Od úředníka k malíři džunglí
Henri Rousseau, muž, jehož jméno dnes zná celý umělecký svět, se narodil 21. května 1844 ve francouzském městě Laval. Pocházel ze skromných poměrů – jeho otec byl klempíř – a rodinu záhy postihly finanční potíže. Kvůli dluhům přišli o dům a museli město opustit.
Po škole se Rousseau krátce věnoval studiu práv a pracoval jako pomocník v advokátní kanceláři. Údajně se však dopustil drobného podvodu a raději vstoupil do armády, kde sloužil čtyři roky. Po smrti otce v roce 1868 se přestěhoval do Paříže, aby finančně podpořil svou ovdovělou matku. Nastoupil jako úředník městské daně vybírané z dováženého zboží.
Přezdívku „Celník Rousseau“ (Le Douanier) mu dal spisovatel Alfred Jarry a veřejnost ho pod tímto jménem zná dodnes.
Malbě se začal intenzivně věnovat až po čtyřicítce. Když mu bylo devětačtyřicet, opustil své zaměstnání, aby se mohl soustředit výhradně na umění.
Ačkoli bývá často označován za samouka, podle odborníků z Národní galerie Praha absolvoval i soukromé lekce u uznávaných akademiků Félixe Augusta Clémenta a Jean-Léona Gérôma. Sám Rousseau však tvrdil, že jeho největší učitelkou je příroda.
Henri Rousseau - Zaklínačka hadů
Jeho styl, který se vymykal akademickým pravidlům, byl natolik osobitý, že se Rousseau stal jedním z předních představitelů naivního a primitivního umění. Jeho snová a podmanivá vize světa má blízko k magickému realismu.
Henri Rousseau - Já, portrét - Krajina
Jedinečná autentičnost, pramenící přímo z jeho fantazie a neovlivněná akademickými konvencemi, se stala základem jeho pozdější, posmrtné slávy.
Džungle bez cestovního pasu
Rousseau se proslavil obrazy exotických krajin plných lvů, tygrů a záhadné vegetace. Nikdy však neopustil Francii – inspiraci čerpal z botanických zahrad, v cirkusech a z vyprávění vojáků o koloniích.
Obraz Sen vytvořil Rousseau v roce 1910.
Výsledkem byly snové, až hypnotické výjevy jako například Sen (1910), Hladový lev útočí na antilopu (1905) nebo Spící cikánka (1897).
Spící cikánka (francouzsky La Bohémienne endormie) je olejomalba francouzského malíře naivního umění Henriho Rousseaua z roku 1897
Rousseauův styl se vyznačoval několika charakteristickými rysy:
|
Vedle exotiky však maloval i scény z pařížských ulic a předměstí. Jeho postup byl neobvyklý: nejprve zachytil panorama známého místa, a teprve poté do něj zasadil postavu.
Často se také vracel k portrétům svých přátel, dětí nebo známých při každodenních činnostech, třeba při sportu. Významný je například jeho dvojportrét básníka Guillauma Apollinaira a jeho partnerky Marie Laurencin, kde jsou zobrazeni jako básník a jeho múza.
Picasso, Apollinaire a legendární banket
Za života se Henri Rousseau častěji setkával s výsměchem než s uznáním. Výjimkou byla malá skupina literátů a umělců – například Guillaume Apollinaire, Alfred Jarry nebo mladý Pablo Picasso, kteří v jeho tvorbě rozpoznali jedinečnou autenticitu.
Henri Rousseau - Chodci v parku
Podle tradované historky narazil Picasso na jeden z Rousseauových obrazů na bleším trhu a byl jím natolik okouzlen, že mu v roce 1908 uspořádal banket na počest „celníka Rousseaua“. Oslava byla v jeho ateliéru v Bateau-Lavoir a účastnila se jí celá pařížská avantgarda – Georges Braque, Maurice de Vlaminck, sourozenci Gertrude a Leo Steinovi, Marie Laurencin, Alice Toklas a další.
Apollinaire zahájil večer básní napsanou speciálně pro tuto příležitost: „Nous sommes réunis pour célébrer ta gloire / Ces vins qu’en ton honneur nous verse Picasso / Buvons-les donc, puisque c’est l’heure de les boire / En criant tous en chœur: Vive Rousseau! / Peintre glorieux de l’alme République / Ton nom est le drapeau des fiers Indépendants / Et dans le marbre blanc, issu du Péntélique / On sculptera ta face, orgueil de notre temps“ „Sešli jsme se zde, abychom oslavili tvou slávu / Tyto vína, co ti na počest nalévá Picasso / Pijme je tedy, když už je čas je pít / A křičme všichni sborem: Ať žije Rousseau! / Slavný malíři naší dobré Republiky / Tvé jméno je praporem hrdých Nezávislých / A v bílém mramoru z hory Pentelikon / Bude vytesána tvá tvář, pýcha naší doby.“ |
Henri Rousseau - Děvčátko s panenkou
Apollinaire tehdy přednesl slavnostní báseň, Rousseau hrál na housle a vyprávěl fantastické historky – třeba o tom, jak se účastnil francouzské expedice v Mexiku na podporu Maxmiliána Habsburského (což nebyla pravda).
Byl už značně pod parou, když se obrátil na Picassa a pronesl památnou větu: „Jsme dva nejvýznamnější umělci naší doby – ty ve stylu egyptském, já v moderním.“ Picasso ale zůstal střízlivý natolik, aby si větu pamatoval a šířil ji dál.
Ve tři ráno, když Rousseaua přemohla ospalost, Picasso rozhodl, že ho odvede domů. Čtvrtého prosince téhož roku poslal Rousseau Apollinairovi vzkaz, v němž mu děkoval za večer a žádal ho, aby pozdravoval Picassa (který dlouhá léta Rousseauovy obrazy kupoval) a všechny ostatní, které mohl během večera potkat.
Henri Rousseau - Rybáři
Z podceňovaného amatéra ikonou světového malířství
Poté, co Henri Rousseau v roce 1893 odešel z práce výběrčího městské daně a začal se naplno věnovat malbě, jeho finanční situace nebyla jednoduchá. Ke své poměrně nízké penzi si přivydělával různými pracemi na částečný úvazek, například pouliční hrou na housle a příležitostnými kresbami či ilustracemi pro tisk.
Henri Rousseau zemřel 2. září 1910 v pařížské nemocnici Hôpital Necker na následky infekce, která se rozvinula po poranění nohy. Jeho pohřeb byl skromný, kolem jeho hrobu na hřbitově Cimetière de Bagneux stálo sedm přátel, mezi nimiž nechyběl ani básník Guillaume Apollinaire, který pro něj napsal epitaf.
Henri Rousseau - Portrét paní M.
Ačkoli za života čelil převážně nepochopení, dnes je Henri Rousseau považován za jednoho z hlavních předchůdců modernismu, zejména surrealismu a naivního umění.
Jeho jedinečné, snové vize a exotické krajiny si získaly celosvětové uznání. Důkazem je i to, že jeho díla dnes visí v nejvýznamnějších světových institucích, včetně pařížského Musée d’Orsay, newyorského MoMA nebo londýnské Tate Gallery.
Příběh „celníka Rousseaua“ je tak fascinujícím svědectvím o tom, že opravdová originalita a neochvějná víra ve vlastní umělecký svět mohou nakonec zvítězit nad dobovým nepochopením.
