Říkalo se jim banderiantes. Znamená to vlajkonoši, ale v přeneseném významu. V kontextu Jižní Ameriky šlo spíš o námezdné vojáky, žoldnéře. Toulající se dobrodruhy. Právě ti měli vyrazit do hlubin pralesů, aby nalezli bájné zlaté doly Muribeca. Deset let kvůli nim bloudili džunglí. Nenalezli zlato, ale opuštěná města. Ztracené metropole, jejichž architektura, památky a artefakty připomínaly řecko-římskou antiku.
Zhruba tak lze vystihnout obsah Manuscrito 512. Rukopisné památky, jež jsou dodnes vystavené v Národní brazilské knihovně v Riu de Janeiro. Těch deset hustě popsaných zažloutlých stránek, jež vyprávějí o dobrodružné expedici bezejmenného portugalského plukovníka a oddílu banderiantes z roku 1753 a které byly slavně nalezeny a zařazeny do sbírek o 86 let později, tu chovají v nezměrné úctě. Byť jde velmi pravděpodobně o podvrh.
Klidně své objevitelské výpravy nechal sponzorovat těžařskými korporacemi – které měly místní kmeny připravit o půdu a domov, jen aby v džungli nalezl lokality, do nichž se propsala síla Atlantidy.
