„Potřebujeme postroje, zachycovače pádu a základní návyky, jak se chovat ve výškách,“ popisuje mi vedoucí odboru Provoz OZE ČEZ Ondřej Němec. Je zatím plný elánu – dokud nezjistí, že nejsem úplně nejchápavější.
V životě jsem do takové výšky sám nelezl, takže nerozumím tomu, že mám háky umisťovat z jedné strany těla, a například jezdec na žebřík je pro mě naprosto fascinující záležitost. „A přilbu, tu bych doporučoval na hlavu,“ utahuje si ze mě Ondřej, když pochopí, s kým zachází.
Nahoru lezou odborníci v případě, že dojde k poruše nebo při servisní prohlídce, případně jako dnes, když tam chtějí vzít návštěvu. Cesta vede nejdříve po žebříku, pak výtahem a následně opět po žebříku.
Existuje však varianta vylézt to celé po svých. Právě tu volím, i vzhledem k tomu, jak se dokáže výtah na lanech rozkývat.
„Je tu strašná tma!“ křičím panicky někam dolů na Ondřeje. „Jo, tam nefunguje světlo,“ odpovídá bez vzrušení. Pak kvůli mně musí dolů a nahoru, protože mi z kapsy vypadla kamera.
Celá cesta byla velkou výzvou, stoprocentně mě zaměstnala. Stihlo mě však i tak překvapit, že se točí nejen vrtule, ale celá gondola. Nahoře je evakuační otvor, kdy se můžete spustit 80 metrů střemhlav. A novou informací pro mě bylo, že když fouká vítr rychlostí více než 20 metrů za sekundu, elektrárna se zastaví. Čekal bych, že čím víc fouká, tím lépe. Vysvětlení, stejně jako záznam mého utrpení při putování větrnou elektrárnou, najdete ve videu.
