Ať ho s těmi jeho markery přejede autobus
Pět let před jeho časovou hranicí, kdy svět a lidské životy mají začít fungovat podle jeho vize, se však společnost ohlíží s údivem pořád spíše na něj. Je výstředníkem. Terčem. Na jeho adresu létají posměšky, že spíše než jako ideál vyhlíží, se svou vyžehlenou kůží a předpisovými svaly a držením těla, jako zombie. Další pokoušejí jeho sebevědomí posměšky, že vypadá spíš starší. Ještě jiní si užívají absurdity představy, že ho, při vší jeho dlouhověké ambicióznosti, pečlivosti a opatrnosti… jednoho dne prostě na ulici přejede autobus.
Ví to, a nediví se. S hatery na sítích dokonce nejprve s chutí korespondoval, bavilo ho to. Nakonec omrzelo, protože prý nedovedou přijít s ničím novým.
Nečelí však jen internetovým frfňalům, jeho gigantický experiment naráží i na skepsi vědy. Biogerontolog a odborník na stárnutí Matt Kaeberlein je ještě docela vstřícný. Zdůrazňuje, že pokusy jako Johnsonův nárokům vědy a regulačních agentur stačit nemohou, pořád jim však přiznává jistou hodnotu. Biochemik Charles Brenner volil pro Bloomberg ohledně plazmové transfúze silnější slova: „Neuvážené, bez důkazů, relativně nebezpečné.“
Odborník na dlouhověkost Andrew Steele upozorňuje, že existuje genetická výbava a žádné množství cvičení nebo diety nedokáže kouzelnou genovou kombinaci zajistit. „Do stovky, nemluvě o rekordních sto dvaadvaceti let se neprocvičíte,“ sdělil Steele bez okolků magazínu Fortune.
Brenner opakuje totéž. „Lidé mají soubor genů, který mají, a ten naši střední délku života limituje,“ zdůrazňuje a uzavírá: „Člověk může říci, že se vydal lepší trajektorií stárnutí, ale nemůže prohlašovat, že stárnutí zvrátil nebo eliminoval.“
Další odborníci namítají, že i tak vyžadují jeho protokoly enormní disciplínu, která se společností jednoduše nerozšíří.
Své následovníky však má. Komunita kolem jeho konceptu Don´t Die, Neumírej, má pět tisíc členů, disciplinovaně dodržují své protokoly, měří si biomarkery a svá čísla sdílejí a poměřují s ostatními.
Johnson však zdůrazňuje, že to jen on sám se chce posunout na nejextrémnější polohu, na samou hranici vědy o lidském těle. Zbytek je docela přístupný všem. „Ironií je, je většina věcí, co dělám, abych dosáhl zdravých markerů, jsou základy, které všichni známe, spánek, strava a cvičení. Jsem jen konzistentní, k tomu minimalizuji toxiny plus další věci. A to všechno je zdarma, je to dostupné všem, navíc je to jen věc návyku a volby,“ líčí.
Samozřejmě to tahá za uši. Zdravotní sestra se se směnným provozem do protokolů cirkadiánního rytmu nevejde, skladníka si na pracovní dobu propůjčí docela jiné algoritmy než ty zdravotní, matka, která se stará sama o dítě, klopýtá dost mimo antistresová doporučení. Dodržovat to, co předepisují algoritmy, je nedosažitelné vlastně pro jakéhokoli pracujícího. Ale když zavřeme obě oči, poselství prosvitne, jde o krůčky, úpravy životního stylu, změnu směru. Je v tom jistý přesah od elitářství k tomu, čemu se říká veřejné zdraví.
Ostatně, Johnson myslí i na obecnou změnu společenské konfigurace. S pomocí umělé inteligence by lidstvo zvládlo, míní, spravedlivější, užitečnější, přínosnější alokaci životních prostředků. Peníze a jejich autonomní diktát nad lidskými potřebami by vymizely.
Jeho web má e-shop, najdete na něm olivový olej za trochu víc než tisíc korun, sety na měření biomarkerů za dvanáct tisíc i set na dlouhověkost za deset a půl tisíce, ale o peníze mu nejde. S ohledem na jeho majetek se tomu dá věřit. Jeho cílem je „udělat zdraví atraktivní záležitostí, udělat zdraví cool“. S pomocí dat. „Nikdy nevěř člověku, vždy věř datům,“ zní jeho další motto. Je mistrem sloganů.
Se všemi oněmi měřeními a analýzami ho docela zlidšťuje jistý smysl pro humor. Jak by chtěl zemřít, kdyby přece? „Asi by se mi vlastně líbilo nechat se přejet tím autobusem. Chtěl bych, aby moje smrt byla pro všechny kolem co nejzábavnější,“ říká.
A není robot. „Nejsmutnější část mého dne bývá moje poslední kousnutí si do jídla. Bývám děsně hladovej,“ svěřil se dokumentu Netflixu.