„Vítejte na palubě,” zdraví nás milé letušky v uniformách a podávají nám welcome drink. Zdá se, že dnes poletíme první třídou. Už společné prostory naznačují, že tady mají rádi leteckou tematiku. Design interiéru je odvozený z trupu letadel, jak ho znáte ze svých cest po světě. Dokonce i umyvadla na toaletách vypadají hodnověrně - člověk má přirozenou tendenci utřít dno papírovým ručníkem ve prospěch pasažérů, kteří přijdou po něm.
Kuřáci podprahově hledají rozsvícenou cedulku s přeškrtnutou cigaretou. Aby byl dojem dokonalý, degustovat můžeme prémiové destiláty včetně dvanáctileté irské whiskey. Ochutnáváme, ale přiměřeně, protože za chvíli půjdeme za knipl.
Nejpropracovanější letecký simulátor My Airlines se otevřel veřejnosti v roce 2016 po více než roce příprav. Hardware pochází ze starších letadel, software od osvědčených vývojářů dodávající programy simulátorům po celém světě. Nejtěžším krokem prý bylo synchronizovat všechny pohyby a funkce tak, aby odezvy fungovaly jako ve skutečném letadle.
Celý projekt spolkl něco přes dvacet milionů a za jeho realizací stál jeden ze spolumajitelů, který je sám kapitánem dopravních letadel, instruktorem a vášnivým pilotem. Jediným zařízením srovnatelných parametrů je simulátor na pražském letišti Václava Havla, který slouží ke školení profesionálních pilotů ČSA. Tam se normální člověk nedostane. Na simulátor na pražském Újezdě ano.
Jeho cílem je poskytnout zážitek z řízení letadla všem lidem, kteří si to chtějí zkusit. Ale ambice jdou mnohem dál. Simulátor má všechny předpoklady, aby se stal oficiálním trenažérem pro studenty, kteří se školí na piloty dopravních letadel. To vše bude možné ve chvíli, kdy simulátor získá potřebnou certifikaci.
Jako amatér z ulice se zabývám úplně jinou myšlenkou: zvládnu vzlétnout v plnohodnotné kabině nejrozšířenějšího letadla světa? Boeingů 737 je jako much. Podle statistiky je v každém okamžiku ve vzduchu průměrně 1 250 těchto strojů a každých pět sekund přistávají nebo vzlétají dvě letadla tohoto typu. To nám říká chytrá paní Wikipedie. Na zbytek tu jsou Jakub Zeman a Roman Kundrata, opravdoví piloti ČSA, kteří budou našimi instruktory. Zbývá poslední krok a jsme uvnitř simulátoru.
Vše je jako reálné. I počasí
Kdybyste mě trefili puškou na uspávání nosorožců, přenesli sem a počkali, až se vzbudím, myslel bych si, že jsem se probudil na palubě dopravního letadla. Za hermeticky uzavřenými dveřmi jsou dvě řady pohodlných sedaček pro cestující první třídy. Když je libo, sklopte si rozkládací stoleček a postavte si na něj drink. Před nimi se rozkládá pilotní prostor se dvěma křesly a spoustou přístrojů, které znám z fotografií. Hlavně po mně nechtějte, abych se v nich vyznal. Za okny pilotů i pasažérů se odehrává běžný provoz na pražském letišti. Simulátor je nastavený tak, že sedí i počasí. Na Ruzyni stejně jako zde jemně prší.
Už usednutí do pilotního křesla je zážitek. Pojížděcí mechanismus chrastí, až zapadne přesně v požadované pozici, kdy dokonale dosáhnu na všechny prvky řízení. Jak známo, boeing se na rozdíl od airbusu vyznávajícího elektronické řízení ‘fly by wire’ stále pilotuje jako letadlo a ne jako počítačová hra. Místo joysticku tak přede mnou z podlahy vyrůstají opravdové berany. Když se mě kdysi jeden kamarád ptal, zda mám raději Boeing, nebo Airbus, zeptal jsem se ho, zda někdy slyšel o airbusu, který bombardoval Berlín. Ale to už je úplně jiný příběh.
Vlevo, vpravo, přede mnou i nade mnou vystupuje nekonečno svítících knoflíků, které říkají „zkus si mě“. Je tu páka plynu a i vztlakových klapek, brzdy, světla, radiostanice, naváděcí systém, radiostanice i navigace. Je toho moc. Chápu, že když sem přijde adept na pilotní průkaz, ví, kam sáhnout a co a v které chvíli udělat. Já nevím nic.
Naštěstí jsou tu instruktoři, kteří nejdřív nastaví simulaci a pak už spěchají, aby mi pomohli s rolováním po letištní ploše. Naštěstí nemáme vrtule, takže nehrozí, že bych někoho rozsekal na cucky. Pojíždím a směr měním prostřednictvím pedálů. Na digitálním přístroji se nastaví optimální vzletová rychlost a pákou od sebe přidám plyn. Menší páčkou přenastavím do správného úhlu vztlakové klapky. Konec vzletové dráhy se rychle blíží, přitahují berany a letím. Co vám budu povídat, bez pilotů za zády bych to narval do nejbližšího duty free shopu, ale i tak mám ze sebe radost. Letoun reaguje věrně na každý pohyb beranů.
Stoupáme nad mraky, a když letadlo nakloním do stran, vidím přes cáry mlhy zemi někde pode mnou. Klimatizace i přístroje hučí jako v letadle. Zdání skutečnosti nemůže být opravdovější. Vzpomínám na kolegu ze své první práce, který v 90. letech trávil v kancelářích celé noci, aby na tehdejším počítači mohl absolvovat nerušený let z New Yorku do Paříže v reálném čase. Tady by byl na vrcholu blaha.
Simulátor nabízí nekonečně možností a i skuteční piloti si tu mohou odzkoušet situace, na které je dobré být připraven. Simuluje se požár na palubě včetně vypadnutí a nasazování kyslíkových masek, požár nebo výpadek motorů a další závady. Mimochodem až tady člověk zjistí, že Boeing 737 je navržený tak, aby plachtil i po vysazení obou agregátů.
„Občas se tu zkoušejí i přemety a další akrobatické prvky, které by vám se skutečným letadlem neprošly,” směje se pilot Jakub Zeman. Samozřejmostí je příležitost projít si jakýmkoli myslitelným počasím a na přání můžete zažít, jaké je komunikovat s reálným řízením letového provozu. Další výhodou je, že se podíváte do míst, kam by vás se skutečným letadlem nikdy nepustili, například nad centra měst. Tady na Újezdě si tak v boeingu můžete obkroužit Eiffelovku nebo pyramidy v Gíze.
Simulátor je super zážitek a věřím, že pro pokročilého zájemce o létání to musí být teprve pecka. Hodina stojí čtyři tisíce korun, ale s sebou můžete vzít dalších deset lidí, s nimiž se můžete za řízením prostřídat. Umím si to představit jako skvělý dárek nebo místo pro firemní oslavu.
