Mohlo by se zdát, že mu exkluzivní prostředí, do kterého se narodil, umetalo cestičku do politiky. Jeho jméno však znamenalo hlavně závazek a obrovskou odpovědnost. Jako chlapec se bránil vzdorem, jako muž humorem a optimismem, a to i v exilu za druhé světové války. Jenže Vítězný únor a obrovský společenský a politický tlak ho o úsměv připravil. Jan Masaryk zemřel 10. března 1948 kolem třetí hodiny ranní po pádu z okna koupelny svého bytu na ministerstvu zahraničí.
Kdo byl Jan Masaryk? Diplomat tělem i duší
Pro všechny své děti byl Tomáš Garrigue Masaryk vzorem, a to včetně Jana, který se narodil jako třetí v pořadí. Otec jim předal také vědomí odpovědnosti za stát a společnost, nikoli v duchu budování politické kariéry, ale jako službu veřejnosti. Nejvíce v jeho stopách kráčela nejstarší dcera Alice a po vzdorných letech a první světové válce začal svou dráhu v politice i Jan.
„Můj otec řekl: ‚Našel jsem pro tebe něco vhodného.‘ Tušil jsem, co to bude, protože jsem mluvil několika jazyky, uměl jsem jezdit na koni, hrál na piano – a navíc jsem znal a miloval Spojené státy. ‚Ode dneška,‘ dodal, se pokládej za diplomata,“ řekl Jan Masaryk během druhé světové války v rozhovoru pro americké noviny.
Pro diplomacii měl kromě hry na klavír a koní také vrozený talent a mohl uplatnit především jazykové schopnosti a společenskou nenucenost. Svou žádost o přijetí na ministerstvo zahraničních věcí podpořil v roce 1919 zkušenostmi z pobytu v cizině před první světovou válkou. I to byl velmi diplomatický obrat, protože do Ameriky jej poslali rodiče za trest a protloukal se zde jako poslíček a dělník ve slévárnách. Vzhledem k nedostatku diplomatů byl i tak přijat coby tajemník ministra zahraničí Edvarda Beneše, následně působil jako velvyslanec v Londýně a v době války i po ní jako ministr zahraničí.
Jan Masaryk (1924)
Jan Masaryk a jeho přítel, velvyslanec USA v Československu Laurence Steinhardt
Tribun lidu
V relaci „Volá Londýn“ v rámci vysílání BBC svými spontánními, upřímnými a emocionálními projevy podporoval odvahu a vytrvalost domácího odboje, dokázal se vcítit do situace lidí v protektorátu a dodával jim optimismus. Ještě v poválečném období mu chodily poštou výtisky knihy jeho projevů s prosbou o autogram.
I po válce a s nástupem komunismu představoval pro veřejnost kontinuitu s první republikou. A protože dokázal veřejnost oslovit i nadchnout, mohl být pro oba proti sobě jdoucí politické proudy dobrým spojencem, ale také nebezpečným protivníkem. Sám si nebezpečí přicházející z východu velmi bolestně uvědomoval a ocitl se pod obrovským tlakem.
Dosud nebylo objasněno, zda ho bezvýchodnost poměrů dohnala k sebevraždě, nebo byla jeho smrt důsledkem cíleného útoku.
V březnu 1939 přijel do Londýna, aby všechny odbojáře zasáhl svým sympaticky nakažlivým optimismem.
Život Jana Masaryka: osudný Černínský palác
|
Vzdor vůči rodičovské autoritě
Veřejný obraz optimistického diplomata i oběti komunistické zvůle však neukazuje skutečného člověka, jakým Jan Masaryk byl a jak těžko se mnohdy protloukal životem s cejchem „enfant terrible“ milovaného prezidenta.
Tomáš Garrigue Masaryk byl na svou dobu velmi moderní manžel i otec a své děti vychovával s laskavostí a dobrým příkladem. Vzhledem ke svému veřejnému působení však na výchovu neměl dostatek prostoru. V roce 1891 byl zvolen do říšského sněmu ve Vídni, tedy když bylo Janovi pouhých pět let. Ústřední postavou dětství všech Masarykových potomků byla tedy matka Charlotta, která navzdory vlastní přísné výchově poskytovala dětem dostatek svobody. Na druhou stranu byli oba rodiče velmi silné, dominantní osobnosti, které zejména v impulzivním Janovi vzbuzovaly potřebu revolty.
Autorita, postavení, ale i vysoké morální hodnoty TGM i jeho ženy kladly na děti obrovské nároky. Přitom Jan už jako dítě pociťoval negativní dopady svého prestižního postavení, když v době hilsneriády musel čelit slovním i fyzickým útokům okolí. Důsledky byly podobné jako u řady jiných dětí v této situaci – okázalé odmítání autority, odbojné chování, nedostatek disciplíny i propad ve školních výsledcích, který Jan později vysvětloval jako úmyslný vzdor vůči otci.
„Zneužíval jsem otcova postavení a vedl jako jeho syn velice pochybnou existenci. Lidé, kteří znali mé výborné rodiče, si jen pomalu uvědomovali, že jsem se moc nepodařil, a tak se celá léta prosazovalo mé hrdé čelo, nepodpořené páteří,“ přiznal zpětně ve svém deníku.
Škola života
Poté, co se nedostavil ani k opravnému termínu maturity, přetekl pohár trpělivosti a rodiče se rozhodli hodit syna do vody, ať se naučí plavat sám. Podle dobového trendu byl Jan v roce 1906 poslán do Ameriky, která měla pověst země selfmademanů, ovšem i amerických tragédií. Podobně jako Clyde Griffiths z Dreisserova románu se také „Jack“ Masaryk mohl opřít o pomoc příbuzných. Na rozdíl od Clyda, kterého ambice přivedly až ke zločinu, Jan svou příležitost uspět nenaplnil.
Začínal jako poslíček v New Yorku. Následně ho zaměstnal přítel jeho otce Charles Crane jako dělníka ve svých slévárnách v Bridgeportu ve státě Connecticut. Crane, který mu poskytl patronát a žehlil maléry, které by jinému zaměstnanci neprošly, byl spíše prodlouženou rukou otce. Jan byl tedy i na vzdálenost oceánu stále pod vlivem otcovy autority a opět se jí začal vzpírat.
Ani špatně placené práce ho nenaučily hospodařit, žil nad poměry a stále bojoval s finančním nedostatkem. Navíc se prohloubil pocit izolace, který podpořil psychické problémy a deprese. Proti své vůli byl v roce 1912 odvezen do zvláštní školy ve Vinelandu v New Jersey, kde mu byla diagnostikována hebefrenní schizofrenie.
Jan Masaryk
Věčný chlapec
Přestože depresemi trpěla už Janova matka a musely mít i rodinný základ, měl Jan sám o sobě velmi složitou, v mnoha ohledech dětskou povahu. Přílišné spoléhání na záštitu rodiny i její autorita zpozdily jeho dospívání a zůstal chlapcem, na kterého však byly kladeny nároky jako na dospělého, navíc ještě vyeskalované postavením jeho otce. Musel se tedy vyrovnávat s odpovědností zcela nepřiměřenou stupni svého duševního vývoje.
Většinu svého amerického pobytu nebyl považován za dospělého, ačkoli sem odjel jako dvacetiletý. Tomu odpovídalo i zaměstnání poslíčka, které jinak dělaly děti. Paradoxně ho matka do Ameriky vybavila garderobou přiměřenou jeho postavení doma, a byl tedy podle vlastních slov nejlépe oblékaným poslíčkem v New Yorku, jemuž obleky záviděli i nadřízení.
I ústav ve Vinelandu byl určen pro mentálně postižené děti, což Janovu kolísavému sebevědomí na začátku příliš nepomáhalo. Prožil zde obrovský pád na dno a jeho tehdejší deník prozrazuje nejen depresi a pocit viny, ale také silnou reflexi dosavadního života, která ho přiměla k osobnímu růstu. Konečně nebyl vyhnancem v privilegovaném prostředí a mohl být sám sebou.
Návrat ztraceného syna
Podobně prospěšná jako terapie ve Vinelandu byla Janovi i služba u vozatajstva během první světové války, kam nastoupil naopak s cejchem syna velezrádce. Návrat do poválečné republiky znamenal i návrat do země, která byla úplně jiná, než jakou ji opouštěl a kde byl jeho otec uctíván jako osvoboditel a zvolen prezidentem.
Jako diplomat a vykonavatel otcovy vůle v meziválečném období se vrátil i k původnímu životu a k částečné závislosti na svém otci, nadále ho provázely depresivní propady, jimž padlo za oběť i jeho jediné manželství s dcerou Charlese Cranea Frances.
Jakkoli byla ztráta rodičů pro Jana obrovskou ztrátou, ukázal se jako mnohem silnější osobnost po smrti TGM a jako nositel jeho odkazu. Zejména za druhé světové války a v poválečném období. I to se však nakonec ukázalo jako prokletí, které ukončila až Janova předčasná smrt 10. března 1948.
Tělo Jana Masaryka bylo nalezeno 10. března 1948 ráno na druhém nádvoří Černínského paláce
Okno koupelny ministerského bytu v Černínském paláci, odkud vypadl Jan Masaryk
Zdroje:
Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – pravdivý příběh, Praha 2009
Antonín Sum: Otec a syn, Praha 2003
