Často cituje slova vědce Manfreda Clynese, který prohlásil, že místo toho, aby lidé měnili své okolní prostředí, by měli začít transformovat sami sebe. „Dnes už k tomu máme nástroje. Můžeme svému tělu dodávat nové smysly, nové orgány,“ dodává třiatřicetiletý Neil Harbisson. Důkazem je on sám. Již téměř čtrnáct let.
Narodil se v severoirském Belfastu, vyrůstal však v Barceloně. Talentovaný chlapec s hlubokým zájmem o klasickou hudbu a se vzácnou nemocí, takzvanou achromatopsií, která mu zcela bránila rozeznávat barvy. Že vidí svět docela jinak než ostatní, si však uvědomil až v jedenácti letech.
O řadu let později ho napadlo, že by do světa barev mohl vkročit s pomocí technologie. Psal se rok 2003 a na Darlington College of Arts v Anglii, kde studoval hudbu, navštívil přednášku kybernetického vynálezce Adama Montandona. Jeho vize a nadšení pro zavádění technologií do lidského života ho zaujaly natolik, že vědce oslovil s otázkou: „Nešlo by vymyslet, jak bych mohl vnímat barvy?“
Ujasněme si však jedno. Harbissonovi nešlo o překonání svého handicapu. Zdůrazňuje, že i když vidí jen odstíny šedé, za limit to nepovažuje. Naopak vypočítává výhody: „Černo-bílé vidění je lepší. Vidíme lépe v noci. Rozeznáváme lépe vzdálenosti a snáze identifikujeme obrysy.“ V jiném rozhovoru se smíchem dodává, že „černo-bílé kopie jsou levnější“. Vážně však dodává: „Barvoslepost je pro mě výhoda, takže proto jsem to nedělal.“
A proč tedy? Odmala prý toužil po dodatečném novém orgánu. Proto se na Montandona obrátil. A ten se výzvy chopil se zaujetím. Nejprve přemýšlel, že by Harbissonovi sestrojil zařízení, které by mu jen sdělilo jména barev okolních předmětů nebo je převedlo na zvuky různých hudebních nástrojů. Nakonec mu to však přišlo příliš restriktivní. „Chtěl jsem mu dát něco magičtějšího,“ vzpomíná.
A povedlo se. Trvalo jen dva týdny, než spolu s Neilem vytvořili zařízení, které světelné vlny odpovídající konkrétním barvám převádělo na rozdílné zvuky. Celá sestava nevyhlížela nijak působivě, vypadala jako z béčkového sci-fi filmu. Skládala se z laciné webové kamery, pětikilogramového počítače na zádech v batohu a sluchátek. „Bylo to dost primitivní, ale fungovalo to,“ vzpomíná Montandon.
První procházka po univerzitě přivedla technikou vylepšeného Neila k vytržení. „Rozběhl se chodbou, nebyl k zastavení,“ líčí Montandon. Harbisson naslouchal barvám ve školní budově, na ulici, vychutnával si barvy ovoce a zeleniny v krámu na rohu, do něhož se vřítil. Barvy jsou všude a pro Harbissona znamenaly neustálý a nepřerušovaný orchestr zvuků. „Je to jako poslouchat elektronickou hudbu,“ popisuje Harbisson.
Cyborg ArtSvému uměleckému směru říká percepcionismus. Proto, že spočívá ve vytváření nových vjemů reality. Vytváří například zvukové portréty. S pomocí antény načítá noty, které vydávají části tváře portrétované osoby a z nich poté dělá zvukový záznam. Zachytil tak například Roberta De Nira, Leonarda DiCarpia nebo Philipa Glasse. Opačným postupem je vytváření obrazů na základě zvukových záznamů, tak vznikly portréty proslovů Adolfa Hitlera nebo Martina Luthera Kinga. Díky internetovému spojení skrze svou lebku dokáže přes satelity přijímat barvy z vesmíru. „Jsou velmi jiné než zdejší,“ líčí. Zvuky barev, které slyší uvnitř vlastní hlavy, pak amplifikuje a dopřává publiku. Jindy vtáhne do děje posluchače samotné, kamerkou objíždí auditorium, jehož barvy produkují hudbu. „Když se výsledek publiku nelíbí, nemůže si stěžovat,“ směje se. |
A oním permanentním orchestrem ve své hlavě se nezalkl, radoval se z něj. U první podoby jeho „čtečky barev“ však nezůstalo. Neil chtěl, aby mu opravdu vrostla do lebky.
Hlava plná barev
Nápad na tělesnou implantaci celé technologie našel s pomocí dalších odborníků řešení, narazil však na lékařskou etiku. Bioetické komise mu implantaci několikrát zapověděly. Důvod? Operace by nevedla k obnově žádného dříve existujícího smyslu a navíc by překročila tělesné podmínky lidského druhu. Jenže právě o to Harbissonovi šlo - posunout lidskou evoluci.
Proto si sehnal lékaře, jeho jméno drží dodnes v anonymitě, který operaci provedl. Neilovi při ní do lebky zavedl anténku. Na jedné straně má kamerku na snímání barev okolního prostředí, na druhé senzor, který dokáže barvy přečíst. Změní je ve vibrace, které vysílá do Neillovy lebky, aby se tak dostaly až do jeho vnitřního ucha. Nakonec se mu barvy rozehrají v hlavě.
Nejprve byl takový příval nových tónů jako za trest. Přiznává, že prvních pět týdnů života s implantovanou anténou bylo prostoupeno silnými bolestmi hlavy. Pak si organismus přivykl. Po dvanácti letech s novým technologickým orgánem si na něj zvykl tak, že už ani neví, jak to bylo předtím.
„Je to podprahové jako jiné smysly. Cítíme také konstantně, cit máme též neustále, nepřetržitě slyšíme a náš mozek je na to naprosto zvyklý. Zvuky slyším prostřednictvím uší, ale barvy poslouchám skrze kosti, takže to je jiný smysl, jsou to vibrace,“ vysvětluje.
Neil Harbisson se změnil v kyborga. Na úrovni vnímání sebe sama to podle něj přišlo postupně. Dva měsíce si zvykal na „nový orgán“, rozumějme anténku, o tři měsíce navrch na nový smysl. Nejprve cítil, že mu anténka zprostředkovává informace. Poté cítil, že mu nabízí vnímání a nakonec to bral tak, že mu dává pocity.
„Když jsem začal v barvách snít, začal jsem cítit, že ono technické rozšíření je součástí mého organismu,“ poznamenává. Od oné doby se považuje za kyborga. „Nedokážu odlišit, co mi dává software a co přichází z mého mozku,“ přibližuje.
GoPro kamera? Selfie tyč?
Cyborg FoundationJednou z Harbissonových kolegyň je Moon Ribasová. Ta má pro změnu několik let implantovaný seizmografický senzor, skrze něhož neustále cítí zemské pohyby, jako choreografka je transformuje v pohyby na jevišti. Právě s ní Harbisson založil Cyborg Foundation, jejímž cílem je pomáhat lidem, aby se kyborgy stávali, propagovat kybernetiku jako novou součást lidského těla a bránit práva kyborgů. Harbisson je přitom docela přísný: zda je kyborgem například Tim Cannon, který si sám implantoval zařízení, které měří jeho tělesné funkce, o tom pochybuje. Cannon si totiž může například změřit teplotu, jenže Cyborg Foundation se zajímá o rozšiřování smyslů a vnímání.  Parametry splňuje naopak kyborg jménem Stelarc, která má implementované lidské ucho na předloktí. |
Anténka je jeho nedílnou součástí, na tom trvá. Přesvědčil o tom ostatně i britské úřady, které mu po dlouhém sporu dovolily, aby se s ní vyfotil na pas. Z Harbissona se pro světový tisk stal „první oficiálně uznaný kyborg“. „Není to tak, že bych na sobě anténu nosil. Mám ji. To je velký rozdíl. Je to jako s jinými orgány. Nos také nenosím, mám ho,“ vysvětluje.
Neustálá pozornost, kterou mu jeho nový orgány přináší, je pro něj jediným problémem. A obnáší i nepříjemné chvilky. Pozor prý musí dávat speciálně na opilé ženy, protože se mu snaží anténku vytáhnout z hlavy. „Je to zvláštní, stalo se to v mnoha zemích. Muži se mé anténky obvykle nedotýkají, s výjimkou bezpečnostních stráží, pro které je podezřelá,“ líčí.
Nejbolestnější zážitek však má z Barcelony. Když tam v roce 2012 procházel kolem demonstrace, policisté ho obvinili z toho, že filmuje jejich zásah. Výsledkem bylo, že se Neil domů vrátil s dráty trčícími z lebky. „Byl to nejděsnější den mého života,“ přiznává.
S úsměvem naopak popisuje, jak se mění s časem představy ostatních o jeho novém orgánu. V roce 2007 si nejčastěji mysleli, že to je hands-free telefon, o rok dva později ho považovali za GoPro kameru, posléze za speciální selfie tyč.
Da Vinci zní jako horor
Technologie pro mě přestala být nástrojem, stala se součástí mého těla, zdůrazňuje dokola Harbisson. A nezůstává na jednom místě, schopnosti svého orgánu postupem času zdokonaluje. Dnes už umí slyšet i infračervené a ultrafialové záření. Jeho lebka umí fungovat jako Bluetooth zařízení a on tak s její pomocí dokáže být napojený na internet. Pět jeho přátel má od něj svolení, aby mu přes internet posílali v noci do hlavy zvuky, barvy či tóny, s jejichž pomocí mu tak mohou měnit sny.
Život se smysly rozšířenými technologií je však pestřejší hlavně ve dne. „Čím víc si rozšíříte smysly, tím víc zjišťujete, že existujete,“ skládá hold životu kyborga. A má to i praktické konsekvence. Zvukům barev bylo třeba uzpůsobit byt. „Podlaha je červená, tato barva má nejnižší frekvenci, takže dává domu hluboký zvuk,“ popisuje Harbisson. Například obývací pokoj je růžový, modrý a žlutý, což dává dohromady tón velké C.
A zatímco dřív Harbissonovi záleželo při oblékání na tom, aby dobře vypadal, tak jako lidem, jako kyborgovi mu jde o to, aby byl dobře slyšet. Podle zvuků též jí. Barvy potravin, které si vyskládá na talíř, mu v hlavě vytvoří „píseň“. Prozrazuje, že dobře chutná kombinace tónů F a A, což je červená a zelená.
Umělá inteligence od nás utečeAnténa není spojením umělé inteligence a člověka, říká Harbisson rázně a vysvětluje: „Umělá inteligence by mi dávala jména barev, jenže ona mi dává jen frekvenční vlny a je na mně, zda z tohoto vstupu vytvořím inteligenci.“ Své zařízení považuje za „umělý orgán“, který však vyžaduje „vytvoření inteligence“ od mozku. „Je to tedy spolupráce mezi organismem a kybernetikou,“ říká. Umělé inteligence se však nebojí. „Bude-li chytřejší než lidé, bude tou nejinteligentnější věcí, co bude moci udělat, ignorovat nás nebo od nás utéct,“ prorokuje a objasňuje: „Ztrácet čas naší likvidací by nebylo moc inteligentní. Myslím, že by to bylo dokonce vlastně velmi lidské. To my se jako lidé navzájem zabíjíme, takže stanou-li se stroje inteligentnější než my, zabíjet nebudou.“ |
Rozličné akordy mu v hlavě rozehrávají i lidské tváře, protože každá je podle něj odlišnou kombinací odstínů oranžové. Poslouchat dokáže samozřejmě i obrazy. „Rád si poslechnu Warhola a Rothka, protože jejich malby produkují čisté tóny. Nemůžu poslouchat da Vinciho a Velázqueze,“ dodává s tím, že jejich díla znějí jako z hororu. Miluje zvuk Gaudího budov.
Tělo jako nabíječka
Harbisson přitom myslí dopředu. Dosud je jeho nový orgán závislý na externím nabíjení. S pomocí USB konektoru se musí připojit na tři hodiny k elektřině, to mu vydrží na tři až čtyři dny. Jeho cílem je obejít se jen se svou vnitřní energií a anténku dobíjet s pomocí krevního oběhu nebo kinetické energie.
Rád by našel nové kolegy-kyborgy, s nimiž by skrze Bluetooth hlavy mohli vyzkoušet komunikaci takříkajíc z lebky do lebky. Pomýšlí rovněž na orgán, který by mu dovolil vnímat čas, aniž by potřeboval hodinky. A obecně pro lidstvo plánuje bezpočet technologických vylepšení lidského těla, například anténky na vidění dozadu, zabudované kompasy či senzory využívající vodivosti kostí.
Nemá za to, že by nás implementace technologie do lidského těla vzdalovala od přírody. Právě naopak. „S přírodou se cítím spojený ještě silněji,“ tvrdí. Nakonec, infračervené nebo ultrafialové záření jiné živočišné druhy vnímat dokážou. On se k nim pouze přidává.
