Totálně ujetá cyklotour. Vážná krize. O Baumaxu se pokoušejí mdloby

Sjíždíme ke Krumlovu a na tachometru mi naskočí rovných tři sta kilometrů. Dle tradic by se to mělo zapít, ale tentokrát na Xaviho ani nekřiknu, protože má svoje starosti. Kameraman České televize ho točí na úzké silnici z jedoucího auta a redaktorka křičí do toho šumu svistu své otázky.

Xavier Baumaxa v České Krumlově | foto: Tomáš Poláček, MF DNES

Občas vítr donese Xaviho odpověď až ke mně: "Proč jedu na kole?" Nijak dlouho o tom nepřemýšlí: "Asi jsem si uvědomil, že mi začíná táhnout na čtyřicítku a že nechci skončit jako pohodlnej fotr."

Jinými slovy té holce z televize říká, že nechce prohrát sám se sebou – tu větu už za poslední týden zopakoval několikrát.

Sám se sebou prohraješ, když děláš celý život manažera v Baumaxu.

Sám se sebou prohraješ, když píšeš žlučovité komentáře do diskusí pod internetovými články.

Pondělí 23. 5. 10:00 h

Dnů na cestě: 6

Místo: Český Krumlov

Najeto: 303 kilometrů

Průměrná rychlost: 16,4 km/h

Počet vypitých piv: 34 Xavi, 33 Tomáš

Sám se sebou prohraješ ve chvíli, kdy se začneš za cokoli litovat...

Ale dokud si jedeš na kole Šumavou a večer na tebe čeká plný klub, pravděpodobně neprohráváš.

Na tohle všechno myslím, když zaslechnu další z otázek slečny redaktorky. Asi už se vyčerpala, takže říká: "A nějakou pikošku na závěr bys pro diváky neměl?"

Otřesu se. Za tento dotaz by ji Xavi taky mohl praštit cykloflaškou, do které si při koncertech nechává namíchat střik, ale neudělá to. Teď jenom unaveně odpoví, že pikošku fakt nemá, zato má krizi. Motá se mu hlava, prsty na rukou odumřely, bolí ho srnec.

V Krumlově se okamžitě pokusí nastřelit kofeinem, ale až do koncertu se jeho nejbližšími přítelkyněmi stanou mdloby. Na chvíli si jde lehnout a mě napadá, že bych nějaké ty pikošky z pošumavských etap mohl napsat já.　

Ty fekální bezmozku!

Xavi je agresivní pohodář, ale na mě si zatím agresivitu nevybíjí, ač bych si to zasloužil. Jak za svou nešikovnost ("Xavi, já ti odnesu z pódia na pokoj kytaru, řach, sorry, já zavřel špatně futrál, snad je celá"), tak například za svoji nekonečnou naivitu: "Xavi, dneska se těš, pojedeme pořád z kopce, dali bysme to i na koloběžkách." Po této vážně míněné hlášce se můj cyklokolega rozesměje, tak povídám: "Fakt, Nahořany jsou osm set nad mořem, Krumlov tři sta, bude to sešup." Xavi ale není agresivní ani teď, pouze poznamená: "Seš na Šumavě. Fakt myslíš, že pojedeš sedmdesát kilometrů z kopce?"

Opravdu se zatím naštval jen jedinkrát, a to na fekální vůz, jehož řidič nás vytlačil za krajnici a připadal si vtipně.

Xavi na něj logicky zdvihne prostředníček, ale vtipálek si nenechá nic líbit a skrze zpětné zrcadlo mu totéž gesto vrací. Následujících dvacet vteřin si připadám jako v italské komedii, protože Xavi, jeda těsně za hovnocucem, začne svým křaplákem vyřvávat: "Ty bezmozku! Ty máš akorát tak na to jezdit s hovnama!"

Uklidní ho až průjezd mezi dvěma lány žlutých polí, kde najednou zamumlá: "Tak tady to má Sparta pořešený." Což je typický moment, kdy sice vím, že jeho věta má nějaký smysl, ale ten mi v první chvíli uniká. Pět vteřin, deset... A jo, tohle bylo lehké: Řepka. Už deset minut jedeme řepkou. Oba jsme přáli Plzni, ale tady má Sparta skutečně navrch.

V Nahořanech nás ubytovali ve školní třídě s volebními urnami, za oknem máme kýčovitý výhled na Boubín, dokonce na Alpy, ne-li na Andy.

Je nám zle, jako každé ráno

Majitelé hospody Pod kapličkou, kam se na včerejší koncert sjela stovka lidí z celých jihozápadních Čech, slíbili snídani. K rukolovému salátu s praženými mandlemi hraje holandská rozhlasová stanice, která se specializuje na trombonové melodie, zdejší pivo je vynikající. Jmenuje se Klostermann a takové jméno si říká a ranní vtipkování: "Celou dnešní sestavu zahájíme v Nahořanech dvojitým odpíchnutým Klostermannem a v Prachaticích zakončíme čtverným Eggenbergem, takže šumavskou etapu dojedeme po deseti kusech úplně vyřízení." Což je pouze zbožné přání, protože Xavi měl pravdu, sešup z kopce až do Krumlova nás bohužel nečeká, zase je to etapa srovnatelná s Girem.

Xaviho výrok

O koncertu v Českém Krumlově: "Jsem rád, že jsem to přežil. A už mě nech bejt, Tomáši, jsem úplně vymaštěnej, chci jenom odpočívat."

Ve Vlachově Březí "nabombí" Xavi asi za hodinu dlouhý článek o tom, že je "tak trochu Fetisov", což mě přivede do rozpaků, neboť já se s články mořím dvě tři hodiny a zase až tak vtipné nejsou. Jeden z karbaníků ve zdejším hostinci se znalecky mrkne na naše přehazovačky a vysloví domněnku, jestli prý nejsme vrcholoví sportovci. "To jsme," přitakáme. "Protože to, co tenhle týden předvádíme, to je opravdu vrchol." Odměnou nám budiž malý rum do turka.

Kloktáním proti mdlobám

A tak jsme tedy v Krumlově a Xavimu je zle, na omdlení. Půl desátá večer, všechny židle v Travellers Hostelu obsazené, barové stoličky taktéž, musí se začít.

Asi jenom já na Xavim poznám, že by chtěl být v posteli, že si není jistý hlasivkami, prsty, myšlenkami, ničím. "Já už neudržím myšlenku," řekl mi tuhle, "už neudržím ani moč." Měl to být sice fór, ale ten se teď pomalu zhmotňuje.

Xavier Baumaxa

Litvínovský "bard všech úchylů", vlastním jménem Lubomír Tichý, se narodil v roce 1973, ve čtrnácti založil svou první folkrockovou skupinu Prach, v šestnácti punkovou V. M. H.

V šestadvaceti začíná vystupovat jako sólový písničkář, jeho songy si pohrávají se slovy, parodují popové zpěváky i hudební styly. Řadu let spolupracuje s ukrajinským minimalistickým básníkem Em Rudenkem. Za sebou má například alba Fenkám, Buranissimo Forte, … a ten Clintn, ten mi hýkal a loňské Coveranto.

Vystudoval pedagogiku s aprobací angličtina a čeština.

Xavi prosí obsluhu o panáka whisky a začíná hrát. Nezvykle se soustředí, aby neudělal chybu. Výjimečně nikoho v publiku neuráží. Pak poprosí o druhého panáka, začíná zpívat milostnou píseň Samba v kapkách chlastu a najednou se všechno láme, hlas se usadí, prsty se probudí, posluchači jihnou a obsluha přinese na pódium rovnou dvě deci destilátu, což překvapí i na ledacos navyklého pana umělce.

"Tak tohle je molotovův koktejl," začne whisky kloktat a potom už je suverénní. Aniž by měl trubku, zatroubí sólo jako Laco Déczi. Pak taky kdosi zakřičí, ať zahraje Pažitku, což je Xaviho jakože největší hit, který právě z toho důvodu na většině koncertů nezazní, ale v tuhle chvíli Xavi zahlásí: "Jestli chceš Pažitku, tak mi sežeň gram kokainu a můžem se bavit." Netuším, co se stalo, ale o chvíli později už hraje Pažitku, co na tom, že v naprosto nehitové verzi?

Po půl druhé hodině koncertu ještě následuje dlouhé "pásmo intelektuálních básní z mezinoží", a když je konec a Xavi konečně mizí na pokoj, slyším z různých stran na jeho adresu věty typu "To je vůl!" a "To je debil!". Jenomže všichni se zároveň smějou a slovo vůl zní takhle v Krumlově o půlnoci docela mile.