Začínal jste jako horolezec a na skály lezete pořád. Co způsobilo přechod z vertikály do horizontály?
Byla to náhoda. Jedno letní odpoledne měl kamarád zrovna nataženou šestimetrovou lajnu pod skálou, na které jsme lezli. Že prý je to dobrý doplněk k horolezectví a člověk se tím učí lepší balanci, držení těla a rovnováze. Prostě dobrý nápad, takže proč to nevyzkoušet. Předtím jsem dělal pár let gymnastiku, takže jsem si myslel, že budu mít dispozice. Ale jak se záhy ukázalo, nebyla to pravda.
Nešlo to hned napoprvé?
Začátek bude asi pro všechny asi stejný. Lajna se klepe. Tělo není zpevněné a hlava neví, jaké svaly zapojit. Mozek zbytečně moc přemýšlí. Ale postupem času si tělo navykne. První lajnu jsem přeběhl po dvou hodinách tréninku.
Fotogalerie |
Je v pohybu a držení těla opravdu takový rozdíl? Dá se to k něčemu přirovnat?
Tenhle sport je hodně specifický, nic podobného není. Gymnastická kladina se nepohne do stran. Balanc je tam sice zapotřebí, ale statický. Lajna pruží a hýbe se, potřebujete spíš dynamickou rovnováhu. Chce to větší souhru v postupném zapojování svalů a koordinaci pohybu. Jinak by se na tom člověk neudržel.
A co třeba provazochodectví?
Provazochodci chodí po ocelovém kulatém laně, které je ukotvené do stran, vůbec se jim nehýbe. Chodí celou dobu bez jištění a balancují pomocí tyče – a se sedmnáctikilovou tyčí stačí na přenesení váhy a získání rovnováhy strašně málo. My chodíme většinou jištěni, zažíváme výkyvy do stran a k vybalancování pracujeme jenom s vlastním tělem. A k tomu si musíme poradit s průvěsem.
Donedávna jsem si myslel, že lajna je natažená „napevno“. Jak bývá průvěs velký?
Moc se to neměří, ale například při světovém rekordu, který obnášel popruh dlouhý 469 metrů, činil průvěs 20 až 30 metrů. Bylo to ve výšce 120 metrů. Z toho je vidět, jak moc může být popruh povolený.
Tam nahoře mozek odpočívá
V roce 2011 jste si dal highline dvaapadesátkrát, 2013 stočtyřikrát.
Byl to takový přirozený vývoj, nejdřív jsem si řekl, že lajn projdu tolik, kolik je týdnů v roce. Další rok přálo počasí. Lajny jsme tahali od března, a tak proč ne stovku. A loni to bylo vůbec nejlepší, protože zima prakticky nebyla, už od února se dalo chodit v mikině. Tady i v zahraničí jsem jich dal 150.
Lajna je živá, hýbe se, prověšuje.
Započítáváte i opětovné projití té samé lajny?
Ne, je to pokaždé počet originálních highline směrů. Připouštím, že je to trochu závislost.
Popsal byste její symptomy?
Ráno se probudíte, jedete do skal a hledáte nové možnosti. Nebo při procházce městem přemýšlíte, kudy by mohla vést lajna mezi domy. Nebo jedete na kole a vlastně pořád koukáte, kde by se dala ukotvit. Na pěkné louce by se dala napnout dlouhá a u vody nebo na přehradě se člověk zase rozhlíží po kotevních stromech. Pro mě však mají největší kouzlo highlines.
Pročpak?
Člověk musí nejprve vylézt na skálu nebo vrchol. Pak vymyslet kotvení. Ne vždycky je možné něco navrtat. Záleží na pravidlech dané oblasti a na lezecké etice. Třeba v Česku je hodně pískovcových skal a na nich se nedovoluje vrtat kotvení pro highline přímo do skály, takže většinou obhazujeme vršky věží a vytvoříme si kotvení tak, aby skála zůstala po našem odchodu nepoškozená. Třeba v Adršpachu, kde jsou jistící kruhy dost daleko od sebe, hraje roli i vlastní morál, člověk musí být připravený už na samotný náročný výlez nahoru, než si užije chůzi.
Slovníček slacklineraHighline Longline Trickline Waserline, waterline Freesolo |
Nejdřív musíte vylézt na dvě věže, pak natáhnout lajnu. Jak dlouho to trvá?
To záleží. Normálně je nás kolem pěti lidí. Jakmile je tam něco složitějšího, když se musí vkládat klín do spáry nebo vytáhnout kotvení na delší vzdálenost, zabere to mnohem víc času. Je to prostě rituál. A odměnou je finální přechod.
Asi to bude dost těžké popsat, ale jaké u toho máte pocity?
Je to volnost, svoboda, pohyb v otevřeném prostoru. Když jde člověk highline, může být mozek úplně vypnutý a pracuje jenom tělo. Pokud tedy nejste tlačeni do překonání osobního rekordu, to potom člověk musí hodně bojovat sám se sebou. Když jdete vzdálenost, kterou máte naprosto pod kontrolou, jenom si to užíváte. Cítíte vůně z přírody, vnímáte, jak fouká vítr. Posloucháte ze sluchátek hudbu a užíváte si rytmus, mozek odpočívá. Nemyslíte na to, že v pondělí musíte do práce nebo že nemáte hotové věci do školy.
Ale současně je to adrenalin.
To každopádně. A každý to asi vnímá trochu jinak. Primárně jde o psychiku, aby se člověk srovnal se situací. Pod nohama máte velký prostor, i do stran je prostor. A chodíte mezi věžemi, musíte věřit materiálu, musí věřit lidem, kteří to napínali. Pokud jste si to napínali sami, musíte vědět, že je naprosto jisté, že nic neselže... a postupně se učíte užívat si to.
Rok od roku zvyšuje počet lajn, které přejde.
Začátky ale musí být dost těžké, ne?
Ne každý, kdo přijde k highline, ji hned přejde. Začátky jsou plné otázek: „Co tady proboha dělám? Opravdu tady chci být? Mám já tohle zapotřebí?“ Člověk na ně dostane odpověď přesně v ten moment, kdy přejde na druhou stranu a dotkne se nohama skály. Teprve tam si člověk uvědomí, že to chce dělat, za jakoukoliv cenu. Třeba autor jednoho z minulých světových rekordů Jerry Miszewski stál u highline dlouhé 214 metrů šestasedmdesátkrát, než udělal první krok. Tolik pokusů jenom o první krok. Stál na místě, bojoval, ale neudělal pohyb vpřed. Boj se odehrává v hlavě. Jemu se to ale podařilo zlomit a po týdnu zkoušení to přešel v kuse, nespadl, byl to čistý přechod.
Máte taky tyhle stavy?
Je to lajna od lajny, den ode dne. Někdy se prostě chodí úplně královsky. Člověk je naprosto v klidu. Jiný den se probudí, klepe se, je nestálý, v hlavě se mu honí různé myšlenky. Člověk není připravený na sto procent každý den.
Lajnu čapnu vždycky
U rekordů je důležitá délka, nebo hloubka pod vámi?
Vždycky se uvádí rekord v délce, primárně jde o ni. Jasně, je rozdíl, jestli je pod vámi 30 nebo 300 metrů, ale technická část chození je stejná. Pak už jde jenom o psychiku.
Petr „Peeto“ KučeraNarodil se v roce 1991. Vyzkoušel řadu sportů od plavání přes gymnastiku po fotbal, nakonec skončil u horolezectví a slackline. Svou první lajnu přešel v roce 2008, od té doby vytvořil několik českých rekordů v longline, jeho aktuální činí 271 metrů. |
Jak moc velký rozdíl je, když jste vysoko?
Člověk si užije highline ve výšce deseti metrů, ale rozhodně to nemá takový účinek, jako když je ve sto metrech. Mně se líbí výška mezi 20 a 50 metry, když je to pěkné exponované místo a člověk tam musí chvilku stoupat, ne přijít z nějaké náhorní plošiny. Jde o okamžik, kdy člověk kouká k nebi nad sebou a vidí dva vrcholky. Jen ta výzva místa, kde nikdo nikdy nebyl! A i kdyby už někdo na té skále byl, určitě nikdy nestál přesně mezi těmi skalami. Strašně si to užívám. Radost z toho se nedá dost přesně popsat.
Technika může být skvělá, vy můžete být perfektně připravený, ale může přijít cokoli, co neovlivníte. Poryv větru nebo třeba vyletí pták. Počítáte s tím?
Rozhodně. Zvlášť počasí se musí respektovat. Nikdy nejsou ideální podmínky a nikdy to není tak, že by nezafoukalo. Můžete si to užívat, být v klidu, ale jste připravený. Není to úplné uvolnění, naopak, smysly se dost zbystří a člověk je připravený do toho dát v kterýkoliv moment maximum.
Vždycky?
Přesně tak. Když je problém, pořád bojuju, bojuju, ale pak nakonec tu lajnu čapnu. I když padám, je to automatický a nejsnazší pohyb. Řešení je lajnu chytnout. Pokaždé, i když jdu freesolo, mám jistotu, že kdyby cokoli, vždycky ji čapnu. Jinak by to nešlo.
Jak jste se vlastně k freesolo, chození ve výškách bez jištění, dostal?
Byl to postupný vývoj, není to pro každého. Najednou to prostě přišlo. Přijde na to řada, teprve až má člověk naprostou jistotu. Jsem přesvědčený o tom, co dělám, a nepřipouštím si, že bych to dělal bezmyšlenkovitě. Nedělám to proto, abych se stal zajímavým, přešel nejdelší lajnu bez jištění. Mám to spíš jako osobní výzvu. Když jde člověk freesolo, nemůže jít do extrému a maximálního boje.
Existují limity, za které už to nejde?
Nejsou ještě objevené. Slackline je poměrně nový sport. Objevují se nové materiály a s nimi i nové možnosti. A když člověk pravidelně trénuje, snaží se přecházet větší a větší vzdálenosti, zlepšuje se.
Preferujete highline, ale proslavil jste se, a to i na světové trikové scéně, kouskem Luke Skywalker. Co to je?
Tento trik se dělá na highline ve výškách. Člověk stojí na lajně, je přivázaný do odsedky, skočí z lajny a letí v odsedce, tedy jistící smyčce, celou dobu na jednu stranu, až lajnu obletí a znovu na ni dopadne na nohy. Jako Luke Skywalker z Hvězdných válek. Byl to trik, o kterém se dlouhou dobu mluvilo, ale dokud to neudělal první člověk, Lucas Irmler z Německa, byly to jen řeči. Teď je na světě asi 14 lidí, kterým se to povedlo. Hodně záleží na štěstí. Člověk nesmí po celou dobu rotace ztratit orientaci v prostoru, zatímco letí hlavou dolů a otáčí se. Mně se to podařilo a letos jsem to zopakoval.
Jaké máte plány do budoucna? Budou padat další rekordy?
Plány jsou spíše cestovní, vypadá to, že s mou slečnou pojedeme do Spojených států. Chceme navštívit místa, kde slacklinning vznikal. Rádi bychom do Yosemit, kde je jedna z nejstarších lajn, Lost Arrow Spire. Měří jenom 17 metrů, ale přímo pod lajnou je asi 80 metrů a do údolí asi 880 metrů. Ne že by bylo extrémně obtížné ji přejít, ale je to prostě legenda. Tam to všechno vznikalo. Chci si to spíš užít než jít za čísly a kvótami.
