„Je to, jako by byli kluzákem, čím větší plocha křídla, tím delší cesta,“ popisuje výhody většího povrchu kombinézy skokanů Marco Belloli z Polytechnické univerzity v Miláně. A oblast rozkroku hraje speciální roli. (ilustrační fotka)
Média a internetové vyhledávače ji chrlí pod slovy „penisgate“, „croachgate“. Názvy odkazující na pohlavní úd a rozkrok si vysloužila aférka, kterou ještě před olympijskými hrami odstartoval německý list Bild. Vyjevil, že někteří skokani na lyžích si mají do genitálií implantovat chemickou látku, která je zvětší. Přechodně. Údajně, důkazy nejsou.
Cíl? Domoct se závodní kombinézy, která bude při turnaji volnější. Byť jen o něco málo, o centimetr. Volná látka mezi nohama má vliv na aerodynamiku letu, poskytne výhodu. A ve skokanském sportu rozhodují milimetry, každý se počítá.
Zkoušelo se všechno možné
Ostatně, manipulace s kombinézami mají dlouhou historii. V sedmdesátých letech dvacátého století přišli rakouští skokani s „padákovými“ kombinézami, vpředu byly vysoce prodyšné, vzadu nepropustné. Lapaly do sebe vzduch a zadržovaly ho, jako padák.
Publicista Jeff Eisenberg cituje na Yahoo Sports amerického skokana Jeffa Hastingse, který vzpomíná na pokus o imitaci jednoho ze svých kolegů: padákového efektu se snažil dosáhnout tím, že si strčil do zadní části kombinézy pytel na odpadky. Aby proudění vzduchu ven omezil. Šustil jako blázen, líčil Hastings. Když soutěžní pravidla začala propustnost vzduchu regulovat, snažili se je prý skokani obcházet i tím, že si zadek kombinéz ztužovali lakem na vlasy.
Jenže zlatým grálem úprav, nejdůležitějším místem se pro fungování aerodynamiky při letu stalo docela jiné místo skokanova těla. Malinkaté.
Rozkrok.
