Svůj první fotoaparát, když si odmyslí ty z dětských let, našla. Studovala uměleckou školu a před domem, kde bydlela, našla pohozenou brašnu s foťákem. Peněženka, občanka, průkaz na hromadnou dopravu, nic takového v ní nebylo. Zato malá plechovka ano. A v ní byla marihuana. „Kriste, foťák! A tráva, můžu se zkouřit a hrát si s ním,“ řekla si prý tehdy. Měla radost, peníze na to, aby si přístroj koupila, neměla.
Dnes fotí pro elitní světové magazíny jako Vanity Fair, Vogue nejen v italské, americké, britské, japonské nebo čínské verzi, Heroine, i-D, W Magazine, Dazed & Confused, dělá kampaně pro značky jako Yves Saint Laurent, Miu Miu, Burberry. Její fotografie chce každý. Jsou špičkou svého oboru. A nesou výrazně osobitý otisk.
Přístup, náhled i styl Emmy Summertonové jsou totiž nezaměnitelné. I proto, že si pořád hraje. Vychází ze skutečnosti, vizuálně jsou její snímky v realitě zakořeněny, ale sahají dál, do světa fantazie, jsou magické, snové. Tím, že realitu překračují, odhalují ji možná tím víc.
Kostýmy jako dveře k imaginaci
Narodila se v roce 1970 a její dětství ve městě Wollongong na jih od Sydney bylo šťastné, dopřávala se jí volnost a prostor na třeštění. Především díky matce, která „vkládala do všeho, co dělala, radost“, jak vzpomíná Emma Summertonová dnes. To matka jí pozvala na cestu do krajiny představivosti. Jako švadlena jí šila kostýmy podle jejích kreseb, fotografka si dodnes pamatuje, jak v nich tančí s květinami ve vlasech na muziku na zahradě babičky a dědy. Ony kostýmy se jí staly branou do světa imaginace.
Pro onen výlet měla dost odvahy. Ostatně, nezávislost, osobitost měla v krvi. „Vždycky jsem se chtěla oblékat jinak než podle norem,“ vzpomíná. Často si ji za to dobírali, šťourali do ní, protože byla „ta divná“. „Proč je to špatně? Vždyť je to tak vzrušující,“ divila se prý.
A hnala ji netrpělivost. V šestnácti odešla z domova, nemohla se prý dočkat, až vyrazí do světa a začne žít podle svého. Vystudovala výtvarné umění, chtěla se stát malířkou. Jenže do cesty jí vstoupila fotografie. Zčásti v tom prý byly, překvapí nás to, pragmatické důvody, ale zčásti opět – hra. Bavilo ji kouzlit v temné komoře. Byla to magie.
Když však fotku dostudovala, přišlo jí, že na to, aby se profesi oddala, neví, neumí dost. „Znala jsem kinofilm 35mm, uměla jsem černobílou fotku, něco barvy. Ale ne svícení, světla, neuměla jsem pracovat s expozimetrem,“ shrnuje. Rozhodla se, že se do říše fotografie vkrade lstí, docela přesně mluví o tom, že se jí tam povedlo vkecat se. Vešla tam s trochou lhaní.
A ne bez problémů. „Jaký módní magazín je váš oblíbený?“ zeptal se jí fotograf, u něhož se o práci ucházela. Zaskočilo ji to prý, vůbec netušila, že se onen profík věnuje módní fotografii. „Chápete, v raných devadesátých letech jsme si lidi nemohli vygooglovat. A tohle nebyl můj svět, do takových časopisů jsem já nikdy nekoukala,“ líčí. Smlouvu však tehdy dostala. „Nějak se to stalo,“ odpověděla s poctivou prostotou v jedné anketě na otázku, proč se na módní fotku zaměřila. Asistentku dělala sedm let.
A zjišťovala, že fotografie nemusí být pouze živnost. Díky práci australské fotografky, mimochodem též autorky kalendáře Pirelli, Sarah Moonové, ale též Paola Roversiho, Stevena Meisela a Petera Lindbergha, jejich podpisy nese kalendář Pirelli shodou okolností též, seznala, že módní fotografie může být uměním.
V roce 1998 se rozhodla Austrálii a všechny kontakty, které si tam vybudovala, opustit. Vrhla se do Londýna.
Jako milostné dopisy
Tam dělala asistentku slavné Fioně Bannerové a snažila se najít si do módního světa vlastní cestičku. „Jenže když v něm nejste, je těžké dostat se ke skvělým šatům, skvělým modelkám, skvělým stylistům, skvělému týmu. Byla jsem frustrovaná,“ přiznává dnes. A odchodu z Austrálie, kde již měla leccos vybudované, začala litovat. Útěchu nakonec našla v intimní, osobní zálibě, ve své tajené libůstce. V autoportrétech polaroidem.
Začala s nimi již na umělecké škole v Sydney. Z velmi prozaických důvodů. Umožňovaly jí vyzkoušet si práci se světlem a koncepty, aniž by svými „neadekvátními technickými a komunikačními schopnostmi“, to jsou opět její slova, trápila někoho jiného. Dosáhla však víc.
Sasha Pivovarova se ukáže v roli výtvarnice.
Bella Hadidová nebude v kalendáři Pirelli poprvé.
„Když víte, že ty fotky nebudete muset nikdy nikomu ukázat, je říše vašeho vyjádření se zvětšená na nekonečno. Bylo to jako psát časopis bez použití slov,“ líčí. Skrze polaroidové hrátky se neučila jen techniku, hledala vlastní výraz. Sama prý na snímcích nevystupuje jako modelka. „Byla jsem spíš pouhý prvek na fotce. Kus nábytku, prodloužení bot, podpěra něčemu,“ popisuje.
V Londýně se k polaroidovým autoportrétům přidal další rozměr, erotično. Byla tehdy ve vášnivém vztahu a snímky se staly jejími milostnými dopisy partnerovi. Neukazovala mu sama sebe, ale scény, fantazie, vize. Nespoutávala fotky vlastní identitou. Ani cílem. „Ať to dopadne jakkoli,“ bylo jejím heslem. Bylo v tom leccos abstraktního.
Nemáte víc bot?
Nakonec kromě toho do módní fotografie prorazila. A na začátku stály právě autoportréty. A boty. Byly značky Terry de Haviland a i ty našla na ulici, v londýnském Camdenu. Zařadila je do svého polaroidového třeštění, fotky pak firmě poslala. Proč? Doufala, že jí značka pošle další boty. Místo toho přišla nabídka na nafocení prezentačního lookbooku. Vytvořila ho. A všiml si ho významný magazín Dazed & Confused a několik jejích autoportrétů otiskl.
Definitivní průlom přišel v roce 2004 právě skrze spolupráci s Terry de Havilland. Ze Summertonové se stala jedna z nejtalentovanějších a nejvýraznějších fotografek poloviny první dekády tohoto století. Její technická zdatnost již byla vyrýsovaná do hloubky a nikdy se nestala odcizenou, technicistní formou. „Technická stránka je spousta zábavy! Věda a umění jsou spolu v kontaktu, dotýkají se,“ vysvětluje ostatně.
A její tvorba byla velmi osobitá. Přiznává sice, že je skrze své dvě polohy, tedy polaroidové autoportréty na jedné straně a profesionální, módní fotku na druhé, jaksi rozdělenou osobností, tak docela separované světy to však nejsou. To její polaroidové seance bez nutnosti jít za dopředu daným cílem vnesly do její módní fotky individualitu.
Je v ní i romantika. Podle její vlastní interpretace odkazuje zase k jejímu dětství. Nikdo z rodiny nebyl fotografem, fotilo a natáčelo se však hodně. Vzpomíná na večery prosezené u filmů a diapozitivů, kdy se vyvolávaly vzpomínky, obrázky z minulosti se doplňovaly vyprávěním, pokoj prostupovala blízkost. „Bylo to krásné a myslím, že odtud vychází můj romantismus při tvorbě obrazů,“ uvažuje.
Nabídnout situaci, roli, příběh
Při focení se začíná a končí někde úplně jinde. Toto pozorování v rozhovorech opakuje často, myslí tím, že focení je pro ni spolupráce, velmi tvůrčí a spontánní, která přináší nečekané nápady, podoby, výsledky. „Skvělou věcí na focení jsou momenty, kdy věci do jistého bodu řídíte – a pak je necháte svému osudu a postavy se začínají rozvíjet samy,“ popisuje a doznává, že pak přijdou chvíle, které jsou tak silné, že málem nedokáže mačkat spoušť, jak je fascinovaná synchronicitou mezi všemi zúčastněnými.
Móda, to je svoboda, ne konvence a limity. Emma Summertonová to říká a žije podle toho.
Dává konkrétní příklad, když fotila Gisele Bündchenovou, rozhodla se představit ji jinak, než jak ji fotografie stylizují a diváci vidí obvykle. Chtěla ji jako školačku, rebelku, snad trochu i ztracenou holku. Modelka koncept vyslechla, vnímala šaty, kostým, lokaci, kulisy… „A potom se modelky ztrácejí, rozplynou se do sebe samých a pak vám vydají něco, o čem sníte. Je to naprosto skvostné,“ žasne Summertonová.
A ještě jiná vzpomínka to stvrzuje. Poprvé tehdy fotila Kate Mossovou. „Jsi prostě sexy kotě v laciném motelu,“ řekla jí prý Sommertonová jen. „A ona se v oné postavě ztratila, bylo to jako herectví beze slov. A od onoho momentu bývá moje režírování, vedení velmi subtilní,“ líčí. Nechává, aby se příběh rozvíjel. Její focení je jako konverzace a ona ví, kdy zjemnit hlas, kdy ztichnout docela.
A ty nejlepší modelky dokážou nabídnout spoustu pomyslných dialogů. Claudii Schifferovou prý nejprve odmítala, byla prý pro ni v oné době příliš komerční. Nakonec kývla. A modelka jí učarovala, doslova ji hypnotizovala. Uměla totiž nabídnout tisíce variací toho, k čemu jí fotografka vyzvala. „Můžeš si tak jako dupnout a pohodit culíkem?“ navrhla jí. A Schifferová to prý udělala tak, jako kdyby měla pod kontrolou nejen každý rys v obličeji, ale každý vlas na hlavě. „Huh, umí ti dát všechno, všechno, co chceš, a ještě spoustu navíc!“ pomyslela si Summertonová.
Diskuse, součinnost je však jen jedním z prvků její tvorby. Dalším je jakýsi rastr. „Je to jako dívat se do zrcadla, které je trochu pokřivené. Jenže to, jak v něm vypadáte, je jako by o něco věrnější než realita. Jako vaše ideální já, o němž jste nevěděl, že byste jím mohl být,“ popsal to jeden z kritiků.
Emma Sommertonová by souhlasila. Sama to popisuje slovy francouzského filozofa a sémiotika Rolanda Barthese: „Před čočkou jsem zároveň: Tím, kým si sám myslím, že jsem. Tím, za koho bych chtěl, aby mě považovali ostatní. Tím, za koho mě má fotografující. A tím, koho využívá, aby předvedl svoje umění.“ Z toho všeho podle ní vzniká krásná fotka. Důležité je podle ní nechat věci plynout a nikdy neodkládat fotoaparát: „Protože ty nejlepší chvíle přicházejí, když o ně nežádáte.“
Její fotky jsou prostoupené přítomností v okamžiku, láskou, vášní, emocemi. Svobodou, kdyby prý totiž měla vystihnout jedním slovem, co její snímky sdělují, byla by to právě svoboda. Módu vidí jako volnost, jako pódium, na němž se nikdo nemusí cítit svázaný vlastními zábranami nebo představami jiných o tom, jak by kdo měl vypadat. „Jestli chcete být sexy, buďte, jestli chcete vypadat divně, dopřejte si to, když se na party chcete nadouvat jako páv, ať to tak je,“ líčí.
„Nějak se to přihodilo, že jsem se k módní fotografii dostala. A miluju ji,“ zní celá citace zmíněné ankety. Mimochodem, onen foťák z ulice má prý dodnes.
