Málem zemřel a referoval: Skvělá cesta, vhodná pro cyklisty
Když se před více než sto lety rozhodovali organizátoři Tour de France, jak etapový závod ozvláštnit, byly jasnou volbou gigantické kopce. Zakladatel slavného cyklistického zápolení Henri Desgrange vyslal na obhlídku jednotlivých kopců své podřízené. Ten, který se měl vydrápat na vrchol Col du Tourmalet, netušil, jak krušné chvíle ho čekají.
Nejprve si dopřál vydatný oběd na úpatí zrádného kopce, a pak si najal jednoho z místních řidičů, aby ho vyvezl na vrchol. Připravte se na drsný zážitek, silnice tu neexistují, dostalo se mu varování. Když se udýchaný stroj vysápal tři kilometry pod vrchol, uvázl ve sněhové závěji. Řidič v záchvatu paniky a strachu z medvědů vůz vyprostil a kvapem ujel. Nebohý vyslanec Tour de France tak zůstal zcela sám, v lehkých polobotkách.
Putoval proto po svých. Po několika desítkách metrů narazil na horského pasáčka, který ho chvíli provázel. Na pokraji zhroucení šel i v noci a celý promrzlý se zřítil do jedné z horských bystřin. Tam ho také ráno objevili záchranáři. Když přišel k sobě, vrhl se k nejbližšímu listu papíru a Desgrangeovi poslal strohý telegram: "Zdolal jsem Tourmalet, skvělá a dobrá cesta. Vhodná pro cyklisty." Otec Tour de France dal po tomto vzkazu Tourmaletu zelenou.
Proklínat mohl Desgrangeova vyslance Eugene Christophe, průběžný lídr ročníku Tour de France v roce 1913. Na Tourmalet se vydrápal jako první a čekat ho měl už jen sjezd. V ostrých zákrutách ale zlomil vidlici svého kola. Po mnoha minutách ho minul zbytek startovního pole. Nezbývalo mu nic jiného než s porouchaným strojem na ramenou dojít deset kilometrů do údolí, tam mu místní dívka poradila, kde najde nejbližší kovárnu.
Za tři hodiny si pak v podstatě sám ukoval novou vidlici, pomáhal mu jen majitel kovárny a jeho malý syn, který šlapal na kovářské měchy. Po dlouhé opravě se vybavil zásobou chleba a vydal se zdolávat další dva kopce. Když dorazil do cíle, rozhodčí Tour de France ho odměnili deseti trestnými minutami, přijímat pomoc od cizích lidí totiž bylo proti pravidlům.
Smrt na trati
Při vyslovení slov Mont Ventoux všichni cyklistiky znalí padají do mdlob. Kdo si tenhle kus skály, kde najdete jen kamení, na jihovýchodě Provensálských Alp zkoušel vyjet, z hlavy nevyžene úmorné vedro, nesnesitelný vítr a především šílené stoupání. Nekonečný výlet do měsíční krajiny provází profesionální cyklisty už od roku 1951 a od té doby pohřbil naděje na vítězství Tour de France desítkám jezdců. Ztracené minuty jsou ale ničím oproti oběti, kterou v boji s Mont Ventoux položil Tom Simpson.
"Mont Ventoux, to je velký horský klín uprostřed ničeho, sluncem odbarvený do běla. Tam nahoře je jiný svět. Svět mezi holými skalami a oslňujícím sluncem, kde skály odrážejí vedro a zvedající se prach přiléhá k vašim pažím, nohám i obličeji," prohlásil o zákeřném kopci téměř před padesáti lety talentovaný Brit Simpson. To ještě netušil, že o pár let později tam nechá svůj život.
Tom Simpson v Angers před startem Tour de France
Psal se 13. červenec 1967 a podmínky byly varující, asfalt se na silnici roztékal pod náporem 45 stupňů Celsia. "Jestli si dneska cyklisté něco vezmou, budeme mít na svých rukou smrt," varoval týmové lékaře a maséry tehdejší oficiální lékař Tour de France Pierre Dumas. Pokud netušíte, jak to myslel, prozraďme, že tehdy byly dopingové kontroly velmi vzdálenou budoucností.
Simpson byl před startem zlomové horské etapy šestý v celkovém pořadí, trápily ho ale střevní problémy. Přesto se rozhodl nastoupit. Na kuráž si dal jednoho panáka brandy a vydal se vstříc osudné hoře. Nejdříve se pohyboval v úniku, pak ho ale předstihlo několik soupeřů. Tři kilometry pod vrcholem Mont Ventoux, tedy v úseku, kde již není žádná vegetace a ostré slunce praží do závodníků bez náznaku milosrdenství, začal kolabovat. Plápolal napříč úzkou silnicí se smrtelným výrazem v obličeji.
Lucien Aimar, jeden ze soupeřů, nabídl Simpsonovi láhev s pitím, on mu ale neodpověděl a dál se snažil šlapat k vrcholu. "Pohled měl úplně prázdný. Říkal jsem mu: 'Tome, nebuď blázen.' Neodpověděl," uvedl po etapě Aimar. Ze sedla ho nedostalo ani naléhání šéfa jeho týmu. Pak spadl z kola. Všichni si mysleli, že je to konec, on ale naskočil zpět do sedla. "Musíš pokračovat, musíš pokračovat," to byla jeho poslední slova. O 500 metrů dále se opět složil k zemi, tentokrát definitivně. V křeči svíral řídítka, od bicyklu ho museli odtrhávat. Než na místo dorazil lékař, byl mrtvý.
Po závodě našli v kapse jeho dresu tři ampule s amfetaminem, jedna z nich byla prázdná. V místě jeho smrti stojí malý pomník. Když se v roce 1970 Tour de France na Mont Ventoux vrátila, všichni na zesnulého Brita vzpomínali. Když projížděl kolem pomníku slavný Eddy Merckx, sňal cyklistickou čepici a vzdal mu hold. Možná, že ho Simpson z cyklistického nebe viděl a pousmál se.
Souboj titánů
Zcela z jiného světa je na první pohled čarokrásný vrchol Alpe d'Huez. Zeleň, kam se podíváš a útulné horské středisko k tomu. Tenhle idylický obrázek se ale začne rozpadat po prvních kilometrech strávených v pedálech. Téměř šestnáct kilometrů dlouhé stoupání je protkané jednadvaceti smrtelnými zatáčkami nesoucími jména těch nejslavnějších cyklistů historie. K zatáčce Fausta Coppiho se dostane téměř každý, k ušatému Marco Pantanimu pak se smrtí v očích došlape jen málokdo. Jako každý slavný kopec pamatuje i Alpe d'Huez celou řadu strhujících soubojů na hranici lidských možností. Cyklističtí nadšenci ale nejčastěji vzpomínají na souboj stájových kolegů a legend Grega LeMonda a Bernarda Hinaulta.
Nakonec vše dopadlo, jak se plánovalo. Vpravo vítěz Greg LeMond, vlevo Bernard Hinault.
Oslavovaný Hinault se v roce 1986 stavěl na start Tour de France coby její pětinásobný vítěz. Na šestý zářez na cyklistické pažbě si však měl nechat zajít chuť, rok předtím totiž slíbil splatit služby stájovému kolegovi Gregu LeMondovi a nechat roli teamového lídra právě jemu.
Španělské horko ale rozproudilo v Hinaultovi krev a po původním slibu o pomoci týmovému kolegovi nebylo ani vidu, ani slechu. Hinault vystartoval v průběhu jedné z pyrenejských etap do úniku. Pokyn z týmového vozu zněl jasně, LeMond neměl svého kolegu stíhat a měl spoléhat na sílu pelotonu. Ten ale ztrácel a zdrcený Američan dojel se ztrátou téměř pět minut.
O etapu později se podobná situace opakovala, LeMond se ale vybičoval k heroickému výkonu, obrovský náskok týmového kolegy smazal a v cíli ho pak překonal o čtyři minuty. Zrazený jezdec se tak vrátil zpět do boje o celkové vítězství.
V dalších etapách se oblékl do žlutého, v cestě za celkovým vítězstvím na něj ale čekala obrovská překážka, etapový dojezd na horském středisku Alpe d'Huez. Figurky byly rozestaveny následovně: Hinault celkově třetí, LeMond hájil celkové vedení. Jeden měl útočit, druhý se měl bránit. A tak tomu také bylo. Hinalt zaútočil proti všem nepsaným pravidlům ve sjezdu z monstrózního vrcholu Col du Galibier, LeMond ale ostrý nástup zachytil a zbytku startovního pole zamával spolu s týmovým kolegou.
Společně pak v úniku jeli přes 90 kilometrů, Hinault zkoušel nastupovat, vždy toho ale po pár šlápnutích musel nechat. Cílovou pásku proťali spolu, ruku v ruce. Mnozí tvrdí, že právě touhle etapou, která se stala jednou z nejpamátnějších celé historie Tour de France, si LeMond zajistil celkové vítězství.
