila se k němu až poté, co se mohla prokázat vlastními odbornými úspěchy.
Našla se v pedagogice, vyučovala až do roku 2001, do svých 77 let. Věnovala se však též praxi, pracovala na klinikách, v psychiatrických léčebnách, pomáhala komunikaci mezi učiteli a rodiči jejich malých žáků. Napsala dvě knihy. V díle Moje tři matky a jiné vášně a Žít ve stínu Freudovy rodiny popisuje svůj vztah se svou kritickou matkou, který Sigmund Freud označil za „abnormální“. Popisuje tam i vztah s tetou Annou, vynáší na světlo matčiny i otcovy dopisy i listy Sigmunda Freuda, uvádí na scénu další a další strýčky a tety.
Líčí v nich temnou atmosféru nacismu, útěku před ním, tragické osudy členů rodiny, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Též však popisuje okovy rodiny a nadvládu její mužské kurately. Do velké míry je její psaní obhajobou její matky, zobrazením jejího strachu z nacismu i jejího trápení ve vězení rodiny, líčením jejího zápolení o vlastní sebevědomí.
Freud byl falešný prorok. Jako Hitler
Boj musela sdílet i sama Sofie Freudová. Nad nacismem za svého života vyhrála, Hitlera svým úspěšným útěkem do Ameriky o svou smrt ošidila, jak říkala. Musela se však vymanit i zpoza jména Freud. Bylo pro ni, přiznávala, blahořečením i prokletím. Přitahovalo k její práci pozornost, to nezastírala. Jenže mělo též tendenci její práci zastiňovat, zahlušovat.
K závěrům a teoriím svého děda byla skeptická. Pochybovat o nich začala v případě Oidipova komplexu i ohledně konceptu, podle něhož dívky během jedné z fází svého rozvoje závidí mužům penis. „Nesmysl“ a „nápad tříletého kluka“, odsoudila podle listu The Washington Post myšlenku závidění penisu.
Především odmítala dědův náhled na ženy a ženské pacientky. „Byl to dobrý a milující muž. Ale ženské sexualitě vůbec nerozuměl,“ soudila. Speciálně kritizovala Freudův názor, že zralé, vyspělé ženy mají spíš vaginální orgasmus než vyvrcholení skrze stimulaci klitorisu.
„Jsem velmi skeptická k většině psychoanalýzy. Mám za to, že to je takové holdování narcismu, že tomu nemohu věřit,“ prohlásila nakonec.
Když však začala doktríny psychoanalýzy kritizovat, narazila. Nešlo jen o to, že jí její vlastní bratr vyčetl, že „kdyby nebylo dědečka, nacisté by z tvojí kůže udělali stínítka na lampy“. Tak moc jej rozhořčilo, že na patriarchův odkaz sáhla! Šlo i o to, že ji za zpochybňování dogmat odsoudila psychoanalytická lobby. „Jejich vnitřní kruh vyjasnil, že nejsem někdo, kdo by měl být vyslyšen nebo brán vážně,“ líčila v listu The Guardian.
Právě sektářství, dogmatičnost a zahleděnost jí na stoupencích dědových teorií vadila. Její kořeny přitom s jeho osobností spojovala. „Ke mně byl vždy velmi laskavý, ale myslím, že musel být velmi popudlivou osobností, podle toho, jak perzekvoval všechny nesouhlasící a jak odmítal přijmout jakoukoli kritiku,“ říká. Podle jejího mínění to viselo nad jeho následovníky, ale i nad jeho rodinou jako prokletí. Vzpomíná, že hlavní dědička Freudova odkazu a psychoanalytického impéria teta Anna do konce života, desítky let po Freudově smrti, tvrdošíjně hájila i ty nejabsurdnější prvky jeho teorií.
Sofie Freudová zašla dokonce ještě dál. Sigmunda Freuda označila za falešného proroka. Do dvojice k němu navíc přiřadila ještě jiného někdejšího vídeňského obyvatele. Adolfa Hitlera. Muže, který měl „hypnotický, svádivý hlas, jímž uváděl lidi do transu, který využíval demagogii ke kontrole a k výrobě obětních beránků“. Přišlo jí krutě sarkastické, že její rodina, jejíž patriarcha vystavěl koncept nevědomí, byla tak zdevastovaná mužem, který s nevědomím pracoval tak cynicky a zločinně.
Apokalyptické sklony lidstva
Na jisté aspekty Freudovy teorie ovšem nahlížela jako na přínosné a zajímavé. Například právě pojetí nevědomých motivů, obranný mechanismus, roli neprozkoumaných zážitků z dětství. Neviděla však význam v neustálých výletech za zkušenostmi raných let, které měli pacientu podstupovat na psychoterapeutově kanapi. „K osobnosti člověka vede tolik cest. Stačí rozbalit jiné své já, které beztak čekalo, až se bude moci vyjádřit. A pak pokračovat s tímto svým já, místo toho, abyste se trápili s tím, k němuž jste byli doteď připojeni,“ mínila.
Jinak však byla s prostorem pro aktivitu, angažmá velmi obezřetná. „Myslím, že člověk má tak pětiprocentní svobodu kontrolovat svůj život,“ soudila. Stejně jako v případě svého krkolomného dlouhého cyklistického úprku před nacisty i život obecně svěřovala do rukou náhody a osudu – šťastného, nebo nešťastného.
Před svou smrtí se obávala spíše toho truchlivého. Všímala si toho, co pod taktovkou Donalda Trumpa viděla jako další nástup fašismu, zaznamenávala uctívání vůdců a přílišnou moc, kterou dostávají. Neignorovala globální oteplování, úbytek deštných pralesů, vzestup nových falešných proroků, například na Středním východě, i ničivou roli náboženství.
Nezastírala, že její pohled na budoucnost světa je apokalyptický. „Myslím na utrpení svých dětí a vnoučat v onom novém, krutém světě. Opustím ho s úlevou, že budu toho všeho ušetřená,“ napsala podle listu The Boston Globe.
Zemřela 3. června roku 2022.
