Se svými sedmi muži rychle procházel vnitřnostmi nepřátelské ponorky a připadali si jako v domě duchů. Už se nebáli, že na ně zpoza dveří vyskočí německý voják, že do nich začnou zoufale pálit zbylí z posádky, co neprchli. Britové rázovali pedantsky naklizenými útrobami ponorky U-110, které vyplňovalo přízračné ticho, narušované jen syčením, kapáním vody na podlahu a vzdálenými podmořskými výbuchy.
Muži podle rozkazů shromažďovali vše, co by mohlo být užitečné pro transport na jejich loď Bulldog: „Berte, cokoli můžeme odnést, dokumenty, knihy, lodní mapy, náležitosti k telegrafování, cokoli podobného!“ V tom jeden ze členů průzkumné skupiny, telegrafista Alan Long Balmemu oznámil, že našel „legrační zařízení“. „Vypadá, sire, jako psací stroj, ale když zmáčknete nějakou klávesu, vyjde z toho něco jiného,“ hlásil. Onen podivný stroj odšroubovali z desky stolu v telegrafické místnosti a odnesli ho spolu s ostatními.
Byl to důležitý úlovek. Britům se tak 9. května roku 1941 dostal do rukou šifrovací stroj Enigma a jeho nález měl rázně zasáhnout do průběhu války.
Z lovce obětí
Za slunečného dopoledne onoho dne však ještě neměl David Edward Balme o své misi historického významu ani tušení. Měl za sebou hlídku od 4:00 do 8:00 hodin, po koupeli a snídani si užíval volna a paprsků na můstku torpédoborce Bulldog, mezi Islandem a Grónskem. Byl to zasloužený odpočinek, služba byla tvrdá, plavidlo spolu s dalším torpédoborcem Broadway a korvetou Aubretia doprovázelo 37 britských obchodních lodí, aby je chránilo před německými útoky.
Klid neměl trvat dlouho. Britský konvoj zpozorovala německá ponorka U-110 a její osmadvacetiletý velitel Fritz-Julius Lemp nařídil vypálit čtyři torpéda. Dvě britské lodě šly ke dnu, výhra to však nebyla. Nejenže se jedno torpédo vzpříčilo, ponorku neopustilo a ztížilo její ovládání, Lemp ke všemu v periskopu zahlédl, jak se k němu hrůzostrašně blíží britská válečná loď Aubretia.
Útěk dolů do hloubi oceánu Lempově ponorce nepomohl. První čtyři salvy ještě vybuchly mimo, další však těsně vedle a jejich následky byly pro Němce katastrofální. Kormidlo neposlouchalo, nefungoval jediný měřicí přístroj. „Nyní chci, abyste mysleli na domov nebo na něco krásného,“ pronesl k posádce Lemp a všichni věděli, co to znamená.
Loučení se s životem však přerušil nadějeplný signál, ponorka se začala houpat ze strany na stranu. Šla nahoru. „Všichni ven!“ zněl poslední Lempův rozkaz a vojáci se začali v panice drát z ponorky ven, aby naskákali do oceánu. Věděli, že ponorka nakonec půjde ke dnu.
Nad hladinou je však čekalo peklo. Ponorku měla v děsivém sevření všechna tři britská válečná plavidla a bombardovala ji smrštěmi kulek.
„Ponorka se vynořila asi 360 metrů od nás a my spustili palbu všemi zbraněmi,“ vzpomínal Balme. „Hluk byl ohlušující, šel hlavně z našich kulometů Lewis, z můstku z nich přes naše hlavy střílel každý.“ Masakr trval jen několik minut. Patnáct Němců bylo zastřeleno či utopeno, zbylých dvaatřicet vytáhli Britové na korvetu Aubretia.
Velitel Fritz-Julius Lemp mezi nimi nebyl. Ve vodě se obrátil a horečnatě se snažil dostat zpět do ponorky, když poznal, že se nepotápí. Věděl dobře proč. Skrývala totiž válečné tajemství ohromného významu, i když o něm Britové neměli ani tušení. Lemp za něj položil ve vodě život, ale zničit se mu onen válečný poklad nepodařilo.
Ten strach jsem nevyhnal nikdy z hlavy
Britové ponorku nepotopili, rozhodli se ji prozkoumat. Pátrací skupinu vedl dvacetiletý podporučík David Balme. Byl si jistý, že všichni Němci ponorku neopustili, na plošině ani ve velitelské věži však nikdo nebyl. Pak ho čekal nejtěžší úkol, sestoupit z věže po žebříku do nitra plavidla.
„Sestoupit, ale do čeho? Co mě tam čeká? Zbytek Němců, aby mě přivítali? Nálože nastavené k explozi při otevření poklopu?“ skládal později dohromady, co se mu honilo hlavou. Zakázal si prý tehdy přemýšlet, na tak živé, úděsné a ochromující obrazy v hlavě ho předchozích sedm let výcviku nepřipravilo. Ani na bezprostřední zabíjení. „Nikdy v životě jsem sám nevystřelil,“ přiznával.
Po příčkách žebříku scházel dolů jako nahý. Musel se držet oběma rukama, revolver zastrčený v pouzdru, neviděl dolů pod sebe. Byl bezbranný a čekat mohl cokoli, krok z poslední příčky byl nejděsuplnější. Jeho úřední záznam o akci je emocí prostý, jindy však nic nezastíral: „Ještě padesát šedesát let poté jsem se v noci budil, když se mi zdálo, jak jdu po onom žebříku dolů.“
Výtečné zbraně, luxusní kuchyň! Nic ersatz
Dole jej však překvapila jen děsivá atmosféra, mrtvý, stojatý klid, jen syčení způsobené buď akumulátory, nebo dírou v trupu. „Záložní systém dával matné, strašidelné světlo,“ líčil. Zavolal ostatní, chlor nikde neucházel, plynové masky proto mohli odložit. Bylo asi půl hodiny po poledni.
A pak šlo o rychlost. Ještě jeden zvuk totiž narušoval ticho, vydávaly ho téměř neustálé podmořské exploze z nahánění dalších ponorek. „A to byl ten nejnepříjemnější a nestrašlivější hluk,“ popisoval. Všichni věděli, že U-110 se může začít každou chvíli propadat na dno oceánu.
Nemuseli naštěstí čelit nepořádku, protivníci ponorku opouštěli v takovém shonu a panice, že se ani nepokusili nic ničit. Nechali za sebou jen důkaz příkladné disciplíny, čistoty a pořádku. Knihy na poličkách byly pečlivě srovnané, rovněž všechny dokumenty, hlášení, vojenská korespondence. Na Balmeho udělala ponorka nejlepší dojem.
„Nebylo na ní absolutně nic ersatz, podřadného, žádná náhražka,“ svěřil se s dojmy dokonce i na závěr oficiálního reportu. Na velitelské věži byly „excelentní zbraně“, všude vše „úzkostlivě čisté“, v telegrafistově místnosti cigarety, hrací kostky, karty, hovězí konzerva, talíř krevet. A před ní „skvostná lodní kuchyně“, skládal nepřátelské ponorce hold Balme.
Sami v oceánu
Na ponorce však čas na komplimenty nebyl, celý tým měl spoustu práce, naštěstí, aspoň nemusel myslet na hrozbu potopení. Britové udělali lidský řetěz a vynášeli vše, co vypadalo, že by mohlo odkrýt německé válečné karty. Včetně onoho zvláštního psacího stroje, o němž tušili, že je neznámým šifrovacím zařízením.
Z britské lodi jim doručili sendviče a v ponorce pátrali dál, posily z Bulldogu se dokonce pokusily ponorku zprovoznit. Protože však nikdo neuměl německy a nikdo předtím nesloužil na ponorce, rozhodli se raději nepokoušet osud a nechali tlačítka a páky, jak byly. Potom vyslali signál, že je čas vrátit se. Už nebylo nic, co by se dalo odnést, zůstala jen beletrie, časopisy a osobní věci německé posádky.
Film a realitaUkořistění Enigmy zpracoval v roce 2000 režisér Jonathan Mostow ve filmu U-571. Snímek vzbudil mnoho kontroverzí, protože historickou realitu překrucuje už jen tím, že na plátně ukořistí šifrovací stroj američtí vojáci, byť k tomu došlo dlouho předtím, než Spojené státy vůbec vstoupily do války. Historická ponorka U-571 do incidentu vůbec nebyla zapletena a potopila se až v roce 1944. Filmařský políček do tváře Velké Británie byl tak velký, že se ohradil i tehdejší britský premiér Tony Blair. David Balme, který s tvůrci spolupracoval, byl však velkorysejší. Film ocenil za to, že o události řekne mnohým, kteří by se o ní jinak vůbec nedověděli. |
A v tom přišel další z výhružných momentů. Jejich loď Bulldog začala odplouvat.
„Byl to vskutku deprimující a děs nahánějící okamžik,“ napsal o tom Balme, „stál jsem tam, se svou skupinou, na U-110, uprostřed Atlantiku, sám, nikde na dohled žádná loď, vítr a vlny byly stále větší.“ Byly asi čtyři hodiny odpoledne a Bulldog se musel vzdálit, aby prověřil informaci o přítomnosti další německé ponorky a zaútočil na ni.
Než se Bulldog vrátil zpět, trvalo to celou věčnost. Nebylo co vynášet, opuštění Britové v poničené německé ponorce seděli a čekali. Dočkali se, na palubu své domovské lodi se však nedostali dříve než v 18:30, po šesti hodinách pobytu v dobyté ponorce.
Ještě předtím však přivázali ponorku k lanu, aby se dala odtáhnout na Island. To se už nepovedlo, po sedmnácti hodinách se U-110 potopila. Nakonec to bylo pro Brity dobře.
Dlouhé tajemství
Díky tomu se totiž mohli tvářit, že stroj z ní nikdy nedostali do ruky. Na utajení své kořisti jim velmi záleželo, přísahu mlčenlivosti museli složit všichni vojáci, kteří s ní přišli do styku. Stroj poté putoval do Bletchley Parku, kde tým kryptoanalytika Alana Turinga luštil kódy šifrované Enigmou. Úspěšně.
David Balme putoval z Bulldogu na další vojenské mise, po válce obchodoval s vlnou a zaplul do vrchní společnosti v oblasti New Forrest v Hampshire, účastnil se honů a byl členem konzervativního klubu.
Balme, jeho vojenští druzi, Turing i ostatní museli o tajemství operace Primrose, jak se průzkumná akce v ponorce U-110 a ukořistění Enigmy začalo nazývat, mlčet mnohem déle, než čekali. Tajená znalost šifer totiž Britům sloužila i po válce. Pravda o Enigmě začala prosakovat až v sedmdesátých letech.