Byl to nápad Luka Aikinse, jehož kariéra svědčí o tom, že celá myšlenka nebyla produktem blouznivého sebevědomí. Aikins je zkušeným pilotem letadel i helikoptér, má nalétáno 8 750 hodin, za sebou má též přes 21 tisíc seskoků padákem, je leteckým inovátorem, trenérem.
Žije propojováním kaskadérských dovedností a vědy a technologie, je držitelem tří světových rekordů, jedním z nich je skok z výšky 7 620 metrů bez padáku do speciálně zkonstruované sítě. I pro arizonský projekt se spojil s těmi nejlepšími.
Propojení odvahy a techniky
Jeho parťákem ve vzduchu se stal Andy Farrington, který svůj první tandemový seskok provedl ve dvanácti letech, na sólo verzi si troufl o čtyři roky později, dodnes nastřádal přes 27 tisíc seskoků s padákem, tisícovku basejumpových, jako pilot nalétal šest tisíc hodin.
Do tria kaskadéry doplnil inženýr a pilot Paulo Iscold. Nezastírá však, že nejprve pochyboval. „Znělo to bláznivě. Nikdo to však nikdy předtím neudělal, a to mě přitahovalo,“ vzpomíná. Doplňuje, že nápad vynést letadla Cessna 182 do výšky čtyř tisíc metrů, zastavit motory, namířit stroje nosem dolů, nechat je padat, vyskočit z kabin a za volného pádu si plachtěním kokpity vyměnit, znamenalo dvě hlavní technické výzvy.
Zaprvé bylo třeba zajistit rychlostní brzdu, aby pád letadla zpomalovala rovnoměrně, ustáleně. Zadruhé se tým musel vypořádat s autopilotem, protože běžně je nastaven tak, aby letoun udržoval v rovném směru. Tým však potřeboval, aby se letadlo snášelo k zemi kolmo. Musel mimo jiné přesně propočítat proudění vzduchu kolem křídel a ocasu stroje. A s pomocí mnoha testů zajistit, aby se letouny řítily k zemi rychlostí 225 kilometrů v hodině, tak jako jejich piloti.
Speciálním problémem byla otázka, jak piloti do vyměněných letadel vplují, aby deaktivovali tlačítko pro let střemhlav, nastavili ručně letadlo do běžného směru a ujali se řízení. „Jednou z mých hlavních starostí byl fakt, že letadlo je vertikálně a vy si do sedadla prostě nemůžete sednout. Přišel jsem se spoustou návrhů, jak pilotům umožnit pohybovat se za pádu v kabině volně,“ líčí Iscold, dodává však, že nakonec problém vyřešila praxe: „Během prvního testu se Andymu povedlo chytit se podpěry křídla a vplout do dveří. Jednu nohu a paži měl uvnitř, druhou venku. To mu umožnilo nastartovat proces obnovy po pádu a sednout si poté do křesla.“
Hned po usednutí museli piloti podle plánu zvýšit rychlost a stroj otočit. Celá operace, od začátku volného pádu po ovládnutí vyměněných strojů, měla zabrat méně než minutu. „Příprava, která mi zabrala rok, je pro pouhých čtyřicet sekund,“ shrnoval před pokusem Iscold.
Nakonec se přitom mělo ukázat, že celá vyzývavá věc skončí jen polovičním úspěchem.
Potíže začaly hned po nastavení letounů do kolmého pádu, jen jedno z letadel totiž zadání dodrželo, druhé se pustilo do piruet, které přístupu pilota bránily. „Mimo kontrolu,“ ohlásil do vysílačky Farrington. Výměna se tak povedla pouze jednomu z pilotů, Aikinsovi, Farrington se na zem spustil s padákem. S oporou padáku se k zemi zřítil i druhý ze strojů.
„Myslel jsem, že jsem Andymu nechal letadlo v dobrém stavu. Musím promyslet, co jsem mohl udělat jinak, aby to dopadlo lépe,“ shrnoval Aikins po doletu. Zdůraznil však, že zapeklitá situace dopadla nejlépe, jak mohla.
Pokus nyní prověřuje americký federální letecký úřad, který mu neudělil výjimku z bezpečnostních regulí, podotýká server NewsWeek. Neshledal totiž žádný důvod pro to, aby v každém z letadel neseděl druhý pilot, a kaskadérský kousek podle něj nebyl ve veřejném zájmu.
