První letadlo si postavil už ve čtyřiadvaceti, pak přišel na řadu historický letoun Avia B. H. 1. Dnes staví už třetí historický kousek a výroba a létání na těchto krásných strojích ho živí. O leccos ho ale jeho koníček i připravil. "Pro samé konstruování a létání mi ani nezbyl čas oženit se," přiznává.
Co vás na stavbě historických letadel láká?
Líbí se mi, že ve své době neměla daleko od kumštu. Bylo v tom víc dobrodružství a míň technokratismu. Člověk musel být všestranně talentovaný. Dnes už je to příliš nalajnováno, specializováno.
Co všechno vlastně stavba historického stroje zahrnuje?
Začíná to bádáním v archivu a studiem technické dokumentace, následuje realizace, zkoušky. Člověk pořád něco obětuje. Tedy objevuje. (smích) Ale přeřeknutí platí, stojí to i oběti.
Proč jste si jako své první historické letadlo vybral zrovna pokusný letoun Avia B. H. 1 z roku 1920?
Zaujala mne jeho konstrukční jednoduchost a pokrokovost, také přírodní povrch materiálů, bez barvy. Původně ho totiž ani nestihli natřít, takže bylo vidět dřevo, plátno, mosaz... Sýčkové mě sice odrazovali, ať ho nestavím, že létalo špatně, ale já zkoumal jeho historii a došel jsem k opačnému závěru. A ten se mi potvrdil.
Stavěl jste ho sám tři roky po práci v továrně Koh-i-noor. Co na to říkali ostatní zaměstnanci, kteří mohli každý den sledovat, jak postupujete?
Někteří mi fandili, někteří se na mě chodili dívat jako na exota. No a jak to bývá, pár jich tvrdilo, že v továrně nedělám nic jiného než to letadlo.
Co jste se musel všechno naučit, abyste ho zvládl postavit?
Technologii práce se dřevem a s plátnem. Ze školy, z technické průmyslovky, jsem uměl obrábět akorát kov. Ale ukázalo se, že mám technický cit a dokážu na konstrukcích starých letadel skoro okamžitě rozpoznat, jak byly vyrobeny a proč byly vyrobeny právě tak a ne jinak.
Respektoval jste tedy všechny původní výrobní technologie?
Kdyby ne, mohl bych rovnou stavět jiné letadlo. Změnil jsem jen to, co bylo na úkor bezpečnosti. Jsou tam třeba navíc bezpečnostní pásy a letecké přístroje. Dříve létali piloti bez nich a měli třeba jen jeden budík, například tlakoměr. Obešli se bez výškoměru, rychloměru, kontroly motoru, kompasu...
Je to jako na motorce
Letadlo jste dostavěl po osmi tisících hodinách práce. Jak se liší jeho pilotáž od běžných moderních letadel?
Je méně stabilní, musí se více řídit. Není tam GPS navigace, ale podle té stejně neumím létat. Když se však chcete podívat na mapu, není na ni v tmavé kabině vidět. A když si ji vyndáte ven na světlo, začne ve větru poletovat a stejně nic nevidíte. Také je tam velký rámus, takže je špatně slyšet a radiokomunikace je skoro nemožná.
A pocitově?
Tuhle mě svezl kamarád v moderním laminátovém letadle. A já si připadal, že neletím. Bylo tam ticho. Nefoukalo. Připadalo mi to takové nepřirozené. Jsem zvyklý, že slyším chod motoru, když prší, cítím to ve tváři. V B. H. 1 si připadáte trochu jako na motorce. V moderních strojích bych už asi létat nechtěl. Je to rychlejší, pohodlnější, snáze se někam dostanete, ale ten pocit z letu je takový poloviční.
Není létání v historickém letadle nebezpečnější?
Člověk dělá chyby v letounu moderním i v historickém. V otevřeném letadle však máte výhodu, mnohem dříve začnete pociťovat změny počasí, dříve se začnete bát. Takže to včas otočíte a bezpečně přistanete. Kdežto v kryté kabině si říkáte, že to ještě není tak špatné. A pak už může být pozdě.
Žádné z vámi postavených letadel nemá brzdy. Vzadu mají jen ostruhu, která se nedá řídit. Co když pak přistáváte na dráhu z kopce?
Tak jedu pořád. Na letišti v Benešově v Nesvačilech už jsem takhle dojel skoro až ven z letiště. Proto se sedá na trávu, aby se ostruha zabořila.
Při letu vás nechrání ani žádná pevná přilba. Létáte jen v původní kožené kukle, masce a kabátu…
Tyhle věci totiž dobře fungují proti větru, maska mi chrání dutiny. A helmy mě děsí. To bych byl zas v nějaké bublině.
Vidíte ve své práci nějaký hlubší smysl?
Historická letadla nevytvářím jen pro sebe, ale také pro ostatní. Když pak vidím, že se to lidem na show líbí, jsem rád. A rád se tam i předvádím. V rámci předpisů a možností letadla, samozřejmě. A ta letadla tu také zůstanou. Věřím, že jednou je budou ukazovat v muzeu dalším generacím.
Jaká u nás komunita nadšenců kolem historických letadel vlastně je?
Oproti zahraničí nevelká. Ale v současnosti nastupují ti, co mají peníze na to, aby si stará letadla koupili rovnou hotová a nemuseli je stavět. Je ale otázka, jak dlouho je to bude bavit. Protože tenhle koníček musíte mít jako posedlost, a proto musíte jít do hloubky. Nejde se jenom opírat v tmavých brýlích o naleštěné letadlo. Lidi, kteří si své historické stroje sami staví, nejsou frajeři. Možná jsou trochu romantici a snílci, ale rozhodně cílevědomí. Protože vyrábět historická letadla stojí nejen peníze, ale i mnoho času. A i po dokončení je s nimi hodně práce. To není, jako když si koupíte ferrari, nasednete a jedete.
Stroje Marcela SezemskéhoLetoun Avia B. H. 1 Motor: Walter Mikron Letoun Avia B. H. 5
Motor: Walter NZ-60 |
Jednomotorový dvoumístný vzpěrový dolnoplošník celodřevěné konstrukce létal jen dva roky (1920-1922) jako experimentální prototyp, na jehož základě se pak vyráběly další verze letounů Avia. 
Celodřevěný dvoumístný cvičný sportovní a kurýrní letoun, který jako první československý letoun zvítězil v mezinárodních závodech (cena belgického krále a cena pro turistiku belgického aeroklubu pro rok 1923).
