Gejzír, sopka. Betty Dodsonová nebyla ženou, kterou by šlo přehlížet. Která by se nechala přehlížet.
Impuls, který jí, a následně skrze ni též zástupům žen změnil život, se odehrál v sedmdesátých letech dvacátého století. Tehdy začala navštěvovat večírky skupinového sexu – a do očí ji mezi jejími sexuálními akty udeřilo pozorování. Muži při dovádění zažívali orgasmy, ženy vyvrcholení hrály. Pohněvalo ji to. Rozhořčilo. Sevřelo ruce v pěst.
I proto, že pro ni byl orgasmus jedním ze zásadních životních pilířů. „Mizerná nálada? Udělej se. Trable? Masturbuj. Když jsem se zadrhla při malování? Jdi na gauč a dej si orgasmus,“ líčila Dodsonová, která byla původně výtvarnou umělkyní.
Zážitky ze skupinových sexuálních skotačení ji rozzlobily tak, že se rozhodla jednat. Nasměrovat ženy na sexuální vrchol. A dovedla je tam. Názorně, na kurzech v obýváku u sebe doma v Manhattanu, při nichž hrála prim poloha vleže na zádech, rozevřené nohy a odhalený klín. A především vulva – zíralo se do ní, mluvilo se o ní, oslavovala se. A dráždila. Výsledkem byla sténání a vyvrcholení za vyvrcholením.
I proto se Betty Dodsonové dostalo titulů jako „královna orgasmu“, „legenda masturbace“.
