Edvard Beneš byl významný politik, který svými kroky ovlivnil tvář Evropy ve dvacátém století. S jeho politickou drahou jsou však spojovány dvě velké chyby. V roce 1918 stál u zrodu samostatného Československa, aby o dvacet let později přihlížel, jak zemi trhá nacistické Německo.
Edvard Beneš, budoucí československý prezident
Během druhé světové války se pak navzdory varováním příliš upínal k Sovětskému svazu. I díky jeho úsilí se samostatný stát po válce podařilo obnovit, nedokázal však zabránit, aby se země o tři roky později nedostala do područí komunistů.
Beneš nadbíhal bolševikům už před 100 lety. Podobně jako Mussolinimu |
Právě to je mu dnes vyčítáno – že v těžkých časech byl slabým prezidentem. Faktem ovšem zůstává, že silnému tlaku v obou případech čelil sám, během únorového převratu navíc už těžce nemocný.
Z rolnické rodiny do zahraničního odboje
Edvard Beneš, rozený Eduard, přišel na svět 28. května 1884 v Kožlanech na Plzeňsku. Studoval na pařížské Sorbonně, kde se seznámil se svou budoucí manželkou Annou Vlčkovou, která si na jeho přání začala říkat Hana. Se svou celoživotní družkou se vzali o tři roky později. Po celý život mu byla důležitou oporou.
Prezident Edvard Beneš s manželkou Hanou v zámeckém parku na Pražském hradě (6. dubna 1938)
Beneš také navštěvoval univerzitu v Berlíně a právnickou fakultu v Dijonu, kde v roce 1908 získal titul doktor. Ještě po návratu do vlasti získal titul doktor filosofie. Na univerzitě v Praze se Beneš setkal s tamním profesorem Tomášem Garrigue Masarykem a rychle se stal jedním z jeho nejbližších spolupracovníků.
Během první světové války
Během první světové války patřil společně s T. G. Masarykem a Milanem Rastislavem Štefánikem k hlavním představitelům vzdoru proti Rakousko-uherské monarchii. Nejprve řídil ilegální organizaci Maffie. Po nucené emigraci využil dřívějších zkušeností ze života v zahraničí a zasloužil se o mezinárodní uznání existence samostatné republiky.
Hlavně bez krve, prosil císař. Jak „puchřelo“ mocnářství v roce 1918 |
Jako schopný diplomat se osvědčil už během jednání o hranicích nového československého státu, v říjnu 1918 tak byl jmenován ministrem zahraničí. V roce 1919 se mu například podařilo urovnat spor o česko-polské hranice. Ukončil tak téměř sedmiletou rozepři o Těšínsko a Hlučínsko.
Beneš v čele země
Poté, co v roce 1935 vážně nemocný Masaryk abdikoval, byl Beneš zvolen jeho nástupcem. V úřadu usiloval o vyřešení sudetoněmeckého problému a zachování územní integrity, ale v září 1938 ustoupil nátlaku Spojenců i Němců a přijal závěry mnichovské dohody.
Před 100 lety přednesl Edvard Beneš svůj první velký parlamentní projev |
V návaznosti se vzdal prezidentského úřadu a odjel do zahraničí, kde se v roce 1940 stal prezidentem v exilu. Zde se opět projevily jeho diplomatické schopnosti – dosáhl mezinárodního uznání exilové vlády a následně i poválečného obnovení Československé republiky. Ta se však i pod jeho vlivem víc orientovala na SSSR.
Edvard Beneš (zcela vpravo) v Moskvě roku 1935.
Únorovému převratu zabránit nedokázal
Do vlasti se vrátil v říjnu 1945 a opět se ujal prezidentského úřadu. Čekalo tu na něj bouřlivé přivítání. V červnu 1946 byl zvolen do druhého funkčního období. Bylo poznamenáno růstem moci komunistů, kteří už o měsíc dřív triumfovali v parlamentních volbách.
Po šesti letech strávených v britském exilu se prezident Edvard Beneš vrátil zpět do Československa. Při příjezdu na Pražský hrad ho vítaly tisíce Čechů. (16. května 1945)
Premiérské křeslo obsadil Klement Gottwald. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat – počátkem roku 1948 procházela československá politická scéna významnou krizí.
V únoru 1948 prezident přijal demisi nekomunistických politiků, která měla být řešením vládní krize. Edvard Beneš tím ve skutečnosti komunistům umetl cestu k převzetí moci v zemi, jelikož zároveň jmenoval novou vládu s Gottwaldem v čele.
Gottwald věděl o mučení, procesy řídil. Měl ale politický talent, říká historik |
Beneš se vyhnul násilí
Platná ústava z roku 1920 dávala prezidentovi poměrně velké pravomoci, demisi nekomunistických ministrů tehdy přijímat ani nemusel. Dlouhodobě však čelil silnému tlaku a vyhrožování ze strany Klementa Gottwalda.
Demise nekomunistických ministrů na záběru z amerického filmového týdeníku „The March of Time“ (25. února 1948)
Právě na jeho pokyn se komunisté 25. února 1948 chystali i na možnost násilného převzetí moci, pokud by Beneš neustoupil požadavkům.
Pravděpodobně ve snaze vyhnout se násilnostem a dalšímu prohlubování krize však Gottwaldovu naléhání nakonec ustoupil. O důvodech, které ho k tomuto kroku vedly, však dodnes historici diskutují.
Dožil zlomený a v ústraní
Po stvrzení nové vlády se uchýlil do ústraní vily v Sezimově ústí, kde také dožil. Odchodem z Hradu chtěl vyjádřit nesouhlas s děním v zemi. Posledním aktem vzdoru bylo odmítnutí podepsání nové komunistické ústavy v květnu 1948.
Závan středomořské atmosféry u Tábora. Před zámky dával Beneš přednost vile |
Z prezidentského úřadu abdikoval až po červnových volbách, které nástup komunistů k moci potvrdily. Zemřel už 3. září 1948 na srdeční selhání a cévní mozkovou příhodu ve věku 64 let. Hana Benešová svého muže přežila o 26 let, zemřela 2. prosince 1974.
Životní dráha Edvarda Beneše a jeho postup v krizových situacích dodnes budí rozepře, zásluhu na vzniku svobodného Československa mu však upřít nelze. V roce 2004 tak vstoupil v platnost Zákon o zásluhách Edvarda Beneše. Po vzoru obdobných zákonů o zásluhách T. G. Masaryka a o zásluhách M. R. Štefánika obsahuje jen jedinou větu: „Edvard Beneš se zasloužil o stát.“
Archiváři získali originály závětí prezidenta Beneše, našly se při úklidu sklepů |
