Zní to jednoduše, vyběhnout na kopec, skočit a letět co nejdále. Po dopadu zase nahoru tak dlouho, dokud nepřekonáte 1 038 kilometrů dlouho trasu ze Salzburgu přes deset kontrolních bodů, mezi které patří letos například Dachstein, Matterhorn či Mont Blanc, až do Monaka na molo v moři kousek od pobřeží.
Ve skutečnosti to tak jednoduché není. Velkou roli hraje počasí. Někdy se létat nedá, protože fouká moc, fouká špatným směrem nebo se nedá stoupat s teplým vzduchem. Potom nezbývá než vyrazit po vlastních. Veškerou leteckou výbavu si závodník nese s sebou, v průměru váží něco přes osm kilogramů. Musí přes hory, skály, údolí, ledovce. Čekat na dobré podmínky se prostě nedá.
„Po pár dnech se začnou poslední vyřazovat, aby to závodníky trochu motivovalo,“ připomíná Petr Kostrhun, který je parťákem Standy Mayera. Red Bull X-Alps je vlastně týmovým závodem jednotlivců. Každý pilot má svého hlavního partnera (supportera). „To je máma i táta, kuchař, psycholog, masér i horský vůdce a všechno ostatní,“ vypočítává trojnásobný účastník závodu Helmut Eichholzer z Rakouska.
Mimo něj má každý tým i několik dalších pomocníků s celou řadou úkolů. V týmu USA1 Honzy Rejmanka má jeden ze členů za úkol večer dobít všechnu potřebnou elektroniku a přístroje, celkem 25 kusů. Přes veškerou podporu je to však vše hlavně na závodníkovi, na něm záleží, jak se mu bude dařit ve vzduchu a zejména kolik toho urazí po svých. “Nohy trpí určitě nejvíc,“ říká Standa Mayer.
Do Monaka trvá cesta dvanáct až patnáct dní a dostane se tam v průměru jen dvacet procent účastníků. Byly ale ročníky, kdy to bylo i horší. Své o tom ví v Česku narozený Američan Honza Rejmanek, který skončil v minulosti jednou třetí, ale nikdy nedoletěl do Monaka. „Jsem snad jediný, kdo stál na pódiu, ale nedoletěl do cíle,“ usmívá se. Podle pravidel závodu totiž mají závodníci poté, co první z nich dosáhne cíle, jen osmačtyřicet hodin na to, aby se do Monaka dostali též, Honza Rejmanek to tehdy nestihl.
Legenda nikdy nevyhrála a zatím vždy zvítězil Švýcar
V dosavadních šesti ročnících závodu vždy zvítězil Švýcar, stále se však hlásí závodníci ze všech zemí světa. Je jich tolik, že je organizátoři vybírají. „Přihlásili jsme se v září a v listopadu zjistili, že budeme na startu. Vybrali nás na základě úspěchu na X-Pyru,“ připomíná Standa Mayer čtvrté místo z podobné soutěže v Pyrenejích.
Toma Coconea
Z Čechů se v minulosti účastnil Michal Krysta, kterému dělal v roce 2013 parťáka právě Standa a v minulosti i Jan Škrabálek. (více o jeho účasti zde)
Milé na X-Alps je i to, že ikonou a legendou závodu není někdo z vítězů. Stal se jí letoš čtyřicetiletý Toma Coconea z Rumunska. Muž, který pro tento závod žije a účastní se ho pravidelně. „Když jsme ho viděli poprvé, jen jsme koukali, protože s křídlem to byl začátečník,“ vzpomíná Helmut Eichholzer. Jenže pak Toma vyběhl a začala úřadovat „rumunská běhací mašina“.
Toma je schopen v Alpách uběhnout sto kilometrů denně. V roce 2013 naběhal na X-Alps na devět set kilometrů. Jen pro srovnání, Helmut Eichholzer jich měl v roce, kdy doletěl do Monaka, nalétáno přes šest set a podobný počet i uběhl. Toma Coconea se navíc od roku 2003 ve vzduchu stále zlepšuje. V letech 2007 a 2011 získal své zatím nejlepší umístění, když skončil druhý.
Standa Mayer takový běžec není. Zatím si nejvíce sáhl na dno v Pyrenejích, kde uběhl osmdesát kilometrů. „ Polévali jsme ho vodou, zkoušeli jsme možné i nemožné věci, abychom ho udrželi při životě a došel co nejdále, abychom čtvrté místo uhájili,“ připomíná Petr Kostrhun.
Prolog: stříbro pro český tým
Letos byl před závodem poprvé i prolog. Standa ho dokončil na fantastickém druhém místě. „Všechno si docela sedlo a měli jsme i trochu štěstí, ale to k tomu patří,“ usmívá se.
Díky tomu byl mezi první trojicí, která směla 5. července vyrazit na trať o pět minut dříve. Hlavně ale získal takzvaný noční pas. Všichni závodníci musí od určitého času přestat létat a o něco později i běhat a vyrazit mohou opět až ráno. To v případě použití nočního pasu neplatí.
Stanislav Mayer tým CZE |
„Když ho použijeme, můžeme jít i přes noc, to znamená od jedenácti do pěti do rána, kdy ostatní musejí spát. Můžeme se tak dostat na výhodnější pozici, před x lidí v momentě, kdy třeba bude hrozit vyřazení,“ říká Petr Kostrhun.
„V takovém případě budou nohy trochu trpět. Jít celou noc a celý den bude asi docela náročné,“ tuší Standa.
Jak vypadá závodníkův den, naznačuje Pavel Cibulka, který patří mezi pomocníky Honzy Rejmanka. „Vstává ve 4:30 a následuje lehká snídaně, trochu kafe. Vyráží v pět hodin, jde, zatím skoro nejí. Dá si jen třeba müsli po cestě. V sedm hodin mu do místa, kde může odletět, doneseme vajíčka se šunkou nebo něco takového, prostě hutnější snídani. V sedm, když je počasí, odlétá,“ popisuje Cibulka ráno.
„Přes den jí Honza jenom gely nebo sportovní výživu, popřípadě müsli tyčinky. Večeře je zase za pochodu, něco rychlého do ruky. To je tak kolem sedmé hodiny. V devět musí přestat létat. Do desáté, půl jedenácté hodiny ještě většinou pochoduje. Teprve pak dostane nějaké serióznější jídlo. Po něm okamžitě usíná,“ dodává Pavel Cibulka.
Honza Rejmanek tým USA1 Čtyřicetiletý závodník původem z Česka, jehož rodiče emigrovali, když byl ještě malý. V Kalifornii se zabývá kontrolou přístrojů. které měří kvalitu ovzduší. Za sezonu nalétá asi 100 hodin. |
Jídlem a pitím mohou závodníka zásobovat pomocníci. Veškerou letovou výbavu včetně přístrojů si však nese sám.
„Oproti minulému roku jsme výbavu hodně odlehčili. Snažili jsme sehnat to nejlepší. Máme třeba jednu z nejlehčích sedaček, co vůbec může být. Má ji tu pouze pět pilotů. Podobné je to s padákem, taky je jeden z nejlehčích. A je to znát. Sedačka váží 900 gramů, ta, co měl Standa loni, vážila, tuším, 2,6 kilogramu. Každé kilo dolů je pro závodníka dobré, když se den dva nedá létat,“ vysvětluje Petr Kostrhun.
Celkem nese Standa sedm kilogramů materiálu, který ho dostane do vzduchu, další kilogram přidají potřebné a povinné přístroje. O osmi kilogramech zátěže mluví i většina ostatních závodníků.
Chceme do Monaka
Pokud se kteréhokoli ze třiceti závodníků zeptáte, na jaký úspěch pomýšlí, odpověď je vždy stejná: dostat se do Monaka. Teprve potom mluví o konkrétním umístění. „Kdybych se dostal do Monaka, to by mi stačilo,“ zasnil se Honza Rejmanek, který se závodu účastní popáté.
Boty pro X-Alps Boty pro X-ALPS „Každý závodník X-Alps má puchýře,“ říká Helmut Eichholzer. Petr Kostrhun připomíná, že problém je zejména deštivé počasí. Na X-Pyru Standovi měnili boty snad pětkrát, ale stejně se puchýřům nevyhnul. Pro letošní ročník X-Alps připravila boty Salewa. Jejich autor tvrdil, že se po nazutí dostaví divný pocit, a měl pravdu. Údajně má jejich tvar pomáhat namáhaným svalům na nohách. Po krátké zkušenosti mohu říci, že si na ně člověk rychle zvykne. Dobře drží a díky tomu v terénu působí velmi jistě. |
O letošní účasti mluví jako o své poslední. „Tak na 95 procent je to můj závěr,“ tvrdí. Připomíná, že už je mu čtyřicet let a s rostoucím věkem už se člověk moc nezlepšuje. Taky konkurence je závod od závodu lepší, s novým vybavením, jemuž tým, jako je jeho, konkuruje už jen obtížně. „Ale třeba si budu za pár let chtít dokázat, že jsem ještě mladý, a znovu se zúčastním,“ nechává si otevřená vrátka.
Stanislav Mayer o takových věcech neuvažuje. I on samozřejmě říká, že se chce dostat do Monaka. „Rád bych skončil do desátého místa, ale Petr by chtěl, aby to bylo do pátého,“ říká Standa Mayer.
Na webu X-Alps je možné živě sledovat, jak si vede nejen český tým Stanislava Mayera, ale i USA1 Honzy Rejmanka. Fandit můžete i italskému týmu, v němž je pomocníkem Aarona Durogatiho další Čech Ondřej Procházka. Česko má v závodu zastoupení ještě v dalším ohledu, snímky ze závodu pro web X-Alps fotil jeden z oficiálních fotografů X-Alps Vítek Ludvík. (web závodu najdete zde)
Máte rádi adrenalin?Láká vás tandemový let nebo chcete vyzkoušet autocross na vlastní kůži? Se slevovým portálem Raketa.cz je to jednoduché, stačí si vybrat a již zítra se můžete proletět třeba balónem. |
