Říká si kajícník, po propuštění z vězení si však nechal na předloktí vytetovat...

Říká si kajícník, po propuštění z vězení si však nechal na předloktí vytetovat hrdý a nafoukaný nápis „Generál mafie“. | foto: Profimedia.cz

Já, hvězda YouTube. Bývalý Escobarův zabiják kritizuje zločinnost

  • 4
Jako nájemný vrah kokainového krále Pabla Escobara zabil Jhon Jairo Velásquez v 80. a na počátku 90. let ke třem stovkám lidí. V roce 2014 opustil kvůli dobrému chování předčasně vězení a díky svým ostrým komentářům se stal v Kolumbii hvězdou YouTube. Nyní ke zlosti příbuzných svých obětí myslí na senátorské křeslo.

Don Rodrigo se ve slamáku a bílé košili prochází s chladícím boxem po hřbitově v kolumbijském městě Medellín. Ve svém břemeni se vláčí s nanuky a zmrzlinami, které nejraději prodává zahraničním turistům poblíž udržovaného hrobu mafiána Pabla Escobara, který až do svého zastřelení v prosinci 1993 dominoval globálnímu obchodu s kokainem.

„Od skonu jeho matky jsem tu neviděl nikoho z rodiny,“ říká šedesátník, který se o hrob stará. Není to však z lásky k „bossovi všeho zla“, ale kvůli penězům. Kdo ho za péči o místo posledního odpočinku legendárního zločince platí? „No přece Pepek Námořník,“ odpovídá.

Ne, není to vtip. Pod jménem kresleného jedlíka špenátu, který je ve španělsky mluvícím světě znám jako Popeye, si dnes v Kolumbii vybavují Jhona Jaira Velásqueze. Jednoho z mála Escobarových pistolníku, který to ve zdraví dotáhl přes padesátku. Tento nájemný vrah, který se sám hlásí k tomu, že 300 osob zabil vlastní rukou a na plánování smrti dalších tří tisíce se jako člen užšího kruhu ve vedení kartelu podílel, se po propuštění z vězení stal youtubovou hvězdou pod jménem Popeye Arrepentido. Tedy Pepek Kajícník.

První mord: neochotný šofér

K tomu vedla dlouhá cesta. Jhon JairoVelásquez (v prvním jméně není překlep, špatné hláskování anglických jmen v křestních listech je v Latinské Americe běžné) se narodil 15. dubna 1962 nedaleko Medellínu do skromných podmínek. Jako adolescent se nejdříve živil jako holič, ale brzy nastoupil do armády, kde získal kvůli své fyzické podobnosti s animovanou postavičkou svoji přezdívku. Dlouho u vojska nevydržel, stejně jako na policejní škole. Nakonec ho jako osmnáctiletého mladíka zlanařil kamarád na černou práci pro medellínský kartel.

Jako vstupní úkol dostal oddělat řidiče městského autobusu. „Matka jednoho bossova známého při vystupování z vozu spadla a šofér jí nepomohl. Místo toho odjel a žena zemřela. Její syn sehnal peníze a požádal Pabla Escobara, aby mu pomohl vyřídit pomstu,“ cituje Popeyovy vzpomínky na první prácičku britský deník The Telegraph. „Něco jsem si o něm zjistil, našel jsem ho a zabil jsem ho. Nic jsem necítil. To, že vraha jeho oběti nenechají spát, se mě netýká,“ líčil.

Ve zločinecké hierarchii se vypracoval. Rád se chlubí letákem s titulem „Hledá se“, kde je vyfocený mezi 20 nejvýznamnějšími členy kartelu. Nicméně přes jeho současné kasání nebyl hlavou vražedného komanda, spíše patřil na úroveň „středního managementu“.

Carlos Alberto García Palau ho zná z druhé strany. Je bývalým policistou, na jehož hlavu – tak jako na všechny muže zákona v Medellíně – Escobar vypsal odměnu. Dnes se paradoxně živí tím, že zájemce v Medellíně provádí po místech spojených se životem nejslavnějšího mafiána. Vzpomíná, jak se s Popeyem nedávno potkal u „kmotrova“ hrobu. Propuštěného kriminálníka tam doprovázel televizní štáb. „Poznal ve mně policajta a poblahopřál k přežití. Pak se mi před kamerou omluvil. Co jsem měl dělat? Přijal jsem to. Ale nevěřím, že v tom byla upřímnost,“ vyprávěl García Palau.

Escobar byl krutý muž, který kvůli svému byznysu a své megalomanii rozjel válku proti celému státu. Dal odpravit pět prezidentských kandidátů. Při nepovedeném atentátu na dalšího z nich nechal do vzduchu vyhodit linkové letadlo. Když spory s kartelem z Cali přerostly ve válku v podsvětí, neváhal zorganizovat synchronní teroristický útok na největší síť lékáren v zemi, kde si jeho soci prali peníze zaprášené kokainem. Pomocí kulek, výbušnin i holí se zbavoval soudců, novinářů, politiků, policistů, vojáků, zločinců… kohokoliv, kdo mu překážel v cestě a nechtěl se nechat uplatit. Odhaduje se, že je zodpovědný za smrt nejméně pěti tisíc osob.

Pepek mu u těchto jatek ochotně asistoval. A to až do roku 1992, kdy se za spolupráce kolumbijských ozbrojených sil, amerických tajných služeb a konkurenčních mafií smyčka kolem Escobara začal utahovat. Popeye prokázal inteligenci, zavčas se vydal pořádkovým silám a začal s nimi spolupracovat, zatímco jeho dosavadní zaměstnavatel skončil o rok později rozstřílený na střeše při svém posledním pokusu o útěk.

Vzpomínání na staré dobré časy

V srpnu 2014 vyšel Popeye po 23 letech a třech měsících pro dobré chování předčasně z vězení, kde získal 14 různých diplomů v dálkových vzdělávacích kurzech. Po propuštění se velmi rychle skamarádil s internetem, i když je možné, že po webu surfoval už za mřížemi pomocí propašovaného smartphonu. Nejvíce mu učaroval YouToube, kde si zřídil kanál Pepek Kajícník. Na něm pomocí splašených gest a břitkých slov chrlených v kulometném tempu vzpomíná na krvavé časy, kdy se Kolumbie před medellínským kartelem třásla. Dokázal si získat 480 tisíc odběratelů.

Navzdory jménu svého kanálu se příliš nekaje. V prvním vystoupení sice řekl, že vše, čeho se dopustil v Escobarových službách, bylo špatné a že toho lituje. Taky poradil mladým, aby se v lidech jako on neshlíželi, protože bandita za vzor sloužit nemůže.

Ale dál jeho vyprávění o násilných praktikách připomíná idylické vzpomínání na třídních srazech třicet let po maturitě. Svoji vražednou efektivitu pochválí s upřímnou chvástavostí jako spolehlivost pracovníka, který dělal to, za co ho platili a co mu rozkázali. Když mluví o Escobarovi, používá většinou slovo „patrón“, které ve španělštině zní ještě uctivěji než překlady jako šéf či boss.

Většinu videí zahajuje profesionální znělka, na které letí zpomalená kulka. Vypadá to jako glorifikace narcokultury, kterou přídomek „kajícník“ pouze maskuje. Ostatně Popeye přiznává, že kdyby patrón obživl, začal by pro něj znovu dělat bez vteřiny rozmýšlení. „Ano, byl to terorista, obchodník s drogami a únosce, ale také to byl můj přítel. Vždy se mnou jednal s laskavostí a respektem. Pabla jsem miloval. Nikdy mi za žádnou mou práci nedlužil peníze,“ prohlásil na videu z konce minulého roku šedovlasý muž, který za mordy dostával až milionové odměny.

Hodně se také věnuje vyvracení údajných fám, které o Escobarovi šíří jeho syn Juan Pablo. Ten žil dlouho inkognito v Argentině (Velásquez ho kvůli tomu označuje jako zbabělce), když však viděl, jak je otcovo jméno díky různým televizním projektům včetně úspěšného seriálu Narcos na Neflixu skvělou značkou, začal se na něm také přiživovat.

Například rozjel výrobu drahých designových triček s tváří jeho otce. A také napsal knihu, kde rodiči připsal plánování únosu Michaela Jacksona anebo obchodní spolupráci s Frankem Sinatrou. Nejvíce však Popeyeho vytočila teze, že patrón byl ve skutečnosti tajným spolupracovníkem CIA v její snaze zabránit posílení komunistů ve Střední Americe.

Internetový bojovník za lepší svět

Popeye však nemluví jen o minulosti. Pouští se do kritiky současných poměrů. Když ho v prosinci minulého roku při cestě autem do nákupního centra přepadli dva motorkáři, zkusil je zkušený bijec srazit vozem. Ale když mu namířili revolvery na hlavu, nechal jim svoje sluneční brýle, mobil i zlatý řetízek a pak si náležitě postěžoval na YouTube. „Materiální ztráta mě nezajímá, vadí mi, že si město přisvojili zloději,“ prohlásil mimo jiné. Zní to jak hláška z Tarantinovy komedie: třistanásobný vrah (pokud jeho osobní statistika nelže, Pepkovi podle jeho videí sebechvála rozhodně nepáchne) kritizuje starostu, že ve městě, které on sám dvanáct let terorizoval, dopustil rozmach zločinnosti.

Jeho nejslavnější nahrávka je ta, na níž se pustil do druhého muže venezuelské socialistické diktatury Diosdada Cabella, kterého doma i v zahraničí podezřívají, že jako šéf Kartelu sluncí s pomocí dalších armádních šarží vládne podsvětí hospodářsky zdevastované země. „Kdo je větší padouch? Vy, nebo já? Já si za své činy odpykal 23 let v nejhorších kolumbijských vězeních, ale vy za své činy ještě zaplatíte… Kvůli vám jsou i toaletní papír a vložky ve Venezuele nedostatkovým zbožím. Čím zaplatíte, že jste svoji tak bohatou vlast přeměnil v trosky? Američané si pro vás přijdou jako pro hlavu mafie, tak jako si došli pro Noriegu do Panamy,“ chrlí ze sebe mimo jiné.

Komentuje vše možné. Sám se nazývá aktivistou, který bojuje proti rozmanitým zlořádům. Například proti Donaldu Trumpovi kvůli „jeho nenávisti vůči Latinoameričanům“ nebo proti mírovému procesu v své domovině poté, co se loni na podzim prezidentovi Juanovi Manuelovi Santosovi povedlo po 52 letech války ukončit povstání levicové gerily FARC. Nelíbí se mu, že revolucionáři (s výjimkou viníků masakrů na civilistech) dostali generální pardon a mohou dokonce kandidovat do kongresu.

Sám ve věcech veřejných nalezl takové zalíbení, že vyhlašuje svoje přání stát se senátorem. Brzdí ho ale paragrafy, protože neumožňují kariéru zákonodárce lidem, kteří nemají čistý trestní rejstřík. Výjimku mají jen ti, kteří se dopustili nedbalostních trestných činů. Mezi ty ale atentát na prezidentského kandidáta Luise Carlose Galána v srpnu 1989, který je jediným zločinem, za který byl Popeye odsouzen, jistě nepatří. Pepek to považuje za velkou nespravedlnost. Nezbývá mu než opakovat své dřívější prohlášení: „Když uvážíme, jaké máme v Kolumbii politiky, je ctí být kriminálníkem.“

Živit se poctivým parazitováním

Andrés Alzate, který v Medellínu na základní škole vyučuje dějepis, říká: „Zdejší Escobara většinou na veřejnosti odsuzují, ale ve skrytu duše ho oceňují za to, jak se postavil nenáviděné státní moci a jak se z relativní chudoby dokázal zařadit mezi nejbohatší lidi světa. A jako takový navíc své peníze utrácel v Medellínu. V 80. letech tu bylo nejnebezpečnější město planety, ale zároveň měli jeho obyvatelé práci, takže to někteří považují za zlaté období,“ líčí mladík.

Svoji diplomovou práci věnoval historii čtvrti, již pro obyvatele nejhoršího slumu nechal za své vybudovat boss kolumbijské galerky. „Právě pro tato gesta mají lidé Escobara rádi. Považují ho za přátelského člověka a vše špatné z jeho doby si sami pro sebe vložili do jeho zabijáků, jako je právě Popeye. K němu nikdo pozitivní vztah nemá,“ argumentuje kantor s tím, že i tak by tento masový vrah v případě teoretické kandidatury do senátu nebyl bez šance. „U nás nezáleží ani tak na osobě nebo na programu, ale na tom, kolik voličům za jejich hlas nabídnete,“ vysvětluje svou skepsi.

Otázka je, jestli Velásquez nějaké zdroje má. Sám prohlašuje, že ulité peníze ze zlatých časů kartelu musel investovat do toho, aby si ve vězení zajistil přežití. Do ochrany investuje i nyní. Svého syna a tehdejší partnerku už dávno uklidil do bezpečí v USA. Počítá s tím, že jeho samého zabije někdo z příbuzných jedné z jeho mnoha obětí. Šanci na smrt z přirozených příčin si dává jen dvacet procent. Předpokládá, že zemře jako správný pistolník někde při zastavení na červenou prostřílený samopalem z vedlejšího auta.

Do té doby však potřebuje z něčeho žít. A tak post mortem usilovně parazituje na Escobarově pozici nejslavnějšího Kolumbijce všech dob, na které ho drží současný zájem globálního obecenstva o příběhy zhýralých mafiánů. I Popeye se dočkal sledovaného seriálu na největší domácí stanici TV Caracol, který natočili podle jeho sepsaných vzpomínek, takže nyní radostně pobírá tantiémy.

Doposud napsal dvě knihy a na internetu je pro zákazníky z Evropy nabízí i se svým autogramem za 250 euro. Samozřejmě vydělává i díky na reklamě, kterou YouTube k jeho příspěvkům, stejně jako k jakýmkoliv jiným vysoce sledovaným videím, přiděluje. „Jsou to čisté peníze za poctivou práci,“ říká Popeye, který podle svých slov 14 hodin denně věnuje psaní a odpovídání na otázky těch, kteří se chtějí dozvědět o fungování kriminální scény.

Dalším zdrojem financí jsou pro světová média. Za rozhovor si údajně říká o pět tisíc dolarů (110 tisíc korun). Přes e-mailovou adresu na jeho webové stránce ho kontaktuji i já. Brzy dostanu stručnou odpověď s telefonním číslem, na které mám zavolat. Je na něm Pepkův asistent, který upozorňuje, že interview bude něco stát. Detaily ale nesděluje. Jen mi dá další číslo, které už patří přímo Popeyemu. Na telefonáty z neznámého čísla ale nereaguje. Je mu prý potřeba poslat esemesku, ozve se sám. Přes opakované pokusy se tak nikdy nestane. Nejspíše si správně vyhodnotil, že novinář na volné noze z České republiky by mu nedal ani peso.

Kajícníkem jen z marketingových důvodů

Gonzalo Enrique Rojas Peña předsedá organizaci Kolumbijci s pamětí, která sdružuje příbuzné 109 obětí z letadla společnosti Avianca, do kterého Escobar v listopadu 1989 poslal atentátníka s bombou s cílem zabít favorita prezidentských voleb. Politik nakonec k letu nenastoupil, ale Rojas tehdy přišel o otce. Pro Pepka Kajícníka, který se ke svému podílu na dodnes nevyšetřené tragédii hlásí, nemá slova pochopení.

„Jeho kajícnictví je čistý marketing. Kdybyste litoval svých zločinů, nechal byste si po propuštění z vězení na obě předloktí vytetovat nápis El general de la mafia?“ ptá se pohněvaně v bogotské kanceláři organizace. S Velásquezem se potkal osobně, když je k jednomu stolu přivedla televize Russia Today, aby spolu debatovali o tom, jak seriál Narcos reflektuje bolavou národní minulost.

„Bylo to velmi nepříjemné setkání. Velkou část natáčení mi předhazoval, že naše organizace vystupovala proti jeho předčasnému propuštění z vězení. Dělá toto člověk, který se opravdově kaje za bolest, kterou způsobil jiným?“ klade další řečnickou otázku tento univerzitní politolog.

Vadí mu, že v domácích mediích se Popeye pasoval expertem na cokoliv, co se odehraje v galerce kdekoliv ve světě. „Kolumbie je země, na kterou nestačí fantazie. Úplně jsme ztratili morální kompas. Z Popeyeho se stala celebrita díky vraždám a tomu, jak o nich bezstarostně mluví. Svou slávu miluje, lidem připadá cool a chtějí se s ním vyfotit a žádají ho o podpis. Ale představte si, že by takto vystupoval například Usáma bin Ládin a pobíral od novinářů peníze za vyprávění o tom, jak organizoval 11. září,“ srovnává Rojas.

Tvrdí, že je připraven odpustit. „Ale odpuštění je třeba si vysloužit. Především skutečnou práci s mladými v chudých komunitách měst, aby je odradil od zločinu. Jedině pokud by to skutečně dělal, mělo by jeho propuštění smysl,“ říká s tím, že u Pepka Kajícníka nic takové nehrozí. Spíše nástupcům medellínského kartelu poslouží jako zdatný náborář.

,