Sněží a fouká vítr a v pražské Divoké Šárce si dali rande čeští top highlineři. Extrémní provazochodce asi hned tak něco neodradí.
Je to ještě jinak, highline je jako magnet. "Ano, je to strašný boj s přirozeným pudem sebezáchovy, ale také nutkavá touha postavit se a jít," popisuje své vnitřní pocity Kolouch, nejstarší český highlinový pardál.
Na první krok po lajně se prý nedá nijak připravit. Balancovat desítky metrů ve vzduchu, bez možnosti se čehokoli přidržet se musí prostě zažít. Podle Kwjetoně jsou nejhorší první tři kroky, kdy se vše kolem rozhýbe. Když pak dokážete zaostřit někam nad konec lajny, zbývá už jen vybojovat každý další krok.
I správně napnout je umění
Zatímco se vyptávám, kluci neustále pracují na napnutí lajny. Po hodině a půl dotahování a ladění, kdy už to vypadá konečně nadějně, se jim lajna zdá příliš napnutá. Takže vše povolit a znovu, aby po hodině usilovného tahání byla lajna tentokrát zase příliš volná. V silném větru skáče nahoru a dolů a připomíná spíš švihadlo.
Kladky jsou ale na doraz, víc to utáhnout nejde a hlavně, na další ladění už kvůli blížícímu se západu slunce není čas. Kolouch i Kwjetoň se rozhodnou zkusit přejít i tak.
Nebezpečí hrozí na kraji
"Hihgline není od toho, aby se člověk zabil," konstatuje suše Kwjetoň, když se před nástupem na lajnu zajišťuje odsedávkou, tedy kusem lana, kterým je přivázaný k lajně na pohyblivém kruhu. Když spadne, zůstane tak viset pod lajnou. Faktické nebezpečí proto hrozí jen na krajích, při pádu může narazit do skály. Sám už si takhle rozsekl hlavu o kámen a od té doby nosí přilbu.
Ošetřeno je i případné prasknutí highline. I když je lajna dimenzována na tři tuny zátěže, je pod ní pro jistotu natažený ještě takzvaný back-up, druhý záložní popruh nebo lano.
Co lajner, to styl
Někdo chodí naboso, jiný v botách, někdo rychle, další pomalu. Vždy ale platí, že každá chodcova akce vyvolá v lajně adekvátní reakci. Kdo jde rychleji, způsobí zákonitě větší výkyvy, které pak musí složitěji vyrovnávat. "Když valíš, musíš hodně bojovat," shrnuje to jednoduše Kwjetoň. On sám chodí raději na techniku, pomaleji, takových 57 metrů mu zabere klidně i deset minut, snaží se co nejméně padat.
Kolouch na to jde spíše silově a padá naopak často. "Nejdřív párkrát lapím, tedy spadnu, ale zachytím lajnu rukama," popisuje svůj způsob, kterým si postupně dodává jistoty pro přechod lajny. Po pár pokusech se tak otrká a většinou přejde až na konec. Chodí přitom zásadně na boso, a to i v mrazech. Bosou nohou jde prý lépe roztavit námraza na lajně, a ta se pak tolik nesmeká.
Chce to zkušenost a počasí
Kwjetoň si konečně sedá na kraj lajny. Vyčkává. Když se zkoncentruje, zkouší poprvé vstát. Lajna se pod ním okamžitě prověsí o dobrý metr. Chvíli balancuje, ale vítr sílí, a tak si raději sedá. "Je to hrozně volný," volá.
I když má hodně nachozeno a volnější lajna pro něj nebývá problém, ve čtyřiceti metrech nad zemí už je každý centimetr průvěsu znát. Ve špatném počasí musí přitom vyrovnávat nejen svoje chyby, ale i výkyvy, které způsobují nečekané poryvy větru. Přitom platí, že čím delší lajna, tím větší plocha, do které se může vítr opřít. Sedmapadesát metrů už tedy dokáže s člověkem pořádně zamávat.
Pokus rozejít se nakonec končí pádem a Kwjetoň ručkuje zpátky na pevnou zem. "Dneska asi nemám tu správnou motivaci," nevymlouvá se na počasí ani na špatně napnutou lajnu. Dobře ví, že motivace a odhodlání mu tady nahoře nesmí rozhodně chybět.
Základní pravidlo, které si musí vrýt do hlavy každý highlinista, totiž zní: "Nechtít spadnout." Jinak nemáte šanci přejít ani metr.
Tohle pravidlo zná i Kolouch, který se dnes chystá na Wild Sarah poprvé. Nepříznivé podmínky však vítězí i nad ním. Párkrát se sice pokouší na lajně postavit, ale vítr se jako na potvoru rozfouká ještě víc. Padá. Nakonec si na lajně alespoň pár minut poleží, snad aby se nabažil toho prázdného prostoru kolem.
Posilování i meditace
Chození po lajně je ostatně i jistý způsob aktivní meditace. Soustředěním se výlučně na chůzi si člověk navodí jiný stav vnímání, v němž okolí ztratí význam, vysvětluje Kwjetoň. Všechny starosti pak někam zmizí a zůstane jen radost z každého kroku.
Nejste-li zrovna duchovní typ, oceníte zas, že vám při chození po lajně pracuje doslova každý sval v těle. Při udržování rovnováhy na popruhu, který se neustále klepe a vytahuje, musíte používat nejen ruce, ale i nohy a břicho.
Začátky jsou návykové
Pokud byste chtěli highline vyzkoušet, je ideálním startem vyrazit na některý ze slackline festivalů, které se konají po celé republice několikrát do roka. Třeba na přelomu července a srpna najdete mnoho různě dlouhých a různě napnutých lajn na Bišíku kousek od Adršpachu. Mimoto tam bude také spoustu lidí ochotných poradit.
Připravte se však na hodiny neúspěšných pokusů. Nejdřív neuděláte ani jeden krok, celé se to pod vámi rozkmitá a vy nebudete věřit, že je to vůbec možné přejít, byť nízko nad zemí. Jakmile však "svůj první" zvládnete, nebudete moci přestat. Budete chtít dojít pořád dál a nakonec, po pár letech tréninku, se možná postavíte i na highline.
fakta o highlininguHighlining je chození po 2,5 cm širokém popruhu napnutém 10 a více metrů nad terénem. Na rozdíl od slackliningu (chození nízko nad zemí) se highlineři jistí při chůzi lanem. V Česku se po lajně chodí až od roku 2005, kdy o highliningu vyšel článek v horolezeckém časopise a pár nadšenců se rozhodlo to zkusit. Dnes máme kolem dvaceti aktivních highlinerů a zhruba dvě stě slacklinerů. Nejdelší highline Více informací najdete na www.slackshop.cz nebo www.slacklive.cz. |
