Devět čtyřčlenných týmů zdolávalo v Chile šestisetkilometrovou trať chůzí a během, na kajaku i na kole, slézalo skály.
Nesoupeřily ale jen mezi sebou. Odvážlivci totiž v únoru poměřili síly především s krásnou, ale nevlídnou krajinou, která je po Antarktidě nejjižnější oblastí světa. Utkali se s bažinami i ledovci, horami i divokými peřejemi.
"Jde tady spíše o přežití," vysvětlila listu Sublette Examiner Sara Percy z amerického týmu. "Nejenže ze sebe musíte vydat maximum, musíte jít ještě dál. A není to ani tak závod proti ostatním soutěžícím, spíš se snažíte zvítězit nad matkou Zemí."
A ta je v těchto končinách tak krutá a nevypočitatelná, že pět týmů nebylo schopno závod dokončit. Podlehly větru o rychlosti sto kilometrů za hodinu, sněhu a dešti.
Americké družstvo trať nakonec absolvovalo, byť ne v kompletní sestavě. Od cíle bylo pouhý jeden kilometr, ve vyčerpaném stavu bylo však i tisíc metrů nepřekonatelnou výzvou. Po více než dva dny nemohlo kvarteto nalézt správnou cestu.
Poslední tři dny byli navíc Američané bez jídla a jedli pouze bobule, které našli.
"Jedli jsme jich, kolik jsme jen mohli. Bylo to lepší než nic," vzpomíná další ze členů týmu Druce Finlay.
Nakonec se čtyřka musela rozdělit, do cíle po strastiplné stezce přes skály na pobřeží doputovala polovina týmu, dva podchlazené členy družstva, kteří zůstali, musel zachránit vrtulník.
Jedním ze dvou, kteří čekali na vysvobození, byl i Finlay. Závod byl prý nejtěžší věcí, kterou zažil. "V noci jsem měl halucinace, viděl jsem monstra," řekl agentuře Reuters. "Čas od času jsme měli pocit, že nás bylo pět a někdo nám schází."
WENGER Patagonian Expedition Race 2009 vyhrál tým Velké Británie, který trať zdolal za šest dní, s odstupem devatenácti hodin dorazil do cíle tým Francie a den poté Kanaďané. Dva Američané potřebovali na zdolání tratě celých deset dnů.
