Říkala, že nacistické věznění zůstalo v jejích vzpomínkách jen ve dvou barvách, v černé a bílé. Internace pro ni znamenala dvě docela jiné reality, dvě naprosto odlišné zkušenosti. Bolest ponížení, hladu, týrání, ale i sílu solidarity, spolupráce, nepoddajnosti.
„Byla jsem obklopená neznámými ženami, které trpěly stejným osudem jako já, cítila jsem se zároveň opuštěná, ale v dobré společnosti. Ve své ohromné izolovanosti a samotě jsme měly jedna druhou,“ vzpomínala na nucenou práci v Holýšově na Domažlicku, kde skončila po pobytu v koncentračním táboře Ravensbrück.
Proti fašismu ve Španělsku i ve Francii
Narodila se v roce 1915 v katalánské vesničce Els Guiamets, v katolické rodině pěstitele vína a oliv. Rebelská duše v ní byla už od mládí, na venkově prostoupeném patriarchálními tradicemi bylo jinou volbou jen snášení útlaku. Když ve čtrnácti letech sama začala pracovat na poli, vedla boj za rovnou mzdu žen a mužů. Úspěšný. Rodičům zazlívala, že bratr mohl studovat na učitele, zatímco ona musela zůstat doma, uvázaná k polnostem.
Španělská válka a revoluceJejí roznětkou se stalo 17. července 1936 povstání nacionalistických generálů proti republice. Postavili se mu ozbrojení dělníci, aby se na územích ovládaných jejich organizacemi, jako byly velké anarchistické odbory Národní konfederace práce, Iberská anarchistická federace, silné socialistické odbory Všeobecný svaz pracujících nebo menší Dělnická strana marxistického sjednocení, pokusili o experimenty se socializací průmyslu a zemědělství. Se Stalinovou podporou však situaci začala ovládat původně malá komunistická strana, která sáhla ve spolupráci s vůdci socialistů k čistkám a represím a revoluční proces zastavila. Válka nakonec skončila frankistickým vítězstvím 1. dubna 1939. Statisíce antifašistů a antifašistek hledali útočiště ve Francii. Když se Francie dostala pod německou okupaci, vstupovali, ač mnohdy bez prostředků a znalosti francouzštiny, do partyzánského odboje známého jako „maquis“. |
A popravdě, když se naskytla příležitost, z rodinného domu i vesnice odešla. Zamířila do Barcelony, aby nastoupila do školy pro zdravotní sestry. Město bylo ve varu, právě vypukla občanská válka. Proti převratu generála Franca se postavili ozbrojení pracující. Generálovi i jeho nacionalistům následně vyhlásily válku anarchistické odbory CNT, socialistické odbory UGT, čelily mu dělnické ozbrojené milice. Neus Català si své místo vybrala ještě na venkově, vstoupila do komunistické strany.
Po dokončení zdravotnické školy se však neocitla v nemocnici, jak si přála, nastoupila do sirotčince v Premià de Dalt u Barcelony pro děti obětí válečného násilí. Nezůstala tam však dlouho, v lednu 1939 bylo třeba domov vyklidit před blížícími se frankistickými jednotkami. Nemohla odejít sama, jako třiadvacetiletá dívka vypravila pochod všech 182 dětí a vydala se s nimi přes zimní pyrenejská pohoří do Francie. Náročná mise dopadla úspěšně a na francouzské straně hor se odvážné zdravotní sestře podařilo dětem najít nejprve útočiště a poté i pěstounské domovy.
Na boj proti fašismu však nemohla zapomenout ani ve vynuceném exilu. Jako mnozí z půl milionu španělských antifašistů a antifašistek, kteří do Francie uprchli, se tam po ustavení vichistického režimu zapojila do odboje. Schovávala antifašisty, převážela zbraně, vyrážela na maratonské cesty autobusem a na kole jako kurýr. Partyzánské depeše ukrývala pod šátkem ve vlasech, falešné dokumenty nebo pistole v košíku pod zeleninou, zatímco zabavovala nacistické hlídky koketními etudami.
Vichistický režimNahradil v červenci roku 1940 po kapitulaci Francouzskou třetí republiku. Severní část Francie včetně Paříže spravoval přímo Wehrmacht, jižní byla do podzimu 1942 relativně suverénní. Poté však byla německými jednotkami obsazena i ta. Vichistická Francie, oficiálně se nazývala Francouzský stát, padla 25. srpna 1944, kdy byla osvobozena Paříž. |
„My, ženy, jsme nebyly jen nějaké pomocnice, byly jsme bojovnice,“ připomněla později ve svých pamětech.
A pak ji i jejího muže udali. Utéct nestihli. Català putovala nejprve do Limoges, kde byla vyslýchána a mučena, poté do koncentračního tábora Ravensbrück. Během transportů se na jednom nádraží její vlak potkal s vlakem, v jehož okénku zahlédla svého manžela. Zamávali na sebe, než se transporty daly zase do pohybu. Bylo to naposledy, co se viděli. Ona směřovala do Ravensbrücku, on do Bergen-Belsenu.
Líné komando: sabotovaly jsme, jak se dalo
Poměry v Ravensbrücku nepřežilo z více než 132 tisíc žen a dětí kolem 92 tisíc, podlehly hladu, nemocím, byly popraveny. Vězeňkyně číslo 27534, toto číslo vyfasovala, byla svědkem toho, jak jí bachaři před očima zavraždili přítelkyně. Català přežila, její další zastávkou byla pobočka koncentračního tábora Flossenbürg v Holýšově na Domažlicku. Tamní továrna Metallwerke Holleischen vyráběla munici a potřebovala pracovní sílu.
Tehdy devětadvacetiletá žena však pracovní silou pro nacistickou válečnou mašinerii být nechtěla. Ani její družky. „Líné komando“, tak jim dozorci museli začít říkat. „Při výrobě jsme bojkotovaly vše, co se dalo. Sabotovaly jsme a výsledkem bylo na deset milionů vadných nábojů a tisíce nefunkčních dělostřeleckých granátů. Na výrobní linku jsme házely všechno možné, abychom ji poškodily, mouchy, šváby, olej, plivaly jsme na ni. Nacisté nám říkali Sněhurka a sedm mechaniků, protože k nám museli neustále chodit a stroje opravovat,“ cituje rozhovor pro španělský odborový magazín list The Washington Post.
V rozhovoru pro studii univerzity v německém Hagenu potom dodala: „Místo deseti tisíc jsme vyráběly jenom pět tisíc, a když to někde šlo, rozbily jsme mašinu. Nebo když nebyl poblíž žádný esesák, přestal člověk jednoduše pracovat. Potom jsme si řekly, že když bude ze série o deseti tisících sto kusů defektních, bude se to muset všechno rozmontovat. No, tak jsme chytaly lelky a v každé sérii bylo padesát nebo sto padesát špatných, žádná série nebyla kompletní.“
Samozřejmě to nebyly školácké poťouchlosti bez rizika. Stálo to životy. „Pak kvůli sabotážím dvě španělské dívky, jednu Francouzku a jednu Rusku pověsili, mezi jinými, o kterých jsem nic nevěděly,“ přiznávala, zdůrazňovala však: „Sabotovaly jsme všechny. Musely jsme to dělat, všechny jsme to dělaly.“
Ve Flossenbürgu zemřelo kvůli vyčerpání, podvýživě, popravám nebo nuceným pochodům na 30 tisíc lidí.
Català měla štěstí, dočkala se osvobození. Její muž též, na svobodě však přežil jen krátce, tak se na něm lágr podepsal. Zemřel dřív, než se mohli potkat. Na vůdkyni sabotážního komanda nechalo věznění stopy samozřejmě též. „Byly jsme jen lebky s očima. Já byla jen pytel kostí,“ líčila.
Do domu rodičů, kteří mezitím prchli do Francie, se vrátila pořád ještě v pruhovaném mundůru.
A nebylo snadné si ho svléct, pomyslné pruhované svěrací kazajky prožitých hrůz bylo náročné se zbavit. Bojovný duch však vyhrál, i díky zlobě, kterou cítila kvůli tomu, že režim diktátora Franca na rozdíl od Mussoliniho a Hitlerova stále přežíval. Català se znovu ocitla ve víru antifašistického organizování se, fungovala jako kurýr pro podzemní odboj.
Kromě toho někdejší vězeňkyně číslo 27534 objížděla Francii a vyhledávala a zpovídala bývalé vězeňkyně koncentračních táborů. A pokračovala v tom i po návratu do Španělska po Francově smrti. Výsledkem je kniha Odpor a deportace: padesát svědectví španělských žen.
„Chtěla jsem to všechno vysvětlit. Vysvětlit to, co viděly moje oči, každému. Protože to je povinnost. Protože jsem přežila a mám morální povinnost ke všem ženám tak zapomenutým, které zemřely v táborech smrti,“ vysvětlila svůj zápal později. A dodala: „Před žádným nacistou jsem ani jednou nezaplakala. Plakala jsem jedině v noci. Ukradli mi spánek, ale nikdy mi nevzali ani svobodu, ani život.“
