Vozíte bohaté Čechy za exotickým sněhem. Jaký je to pocit nést na svahu odpovědnost za tuto klientelu?
Oni jsou odpovědní sami za sebe. Těžké je spíš to, že tito lidé mají vysoké nároky. Výlet musí být uvolněný, ale současně splňovat očekávání ohledně kvality, na jakou jsou zvyklí. I proto sázíme na Island. Nejde jen o to, že je tam skvostné lyžování a služby na úrovni, ale kdyby se, nedej bože, něco stalo, rychlá a špičková zdravotní péče. I kdyby to bylo jenom zvrtnuté zápěstí, je dobré vědět, že o vás bude postaráno. Ze stejných důvodů neděláme destinace, kde se skvěle lyžuje, ale kdyby k něčemu došlo, je to lepší nedomýšlet.
Navést mě musela helikoptéra
Jako třeba?
Kašmír, Kyrgyzstán nebo i Gruzie. Tam, když se vám něco přihodí, jste opravdu odkázaný na partu, se kterou tam jste. Specifická je pak Aljaška, která je hard core.
V čem?
Jsou tam extrémně strmé svahy a ve sněhu se schovávají ostré skály, které nejsou vidět. Je to extrémně náročná destinace i pro velmi zkušené lyžaře. Další věc je, že musíte být velmi dobrý ve čtení terénu. To znamená, že když letíte nahoru helikoptérou, musíte si vymýšlet svou lajnu dolů, a hlavně si ji zapamatovat. Vystoupíte z vrtulníku, víte, že dole pod tebou je pět skal, ale nevidíte ani jednu, protože shora není vidět nic.
Měj jste tam někdy strach?
Tomáš Kraus (50) Legendární český skikrosař. Poté, co dvakrát vyhrál mistrovství světa a čtyřikrát světový pohár, se stal českou sportovní celebritou. Účasti na olympiádách ve Vancouveru a v Soči mu však nevyšly podle představ a po zranění v roce 2015 ukončil profesionální kariéru . Od té doby se věnuje sportovnímu marketingu. S Jirkou Tichým založil agenturu Snow Nomads, která zastupuje české lyžaře a snowboardisty včetně Evy Adamczykové a současně pořádá cesty za exotickým sněhem. |
Jednou jsem si musel zavolat helikoptéru, která už odlétla. Stál jsem na vrcholu, pod sebou jsem měl asi čtyřicet metrů širokou převěj a vůbec jsem nevěděl, v jakém místě ji mám načít, aby ji celou nestrhl a někam se nezřítil. Vrtulník přiletěl, navedl mě a pak už to šlo.
Máte vyhlédnutou nějakou další slibnou destinaci?
Asi před čtyřmi lety jsme byli v Pyrenejích. Také jsme vyletěli helikoptérou, ale pak už jsme šli na skialpech a přenocovali na horských chalupách bez přívodu vody a energie. Každá destinace dává něco jiného. V Japonsku je nejhlubší sníh, v Americe zase nejsušší.
Jak v téhle pohádkové konkurenci vnímáte české hory? Všímáte si, že by šlo některé středisko nahoru a jiné třeba uvadalo?
Radost mám z posledního vývoje v Rokytnici, kde skiareál získal nové majitele s dobrou vizí. Jezdil jsem tam jako kluk a pořád mám k tomu místu vztah. Co se týká Špindlu, může mít nějakou svou pověst, ale já tam od svých šestnácti do jednadvaceti trávil hodně času a dodneška to tam mám rád. Taky se mi líbí, že se blíží standardu Rakouska nebo Francie.
A Evropa mimo Česko?
Když si chci udělat opravdu pěkný den, jedu do Jižního Tyrolska. Mám rád Ortisei a Valgardenu, kde mají skvělé sjezdovky, skvělé jídlo a dobré počasí. Na skialpech se tam v dobrém počasí může vychodit do zblbnutí.
Island: jen vy, kopec a bílé ticho
Vraťme se ještě k Islandu, nedávno jste tam za lyžováním létal vrtulníkem. V čem je ta destinace jiná než ostatní?
Všechna střediska jsou si podobná. Ať vybíráte, jak vybíráte, najednou zjistíte, že někde mají prudší sjezdovky, jinde užší, někde je lepší jídlo a například v Americe mají k lyžování zajímavý servis. V Japonsku je nejhlubší sníh. Ale jestli hledáte něco jiného, je to Island. Nikde jinde na světě, co vím, nejezdíte tak blízko moře. Buď u moře končíte, nebo na něj celou jízdu koukáte. Navíc je fajn, že bydlíte na farmě uprostřed té islandské pustiny s dalšími deseti až dvanácti lidmi, co jsou ze stejné krevní skupiny jako vy. Okolo jsou kopce, které pak jeden za druhým sjíždíte. Zanedbatelné není ani to, že je to poměrně blízko.
Jak vypadá denní program?
Ráno si dáte lehkou snídani a jdete rovnou do helikoptéry. Po ježdění, v polovině dne, vás v helikoptéře čeká oběd. Polévka, sendviče nebo sušenky, pak pokračujete dál klidně až do večera, protože na Islandu je na jaře denní světlo do půlnoci.
Kolikrát za den se pro lyžaře vrtulník otočí?
My jednou za den dali dvaadvacet jízd, ale to byl extrém. Normálně je to kolem dvanácti až čtrnácti kol. Já mám rád i skialpy, kdy jdete šest hodin do kopce a za den si dáte třeba jenom dva sjezdy. Ale tady je to pravý opak.
Jak moc je to těžké? Poradili by si s tím i lyžaři, kteří brousí sjezdovky ve Špindlu?
Všichni to zatím zvládli. Výhodou Islandu je, že jsou tamější terény relativně hodné a nezáludné. Najdou se tam i velmi prudké svahy, ale i louky, které člověka naučí jízdě ve volném terénu.
Když se řekne, že se poletí na kopec vrtulníkem, hodně lidí asi pohltí vzrušení, ale současně i stres. Jaké to je? Co má člověk dělat a co nedělat?
Určitě je nutné dodržovat pravidla, která se dozvíte hned první den na takzvaném safety meetingu. Shrnou se všechny zásady chování v helikoptéře. Základ je nikdy nedávat lyže nad úroveň své hlavy. To je první věc. Neuposlechnutí znamená, že vás z daného dne vyloučí. Tenhle prohřešek se neakceptuje ani náhodou.
Co další pravidla?
Nikdy se nesmíte chytat pilotova křesla, vnímá vrtulník celým tělem a kdybys mu zalomcoval sedačkou, mohl by se leknout a udělat nesprávný manévr. Hned potom proběhne i lavinové školení. Samo nalézání a vylézání z vrtulníku však bývá poklidné. Určitě to nevypadá jako ve filmech z Aljašky, kde je letící helikoptéra zapíchnutá čumákem do kopce a ty vyskakuješ rovnou do svahu. Na Islandu bývají vrcholy ploché, takže si v klidu vystoupíte – a najednou jste sám na kopci a všude okolo je naprosté ticho.
Láká Island ještě něčím?
Kuchyní, nabízí absolutně čerstvé mořské plody. Jsou tam fantastické krevety, ale například i tresky. Pobřeží připomíná norské Lofoty, také je velice rybářské a skromné.
Máte za sebou skvělou kariéru ve skicrossu. Co byste řekl o jeho současné úrovni?
Závodníci se hodně zprofesionalizovali a jejich výkony jsou si strašně blízké. Znamená to, že člověk vypadne z první desítky a najednou je třeba padesátý. A může to být naopak. Ze čtyřicátého místa jste najednou pátí. Špička se ohromně rozšířila.
Mají čeští jezdci podmínky, aby zajížděli to, co vy tenkrát?
Přijde mi, že k úspěchu je třeba mít větší zkušenost s alpským lyžováním. Dobrým příkladem je Dan Paulus, který teď ve svých pětadvaceti letech přešel podobně jako já do crossu a začíná vypadat nadějně. Celkově to můžu doporučit. Když se někdo zabývá alpským lyžováním a nemůže se posunout výš, protože je to moc drahé nebo se jen prostě nemůže prosadit, měl by zkusit skicross, který ho může vystřelit nahoru. Může se ukázat, že právě jeho dovednosti se tam zúročí.
Zkusím kacířskou otázku. Myslíte, že by byla Ester Ledecká dobrá skikrosařka?
Myslím, že by byla skvělá skikrosařka. Ona by se chvíli hledala, ale jak by se našla, diktovala by. Stoprocentně. Ona má univerzální schopnost vítězit. Těch sportů dělá víc a ve všech je dobrá.
Máte svého sportovního hrdinu?
V devadesátých letech byl mým vzorem Michael Jordan, který uměl podržet svůj tým a otočit hru snad v jakékoli situaci. Momentálně mě hodně zajímá freediving a jeho zřejmě největší hvězda Umberto Pelizzari, který stanovil světové rekordy ve všech možných disciplínách potápění na nádech. Osobně se freedivingu věnuji poslední dva roky s partičkou, s níž jsme se léta otužovali. Hodně mě ovlivnil film Magická hlubina s Jeanem Reno v hlavní roli. Ten film má skutečně magickou atmosféru.
Co dnes ve freedivingu zvládnete?
Dneska už mám statickou výdrž pět minut pod hladinou, na nádech jsem uplaval sto metrů. Baví mě poznávat, co všechno člověk dokáže, jaké má limity. Když si myslíte, že limit je na minutě, víc jak minutu nedáte. Ale když se do toho opřete, najednou dáte dvě, tři, čtyři minuty. Nechápete to, ale jde to. Přijde mi, že mimo dětí, které dávají našemu životu smysl, je další metou právě poznávání sama sebe. Snad to nevyzní moc ezo, možná bych to do toho rozhovoru ani nedával.
