Robert Capa, slavný americký válečný fotoreportér. Kdo to vlastně byl? To jméno si maďarský fotograf židovského původu vymyslel. A legendu o tom, že je uznávaným umělcem z Ameriky, vlastně taky. Proslavil se až později. A jeho nejslavnější válečný snímek, zachycující smrt v přímém přenosu, je zpochybňován dodnes. Skutečně reportér cvaknul spoušť právě v okamžiku, kdy vojáka zasáhla nepřátelská kulka? Nebo scénu naaranžoval, aby získal uznání a zahrál na city? Pojďme se podívat po stopách muže, který zemřel před 71 lety, ale jehož snímky promlouvají o brutalitě válek i dnes.
Slavná fotka Roberta Capy vznikla v září 1936 ve Španělsku. Dodnes se vedou spory o to, zda je autentickým zachycením smrti nebo je scéna naaranžovaná.
Narodil se v roce 1913 v Budapešti jako Endre Friedmann. Jako Žid a levičák k tomu brzy upoutal pozornost tajné policie, a tak se odstěhoval do Berlína. Tam také poprvé „přičichl“ k fotografování, napořád ale zůstat nemohl. Bylo mu dvacet, když se k moci dostal Adolf Hitler a v Německu pro něj přestalo být bezpečno. Jeho novým domovem se stala Paříž.
Osudové setkání
Zpočátku se protloukal, jak to šlo. O fotografy v Paříži nebyla nouze a chudý přistěhovalec bez větších zkušeností nemohl prorazit. Skvělý obrat pro něj nastal v létě 1934, kdy získal zakázku na několik fotografií pro švýcarskou pojišťovnu. Ne, že by ta zakázka byla tak lukrativní, při focení se ale Friedmann seznámil se spolubydlící své hlavní modelky: amatérskou fotografkou, levicově zaměřenou Němkou a politickou aktivistkou Gerdou Pohorylles. Svou zemi opustila poté, co jí hrozil trest za šíření protifašistických letáků.
Fotoreportérka Gerda Taro, spolupracovnice a přítelkyně Roberta Capy. Snímek neznámého autora ji zachycuje zřejmě v roce 1936.
Friedmann a Pohorylles brzy zjistí, že mají mnoho společného. Kromě vášně k fotografování a politických názorů je pojí i – mírně řečeno – nepříliš vysoká životní úroveň. Gerda si ale ví rady: Friedmannovi navrhne, aby si změnil jméno i životopis. A tak se na scéně vynořuje uznávaný americký fotograf Robert Capa, který právě zavítal do Evropy. Teď už židovský původ ani osud uprchlíka nic neprozrazuje a zakázky se jen hrnou. Ani Gerda nezůstává pozadu: přejmenuje se na Gerdu Taro, a i ona se pod tímto jménem zapíše do historie reportážní fotografie.
Zmáčkl spoušť fotoaparátu a voják se skácel k zemi. Pak ho vinili z jeho smrti |
Na sklonku léta 1936 se pár vypraví do Španělska, kde právě vypukla občanská válka. Žene je touha být u toho. Přesně podle hesla, které razí Capa a které se později stane jeho nejcitovanějším výrokem: „Nejsou-li vaše fotografie dobré, nebyli jste dost blízko.“
Snímky, které pořídí, zachycují nepřehledný konflikt v jeho zrodu. V září 1936 vznikne nejslavnější a nejdiskutovanější Capova fotografie: Padající voják z bitvy o Cerro Muriano. Stiskne Capa spoušť ve chvíli, kdy vojáka zasáhne nepřátelská palba a padá k zemi? Nebo je jeho pád fingovaný, aby Capa dosáhl co největšího efektu? Zpočátku je snímek přijímán jako autentická výpověď ze španělské občanské války. Od 70. let se ale o jeho pravosti objevují pochybnosti. Sám Capa do své smrti trvá na tom, že fotografie vznikla skutečně ve chvíli zásahu. Fotoaparát měl prý v ten okamžik nad hlavou, a co vyfotil, zjistil až po vyvolání.
Mexický kufřík
|
Do Španělska se Capa a Taro několikrát vracejí. Fotí ale i jinde. Vždy je to táhne tam, kde se něco děje. Stojí v první linii, ať už spolu, nebo každý zvlášť. Toto nasazení se v roce 1937 stane válečné reportérce osudným. Zemře v souvislosti s boji poblíž Madridu. Capa později ve Španělsku znovu fotí, tentokrát po boku novináře Ernesta Hemingwaye. Vydává se také do Číny, kde zachycuje odpor proti japonské invazi. Když vypukne v Evropě druhá světová válka, má práce nad hlavu.
Asi největší zakázku své kariéry získá v začátku operace Overlord. Před vyloděním Spojenců v Normandii je přiřazen k americké divizi, která má ovládnout pláž s kódovým označením Omaha. Jde o jedno z pěti míst, kde Spojenci dosáhnou francouzského pobřeží a odkud zahájí ofenzivu vedoucí k osvobození Evropy. Z prvních hodin po vylodění pořídí Capa přes 100 snímků, jen 11 se jich ale podaří zdárně vyvolat. Dokumentují průběh největší invazní akce druhé světové války, která začala za extrémně nepříznivého počasí a se ztrátami na životech.
Později Capa dokumentuje poválečnou Evropu. S americkým spisovatelem Johnem Steinbeckem odjíždí do Sovětského svazu, kde fotí ruiny Stalingradu. V Izraeli zachycuje vznik nového státu.
Později s dalšími fotografy založí agenturu Magnum Photos a prohlásí, že s focením války už skončil. Přesto udělá jednu výjimku. Když ho časopis Life, který vydával jeho válečné snímky, požádá o fotografování války v Indočíně, rozhodne se odjet. Je spolu se dvěma novináři z Life přiřazen k francouzskému pluku na severu Vietnamu.
25. května 1954 se vojáci přesouvají přes nebezpečnou oblast. Capa, pro kterého je dobrý snímek víc než vlastní bezpečí, se rozhodne vystoupit z džípu a jít fotit průjezd vozidel. Jenže okolí cesty je podminované. Stejně jako jeho přítelkyně, i on umírá uprostřed své práce válečného reportéra.
Capa fotil také invazi Spojenců v Normandii, konkrétně na pláži Omaha. Dochovalo se jen 11 snímků.
