Byl to pan Vzorný, Mirek Dušín americké armády, důstojník s pověstí čistou jako padlý sníh a taky pečlivě budovanou. Intelektuál bez poskvrny, který vymyslel, jak vytáhnout Ameriku z irácké pasti. O Davidu Petraeusovi se psalo jako o "Králi Davidovi" a profesoru války, v roce 2010 dostal titul Nejvíce fascinující osobnost roku, loni se stal dvojkou v seznamu Světových myslitelů a ještě předtím byl zařazen, ta ironie, mezi 75 "nejlepších lidí světa".
O to větší bombou byl jeho náhlý konec. Pro navenek svatouškovskou Ameriku to byla vodíková puma. Jako kdyby se přiznal, že přihrával Talibanu. Za nevěru se v Americe mezi politiky i vojáky platí tvrdě, tahle byla tuplovaná tím, že milenka měla přístup k e-mailové poště šéfa CIA, jímž Petraues byl.
Média ho zařazovala do žebříčků nejvlivnějších postav roku a jeho uniforma byla tak ověšená odznaky a stužkami, až to vypadalo, že by mohla stát v pozoru sama. Říkalo se, že by se mohl dostat až na americký vojenský Olymp, kterým je pátá generálská hvězdička. Jako poslední ji dostal v roce 1950 hrdina druhé světové války Omar Bradley.
Ale zpočátku to nevypadalo, že David Petraeus má našlápnuto takhle vysoko.
Ani dnes nevypadá se zuby připomínajícími veverku a hubenou nachýlenou postavou jako generál. Dokonce i přes všechny ty řády, odznaky prvotřídního střelce, výsadkáře a rangera vypadá Petraeus víc jako jemný dětský lékař než drsný voják.
Takhle to bylo vždycky. O chlapcích hodně vypovídají jejich přezdívky. Jemu říkali Broskvička.
Chrt z West Pointu
Narodil se však jen asi osm kilometrů od West Pointu. A to rozhodlo. Hlásila se tam řada spolužáků ze střední školy. On si tak z ní přinesl i přezdívku. Seděla na něj: kulaté, zdravím začervenalé tváře, ulízané vlasy.
Jako dítě byl na svůj věk vždy příliš malý a nedospělý. Poslušný synáček knihovnice a zvláštního otce: Sixtus Petraeus připlul do Ameriky jako kapitán holandské obchodní lodi, jenže vypukla válka, Němci obsadili Holandsko, takže se nemohl vrátit domů a zůstal na druhém břehu Atlantiku. Pak plul s konvoji a čekal, kdy ho potopí německá ponorka. Vyprávějí se o něm divoké historky, třeba jak jezdil autem po sotva zamrzlé řece.
Syn, jak to vypadalo, padl daleko od stromu. Spořádaný, vždy připravené učebnice, nikdy se nepral, nestaral se o dívky. V učení a sportu byl dobrý, ale ne vynikající.
První den na West Pointu nezačal dobře. Čerstvě ostříhaní kadeti už v uniformách si odpoledne zkoušeli, jak se za těch pár hodin naučili pochodovat, a paní Petraeusová, která byla mezi přihlížejícími rodiči, to nevydržela: vyběhla k jednotce, mávala na syna – a zakopla a natáhla se. Trapné.
Pak už ale bylo všechno jinak. Kadet a potom už poručík Petraeus začal víc připomínat svého barvitého otce. Byl vidět. Výborný student a výborný sportovec. Postavou připomínal chrta a jako chrt také běhal. Byl jako ze železa. Dodnes kolují (podle svědků poněkud přibarvené) historky, jak na rangerském kurzu táhl na opasku svého kamaráda (nebo ho bičoval kusem provazu), aby doběhl do cíle zrychleného přesunu v plné polní.
Ale možná, že mu to pálilo i jinak. Možná nebyla náhoda, že ze všech dívek, co jich kolem West Pointu bylo, začal chodit zrovna s dcerou velícího generála. Nakonec si ji i vzal, ano, to je jeho dnešní manželka Holly.
Jako voják byl dobrý. Když byl kapitánem a působil v Itálii, už se o něm začalo mluvit jako o zlatém hochovi, jehož čeká velká budoucnost. Jeho přímý velitel dostal kvůli němu těžkou sodu od svého nadřízeného. Ve služebním hodnocení totiž napsal, že kapitán Petraeus bude jednou nejvýše postaveným americkým důstojníkem.
Zlatý hoch stoupal stále výš. V roce 1991 však málem končil. Při střelbách jeden voják uklouzl a prostřelil Petraeusovi hrudník. Operovali ho pět hodin a bylo to o fous. Měl ležet týdny, ale za pár dnů šokoval lékaře, když dělal kliky na důkaz, že ho můžou pustit.
Další okamžik, kdy měl namále, přišel v roce 2000. Asi patnáct metrů nad zemí se mu vyfoukl vrchlík padáku a on spadl takřka volným pádem. Byla z toho "jen" zlomená pánev.
Drsné metody
Pověstné jsou příběhy o jeho vojenském chování: když ho převáželi postřeleného do nemocnice a on ztrácel vědomí, jeho nadřízený mu řekl: "Davide, chci, abys nezavíral oči."
On odpověděl podle předpisu: "Ano, pane."
O pár let to bylo tak trochu naopak. Petraeus navštívil výsadkářského důstojníka, který byl po zranění v Iráku tři týdny v kómatu a zdálo se, že je beznadějný případ. Zakřičel na něj bojový pokřik divize a voják začal jevit známky toho, že vnímá. Pak se lepšil a lepšil, až si jednou s Petraeusem mohli dát společný jogging.
Někdy byly jeho metody vysloveně lampasácké. Výkonnost automechaniků u své divize zvýšil tím, že na ně při práci megafonem vykřikoval jednotlivé fáze postupu údržby aut, například čištění filtru, a oni to dělali naráz jako při spartakiádě. Čas oprav se tak pronikavě snížil.
David Petraeus se chlubil čtyřmi hvězdičkami a měl našlápnuto na pátou.
Měl ambice a snahu vyniknout. Když byl velitelem roty, udělal z ní držitelku titulu, který bychom mohli přeložit jako vzorná jednotka. Do té doby ten titul získalo jen pár rot rangerů, žádná běžná armádní jednotka to nedokázala. Šlo o to, aby 65 procent vojáků splnilo náročné limity při přesunech, střelbě a podobně. Petraeus své vojáky nadriloval a dokázal to. Podobně jeho jednotky v budoucnu začaly vyhrávat armádní soutěže v kopané, běhu či basketbalu.
Ale byla v tom metoda, ukázalo se to v Iráku. Petraeus totiž přemýšlel. Zatímco Irák se po invazi v roce 2003 propadal do chaosu, v části země, kterou Petreaus dostal na starost, nastolil klid a život se obnovoval nejrychleji, protože spolupracoval s místními a nehrál si na všemocného pána. Obnovoval zemi, tím šel ovšem proti tomu, co chtěli politici v Americe.
Chtěl víc citlivosti vůči místním, spolupráci i víc projektů a říkal: "Naší municí jsou peníze." A měl úspěch. Ale ne doma. Znelíbil se za to ministru obrany Rumsfeldovi, který ho poslal do vyhnanství do Kansasu. Tam se kariéra dělat nemohla.
Jenže Petraeus, který měl v té době už dávno doktorský titul, přišel s novou teorií, jak v Iráku válčit. Prezident Bush, když mu teklo do bot, ho tam poslal a dal mu velení nad celou zemí. A Petraeus zvrátil hrozící kolosální průšvih.
Pak dostal na starosti půlku světa, do níž patřil nejen Irák, ale i Afghánistán, Jemen a Pákistán. Mezi tím si tak nějak mezi prací vyléčil rakovinu prostaty.
Taky však měl kritiky. Ti nyní tvrdí, že generál promyšleně pracoval s médii a šikovně budoval svůj obraz filozofa a vědce v uniformě, který navíc běhá jako mladý atlet. Náhle je slyšet, že se vždycky tvářil jako nejchytřejší hlava pod brigadýrkou. Týdeník Time cituje důstojníky, podle nichž jeho ambice předběhly jeho schopnosti a kteří mu sice říkali "Král David", ale nemysleli to lichotivě. "Petraeus je fikce," řekl jeden z nich.
Kdo ví, může to být jen srovnávání starých účtů.
Ale než padl, byl hvězdou. A tak o něm začala psát knížku pohledná Paula Broadwellová. Hovořili spolu, běhali spolu a teď už víme, že dělali i jiné věci.
Pak se stal generál Petraeus, jehož hvězda zářila naplno, šéfem CIA.
A pak to prasklo.
Co by tomu řekl lovec žen Dulles
Je třeba ještě něco dodat. Allen Dulles, legendární šéf CIA, se nyní musí v hrobě obracet: nikoliv ovšem hněvem vůči tomu, jak ji ředitel Petraeus poškodil skandálem. Naopak údivem, protože Petreaus přišel o hlavu za to, že udělal jednou to, co Dulles dělal pořád. Časy se totiž mění.
Dullesovo záletnictví bylo všeobecně známé, a tak vždy, když si pořídil milenku, zašla jeho žena Clover jednoduše do klenotnictví Cartier a koupila si drahý dárek. Říkávala, že je to taková kompenzace.
A množství jejích šperků bylo pověstné.
Petraeus měl podle všeho jedinou milenku: Dullesova sestra Eleanor napsala, že její bratr jich měl aspoň stovku.
Dulles miloval dobré jídlo, dobré víno a hezké ženy. Flirtům se nevyhýbal. A ženy se nevyhýbaly jemu, přestože už nebyl z nejmladších. Kdosi se jednou zeptal spisovatelky Rebeky Westové, jestli byla jeho milenkou, a ona odpověděla: "Proboha ne, ale neodmítla bych."
Lovec žen Dulles manželku nijak nešetřil, a když ho jeho práce zaváděla na dlouhou dobu pryč z domova, klidně jí v dopisech líčil své románky s jinými ženami, které mu náhoda přivedla do náruče. Výjimkou bylo, když jí po jedné plavbě přes Atlantik hrdě napsal, že "v tomhle případě jsem se vyvaroval jakýchkoliv záletů, koneckonců na palubě ani nebyly žádné dámy, které by stály za to, abych se s nimi sblížil".
Když byl za války šéfem americké špionáže v Evropě a žil ve Švýcarsku, našel si rychle milenku jménem Mary Bancroftová. Dulles ji najal, aby pro něj psala "politické analýzy", ale všichni věděli dobře, oč jde a oba milenci nejlépe: "Práce bude krýt náš vztah a vztah bude krýt naši práci," řekl jí, když spolu začali spát.
Dulles se stal šéfem CIA v šedesáti, ale v lovu žen nijak nepolevil. Táhl to například s manželkou majitele časopisu Time Clare Booth Luceovou (ten mu to vracel tak, že měl za milenku Mary Bancroftovou).
Proslýchalo se také, že Dulles si užil i s řeckou královnou Frederikou, když přijela v roce 1958 na návštěvu Ameriky. Jeho pobočník je přistihl v šatně za jeho pracovnou v centrále CIA.
Jenže Dulles měl štěstí. Jeho milostné výboje se nestaly veřejnou záležitostí. Prostě se to nedělalo. Udělat to by se považovalo za ne zrovna gentlemanské chování. Jeho šéfové, tedy prezidenti Eisenhower a Kennedy, klidně ponechali v jeho rukou bezpečí Ameriky a to, co drží za zavřenými dveřmi, je nijak nevzrušovalo, protože podle názoru doby to nesouviselo s jeho prací. Čili jim nic do toho nebylo.
Ostatně, oni sami na tom nebyli jinak: JFK měl řadu milenek a Eisenhower byl sice poněkud usedlejší, ale například během invaze do Evropy měla jeho osobní řidička Kay Summersbyová i poněkud delikátnější úkoly než jen točit volantem.
Ale jak bylo řečeno: časy se mění a Petraeus končí.
