Po měsících studia mořských map, historických knih, dobových zpráv o počasí a námořních svědectví i bádání o podmořské archeologii to byl nepopsatelný pocit. „Proplul jsem štěrbinou ve skále a zmocnilo se mě největší vzrušení v životě. Otvor přetékal šedými mincemi,“ popisoval první okamžiky velkolepého nálezu Storm. Nevěděl, zda v jeho emocích převažuje údiv, pochyby nebo radost.
Několik mincí sebral a obrátil se, aby se vydal poklad ukázat kolegovi. Nebylo to třeba: „Vynořil se za mnou, obě ruce natažené. Byly plné mincí. Pustili jsme je z rukou a potřásli si, dvacet metrů pod hladinou oceánu, který poklad tak dlouho ukrýval.“
Díky Alexi Stormovi a jeho týmu ho oceán vydal. Rovných 240 let poté, co roztříštil loď Chameau na kusy.
Velbloud, jehož zničil oceán
Nebyla to lecjaká loď, lodní kýl měřil jednačtyřicet metrů, široká byla přes devět metrů, ponor činil téměř pět metrů. Francouzská kráska stavitele Blaise Olliviera, která dostala v překladu jméno Velbloud, byla rychlá a skvostně vyzbrojená kanóny a děly. Bylo to potřeba, od roku 1719 převážela peníze posádce do tehdejší francouzské kolonie v Severní Americe, zpátky transportovala suroviny jako dřevný dehet či bobří kožešiny.
Byla rychlá, ale velmi vratká, upozorňuje server The Walrus. Bouře, která ji zastihla před přistáním v Louisbourgu, to v srpnu 1725 prokázala na její poslední výpravě do kolonie apokalyptickým způsobem. Prudký vichr ji nahnal na útes, kde se rozbila na padrť. Nikdo z posádky, která čítala až 316 lidí, nepřežil. V inventuře, kolik mincí vezla, se dobové prameny rozcházely. Jisté je, že první pokus najít je, se odehrál v roce 1726. Byl neúspěšný.
Poklad pod hladinou čekal až na Alexe Storma.
Obři, kteří mi vnukli posedlost
On sám měl do Kanady daleko. Narodil se v roce 1937 v Indonésii a notný kus dětství prožil za druhé světové války s rodiči v japonském zajateckém táboře. Po válce se rodina přestěhovala do Nizozemska, ve dvaadvaceti letech však dostává dopis od kamaráda z Kanady: „Přijeď sem, je tady lehké sehnat práci.“
Neváhal, v Kanadě skončil v roce 1960 v Novém Skotsku. Ano, v Louisbourgu. Zamiloval si ho a zamiloval si i oceán. Jako kdyby onu lásku nosil v srdci od začátku. Toužil se potápět, přijel však uprostřed zimy. Volný čas trávil aspoň v přístavu, poslouchal vyprávění námořníků a zkazky o pokladech ukrytých v oceánu. Na tu o francouzské lodi Chameau nemohl nenarazit.
Hned, jak to na jaře šlo, se nechal najmout na rybářskou loď Marion Kent. Dohoda zněla: Když budeš hotov se sítěmi, můžeš se potápět. Tehdy se poprvé setkal se stopami po lodi, o níž tolik slyšel a četl. U skály vystupující z moře objevil na dně malou armádu kanónů a rezivějících dělových koulí. „Byl to zvláštní pocit dotýkat se oněch obrů z minulosti a myslet na ničivé události, které je poslaly sem dolů,“ napsal v článku pro časopis Cape Breton´s Magazine.
A zatímco u svého nálezu na dně stál, dokud mu nedošel vzduch v kyslíkové bombě, došel k přesvědčení a plánu: „Najít poklad, který se měl s Chameau údajně ztratit.“
Nenechejme se přitom zmást, nález kanónů neznamenal, že by mladík mohl tušit, kde skončilo ostatní vybavení lodi. Náraz na útes rozerval loď natolik a bouře byla tak silná, že její kusy, stejně jako náklad a vybavení, skončily leckde, o své se postaraly i mořské proudy.
Mladý muž však byl téměř posedlý. Jak jsme poznamenali zkraje článku, studoval, bádal, četl, vzdělával se, vyměřoval. Se svými parťáky Harveym MacLeodem a Davidem MacEachernem zakresloval, kde leží již odhalené věci z lodi, a snažili se určit, kde by mohly být další. O lodi samotné, o její stavbě, umístění zbraní a kotev, věděli snad vše. Jejich příprava trvala celé čtyři roky, byla amatérská co do financí, ale nikoli serióznosti a vědeckosti.
Pod špínou byl Ludvík XV.
V červnu roku 1965 měli za to, že jsou připraveni. Na lodi Marilyn B. II vyrazili poprvé na oceán. A pak zase a zase. Oceán k nim přitom nebyl vlídný, výpravu za zbytky ztroskotané lodi hrozil samu ztrestat za její opovážlivost ztroskotáním! Na vodu se bez varování snášela mlha, večerní návraty do přístavu znamenaly kličkování mezi lstivými útesy a mělčinami. Trápil je chlad. „Po vynoření jsme byli obvykle promrzlí na kost. Hodiny jsme se pak třásli u malých kamínek pod přístřeškem kormidelny,“ vzpomínal Storm.
Nevzdali to, ale měli namále, minul červenec, srpen, září přineslo ještě nepřátelštější počasí. Potápěli se, podle nálezů artefaktů z lodi, nejčastěji kanónů, ale též kotev, vymýšleli možné varianty pohybů jejího vybavení, rušili je a měnili za jiné scénáře.
A pak, když našli třiatřicet kanónů a šest kotev, si začali být jistí, že jsou na dobré stopě. Obrat k lepšímu potvrdilo 19. září: Storm pod vodou objevil kapesní hodiny, stříbrnou lžičku a deset špinavých kroužků. Když je na palubě začali horečnatě drhnout, odhalil se portrét krále Ludvíka XV. a letopočet 1725.
Jejich pátrání se dostalo přímo královské pomoci a potvrzení. A nejen to, královského překvapení. Když totiž na svém prvním nalezišti naplnili batohy stříbrnými mincemi, něco je břinklo do očí. „Tam dole štěrbiny, pod vrstvou stříbra jsme uviděli nezaměnitelný třpyt zlata!“ líčil Storm. Byl to šok, protože podle jejich výzkumů na palubě žádné mince neměly být.
Od onoho dne vynášeli zlaté i stříbrné mince den za dnem, byly jich stovky, potom tisíce. Kromě nich stříbrné příbory, přezky, dámský prsten a kříž Řádu svatého Ludvíka. Na palubu dostali i artefakty z mosazi, skla nebo keramiku, protože „i ty mají příběh, který mohou vyprávět“. Trvalo jim to dvacet dní. Aby svůj nalezený poklad udrželi v tajnosti před nenechavýma rukama „mořských gangsterů“, vynášeli ho na břeh v plátěných pytlích a předstírali, že to je potápěčské vybavení, píše magazín Maclean´s.
Mlčet uměli. Poklad totiž tajili i po následujících osm měsíců. To aby mohli mince spočítat a nechat ohodnotit numizmatiky. Až poté, v dubnu 1966, nález oznámili světu. Inventuru už měli hotovou, našli téměř osm tisíc stříbrných mincí a skoro tisíc zlatých.
Chtějí poklad, ale nechtějí se namočit
Vzbudilo to samozřejmě poprask. Stormův dům obléhali reportéři. „Já jsem taky Stormová, nemůžeme být příbuzní?“ vyzvídala na něm po telefonu jakási paní až z Kalifornie, píše magazín Maclean´s. To však nebylo všechno.
Záhy přistála u novoskotského soudu žádost o obstavení pokladu. Podali ji někdejší Stormovi partneři, který s ním po Chameau pátrali, aby však už někdy v roce 1962 skupina pátraní vzdala. Nebyli jediní, o svůj podíl na pokladu se nato přihlásil portugalský kapitán lodi, z níž se Storm též jeden čas potápěl. „Každý teď chce jít lovit poklad, jenže aniž by si namočil nohu,“ komentoval hon na nalezené mince Storm.
Nakonec soudy vyhrál, po osmi letech. Připadlo mu 75 procent, žalobcům zbytek. Ještě předtím se mu však povedlo mince prodat. Většinu udal na velké aukci v newyorské síni Park-Bernet Galleries, za 200 tisíc dolarů. Přijeli si přitom pro ně především francouzští kupci. „Nemohu si pomoci a neudělat poznámku na tak zvláštní zákruty a otočky dějin. Nejprve mince opustily Francii na lodi, aby se do ní o 246 let později vrátily v břiše letadla,“ odtušil Storm. Zbytek rozprodal soukromými transakcemi.
Svůj podíl z výtěžku použil na zřízení Atlantic Statiquarium Marine Museum – a na pátrání po dalších podmořských pokladech. V tomto oboru se stal legendou. „Právě on pravděpodobně uvedl do chodu průmysl pátrání po lodních vracích kvůli pokladům. Byl dědem toho všeho,“ vzdal mu hold průzkumník a hledač vraků Terry Dwyer.
Stormovi samotnému šlo víc než o zlato a stříbro. „Věřte mi, nebo ne, ale hon za poklady je pro mě koníček. Hobby. Legrace. Touha po stříbru a zlatě není pro mě. Je to dobrodružství, nalézt poklad, vyzvednout ho a dívat se na něj,“ svěřil se. Jindy o své touze po dobrodružství řekl: „Jako byste byl horolezec. Potřebujete tu horu zdolat prostě proto, že tam je.“
Když však poklad našel, hleděl si ho. I proto, že hledačství „znamená spoustu dřiny a bolestí hlavy“. Když v roce 1968 našel cennosti z britské ztroskotané válečné lodi Feversham a kanadské úřady mu přikázaly nález odevzdat, odpověděl: „Ne, ne, pokud ho tak moc chcete, musíte se pro něj potopit sami.“ A, ano, správně, poklad uložil do sejfu a ten spustil zpátky na dno oceánu.
„Dva tři roky poté za mnou přišli znovu a dohodli jsme se. Dostal jsem všechno, co jsem chtěl. Ale protože mi bylo vlády líto, něco jsem jim dal,“ vtipkoval.
