Miloslav Vlk se narodil v jihočeské Líšnici u Milevska dne 17. května 1932, a to jako nemanželské dítě. Rané dětství prožil u svobodné matky a prarodičů. Jakmile se jeho matka vdala, v nově vzniklé rodině se necítil zcela přijatý. To v něm zanechalo hlubokou stopu.
„Maminka se vdala, když mi bylo šest let,“ vzpomínal Miloslav Vlk. „Byla hodná, ale tvrdá a já záviděl ostatním dětem, že se jim dostává víc citu. Zůstalo mi také maminčino příjmení za svobodna, a tak jsem se v rodině necítil úplně doma.“
Klacky mu házel pod nohy režim
Zatímco mladý Miloslav Vlk pomáhal v rodinném hospodářství, jeho první sny o budoucí kariéře směřovaly k nebi. Ale jinou formou, než se později stalo. Inspirován válečnými letadly se totiž toužil stát stíhacím pilotem. Osud ho však zavál jinam.
Kardinál Miloslav Vlk při přeletu nad Prahou v roce 2006.
Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích mu komunistický režim znemožnil další studium. Krátce pracoval jako dělník ve slévárně a poté nastoupil základní vojenskou službu. To paradoxně vylepšilo jeho kádrový profil a v roce 1955 mohl zahájit studium archivnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zde se projevil jeho intelektuální talent korunovaný odbornou prvotinou o ikonografii Betlémské kaple a hlubokým zájmem o Jenský kodex, kterému věnoval řadu zásadních studií.
Po absolutoriu působil jako archivář a v roce 1963 se pokusil o přijetí na teologickou fakultu, ale komunisté mu studium opět zakázali. Až o rok později se mu podařilo nastoupit na školu do Litoměřic a v roce 1968 byl v Českých Budějovicích vysvěcen na kněze. V 70. letech spravoval malé farnosti – Lažiště a Záblatí, později Rožmitál pod Třemšínem.
Brzy se stal sekretářem českobudějovického biskupa Josefa Hloucha, ale jeho vliv a pastorační aktivita se staly trnem v oku komunistického režimu. V roce 1971 byl nucen opustit biskupský úřad a spravovat malé farnosti. V roce 1978 mu byl odebrán státní souhlas k veřejnému výkonu kněžské služby.
V této nelehké době se živil jako umývač výkladních skříní a později jako archivář ve Státní bance československé, přičemž tajně vykonával své kněžské povolání v úzkém kruhu věřících. Zpovědnici si zřídil dokonce i v budově městského soudu, kde naslouchal lidem na dřevěné lavici na chodbě. „Byla to hlídaná budova, ale říkal jsem si, že pod svícnem bude největší tma,“ posléze vysvětlil Miloslav Vlk. Jeho statečný postoj a neústupnost vůči totalitní moci se staly charakteristickými rysy jeho osobnosti.
Fotografie Miloslava Vlka ze svazků, které na něj pod označením Sekretář vedla komunistická StB. (14. května 2007)
Čekala ho „práce jako na kostele“
Dne 1. ledna 1989 mu byl vrácen státní souhlas a stal se farářem na Klatovsku. Po pádu komunistického režimu se naplno zapojil do obnovy církevních struktur, nejprve jako biskup českobudějovický a následně jako arcibiskup pražský a primas český. Jeho úsilí směřovalo k obnově církevního školství, charity a řeholního života, a především k náročnému boji za navrácení církevního majetku, o který církev za totalitního režimu přišla.
V listopadu 1994 byl jmenován papežem Janem Pavlem II. kardinálem a v letech 1993 až 2001 působil také jako prezident Rady evropských biskupských konferencí, což svědčí o jeho mezinárodním respektu.
V dubnu 2005 se dokonce jako jediný Čech účastnil v Římě konkláve, které zvolilo papeže Benedikta XVI. Když pak u příležitosti svých 75. narozenin podal rezignaci na arcibiskupský úřad, papež Benedikt XVI. ji nepřijal a požádal ho, aby v úřadu setrval ještě dva roky.
Kardinál Miloslav Vlk ve své pracovně v budově arcibiskupství. (14. března 2007)
Kardinál Miloslav Vlk tak odešel na emerituru v roce 2010. Jeho vliv a autorita ale stále zůstaly značné. I v posledních letech svého života se angažoval v důležitých společenských diskusích. Kardinál Vlk se nebál otevřeně kritizovat politické dění a hájit principy pravdy a spravedlnosti, čímž si získal respekt i kritiku napříč společností.
Kardinál Miloslav Vlk zemřel po těžké nemoci v roce 2017, ve věku 84 let, ale jeho odkaz zůstává živý jako připomínka statečného pastýře, který se neohroženě zasazoval o duchovní i materiální obnovu církve v nové době. Byla mu udělena řada čestných doktorátů a byl nositelem Čestné medaile TGM a držitelem Řádu T. G. Masaryka II. třídy.
