Svých pár minut slávy si užila jako "nahá pirátka", když média objevila její erotické snímky, které dřív nafotila. V české alternativní scéně je ale čtyřiadvacetiletá dlouhovláska známá už delší dobu. Maluje fantaskní obrazy, paří Mass Effect, hraje na elektrickou kytaru. Účastní se shromáždění spojených se subkulturami. Poté, co loni strávila kvůli účasti na squaterské demonstraci krásných čtrnáct hodin na cele předběžného zadržení, je citlivá zejména na téma policejního násilí.
Jak jste se vlastně k alternativní scéně dostala?
Přes pubertální revoltu. Od třinácti jsem se střídavě přátelila se "sluníčkovými hipíky" a "nasranými pankáči". Pak mi ale přestalo stačit jen říkat, jak mi vadí systém. Chtěla jsem ty zrůdnosti, které se na vás chrlí z rádia a televize, víc pochopit, mít do věcí větší vhled. Dnes se nezařazuju nikam, i když věřím, že duch hippies a punku stále ještě žije.
PODÍVEJTE SE NA VIDEO, JAK SE OLIVIE FOTILA PRO XMAN.CZ
V České pirátské straně jste zhruba rok, v čem jste se angažovala předtím?
Třeba loni jsem byla na demonstraci při symbolickém obsazení nevyužívaného domu na Albertově. Nesmyslně agresivně proti ní zakročili policisté, pár lidí zmlátili, mému tehdejšímu příteli zlomili pár žeber, mě zatkli. S dalšími lidmi jsme se tehdy pustili do boje za potrestání dotyčných policistů.
Jak dopadl?
Docela dobře, policie aspoň přiznala pochybení. Pořád se to ale ještě řeší, myslím.
Chodila jste na akce pořádané na squatu Milada, než ho vyklidili. Dovedete si představit, že byste ve squatu žila?
Na Miladě jsem to znala od roku 2002. Někdy to tam fungovalo skvěle, někdy ne. Nemám problém strávit nějaký ten měsíc v polních podmínkách. Víc mi jde ale o to, aby existoval kolektivně spravovaný prostor pro nezávislou kulturu. Dobře fungující squat může životu města jen prospět.
Čím?
Ve městě plném italských kaváren a francouzských butiků chybí místa, kde můžete sami svobodně pořádat třeba festivaly improvizovaného absurdního dramatu, vogonské poezie či japonské noisové hudby. Prostor, kde budou vítaní i mladí umělci amatéři, kteří by jinde nedostali příležitost.
Námitka ale zní: jenže ve squatech při tom sahají na soukromé vlastnictví.
Nechci nikomu nic znárodňovat. Když ale majitel nechá svou nemovitost dlouhodobě chátrat, protože nemá na rekonstrukci nebo čeká na změnu situace na trhu, brání lokálnímu rozvoji. Státní správa by měla v takovéto situaci nějak zareagovat.
Jak?
Pokud by dal nevyužívaný objekt jeho vlastník zdarma na omezenou dobu k dispozici neziskovým organizacím, místní komunitě či umělcům, mohl by mu stát odpustit nebo snížit daň z nemovitosti.
Myslíte, že policejním zásahem na Albertově squaterskému hnutí odzvonilo?
Budoucnost squattingu závisí na tom, zda bude přístup státu k alternativním neziskovým aktivitám podobný tomu za bolševika, kdy televize hlásala "Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás". Ze všeho ale systém vinit nejde. Squateři se zase musejí lépe organizovat a lépe komunikovat s veřejností, aby pochopila, že nechtějí parazitovat na společnosti.
Žijeme pořád ve stínu totality
Olivie a volbyDíky preferenčním hlasům poskočila Olivie Brabcová z devátého místa na pražské kandidátce na druhé. "Je to úsměvné, když uvážíte, proč to asi tak bylo," říká s odkazem na zájem médií o její ukončenou kariéru erotické modelky a dodává: "Kdybych bývala řekla bulváru, že jsem byla kdysi mužem, udělala by publicita možná ještě větší kus práce." |
Studujete sociologii a sociální politiku. Jak blízko mají k vašemu náhledu na svět a vašim aktivitám třeba spolužáci?
Většina lidí nic neřeší. Stačí jim zajít do hospody, do klubu na drum´n´bass, potkat známé a jsou spokojení. Zaráží mě, že hodně lidí kolem dvaceti si nechalo namluvit, že skoro za vším dnes číhá strašák komunismu.
Jak to myslíte?
Dnes se Marx ztotožňuje se Stalinem a socialismus s diktaturou. Kritika kapitalismu není zkrátka "in". Člověk totiž riskuje, že dostane automaticky nálepku útlocitného neschopy, co neumí ekonomicky počítat, nechal by popravovat další Milady Horákové a je zbytečně hysterický kvůli vykonstruovaným ekologickým problémům. Já se ale snažím být i přesto kritická nejen k levicovým, ale i k pravicovým ideologiím.
Mluvíme-li o mladých a politice, těžko nezmínit postavu Jiřího Paroubka. Kde se podle vás vzal takový odpor mladých proti němu a "socanství"?
Myslím, že Paroubkův antikult osobnosti odstartoval CzechTek v roce 2005. Tehdy se proti policejnímu násilí postavila spousta mladých lidí. Byla jsem mezi nimi. Postupně se z Paroubka stal, právem, jakýsi Sauron. Díky němu se ale zapomnělo na hříchy jiných, například na Miroslava Kalouska a jeho skandály s padáky.
Právě TOP 09 ale u mladých drtivě vede.
Na konzervativní stranu měla neobvykle vtipnou volební kampaň. A má hlavně pana knížete. Ten ví, jak se prezentovat. Na jednom mítinku říkal mladým, jak sám kouřil marihuanu. Samozřejmě šíleli, jak je pan kníže úžasně free. Sexy Karel mladé zřejmě úplně zhypnotizoval. Ale nejen je.
Dá se ale vysvětlit Paroubkem vše? I západní země mají své sociálnědemokratické nabubřelé politiky, přesto tam je levicově naladěna mnohem větší část mladých než u nás.
Mně přijde přirozené, že mladí tíhnou ke kritice kapitalismu. Je přebujelý.
V jakém smyslu?
Téměř vše se stává zbožím na prodej, velké firmy mají skoro totální moc, daleko větší, než dává zastupitelská demokracie lidem, plundruje se příroda… Proto je logické, že se proti tomu mladí lidé bouří.
U nás to ale rozhodně neplatí.
Mladí lidé tady více podléhají mediálnímu tlaku, protože nemají žádné vlastní dostatečně akutní téma, za které by bojovali. Moje generace touží hlavně po úspěšné kariéře, je "sobečtější" a méně ji zajímá ekologie. Ty nejvíc negativní důsledky kapitalismu jsou navíc skryty daleko od nás. Kdo přemýšlí nad tím, v jak otřesných podmínkách jsou v Asii vyráběny tenisky, které nosíme?
Stejně tak daleko jsou ale ony továrny od Francie či Německa, přesto to tam vypadá jinak. My však máme na rozdíl od těchhle zemí čtyřicetiletou zkušenost totality.
A jsme pořád v jejím zajetí. Jinde je třeba řada muzikantů, kteří mají sociálně kritický postoj, u nás nenajdete skoro nikoho. Staré máničky jsou dnes zarytě napravo. Nedívají se na aktuální problémy, žijí jakoby v minulosti, kdy je buzeroval bolševik. Nebo si vezměte dílo Egona Bondyho. Byl to člověk, který kritizoval východní i západní režimy z neomarxistických pozic, většina lidí o tom ale neví. Pro ně bude spojen "jen" s Plastiky a sprostými básničkami.
Je vám čtyřiadvacet. Věříte na efekt třicítky? Že se po ní mladistvý rebel usadí a alternativu vystřídá konformismus?
Ne, většině mých kamarádů, co něco dělají, je nad třicet. Jasně, zklidnili se, hlavně tedy přestali kalit, což mě těší, protože jinak by asi umřeli. (smích) Ale nevzdali to. Ta symbolická třicítka člověku pomůže od přestřeleného idealismu, dodá něco rozvahy a nadhledu, ale zbavit vás rozletu a kritiky nutně nemusí. Ostatně, jistá míra idealismu není na škodu nikdy. Menší utopické sny mohou být motivací k tomu, být angažovanější.
Olivie BrabcováDo České pirátské strany vstoupila loni v létě. "Dva roky jsem dělala ajťáka, moc mi to však nešlo. Za úplnou lamu ale u ´pirátů´nejsem," říká. Maluje obrazy, hraje na kytaru. Studuje sociální politiku a sociologii. "Chtěla bych pracovat v neziskovce nebo v novinách," říká. Zatím má za sebou pár glos, hudebních recenzí a rozhovorů i reportů z koncertů. Poslouchám bigbít, šedesátá léta, progresivní rock, jazz-core i break core. "Aby se mi muzika líbila, musí být děsně složitá a zamotaná," směje se neúspěšná kandidátka do parlamentu, kterou najdete na internetu pod nickem Olyfka. Čte sci-fi nebo texty Václava Bělohradského, Jana Kellera či Slavoje Žižeka. |
Líbí se vám fotky Olivie?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 21. června 2010. Anketa je uzavřena.
