Sauny berou Finové nesmírně vážně a k saunování zaujímají stejně metodický přístup jako staří japonští mistři k přípravě čaje. Je to mnohovrstevnatý proces. Ne nadarmo se tu říká Saunassa ollaan kuin kirkossa: člověk by se měl v sauně chovat podobně jako v kostele.
Neklít a nevadit se s přáteli, starosti všedního dne nechat vně, aby zevnitř mohl každý vyjít řádně očištěný. Pro duši, ducha sauny i páru mají velmi podobná slova. A to, kolik má být páry, jaká má být teplota, kolik lidí a jak dlouho sedí vevnitř i to, v jakém pořadí se do sauny vchází a v jakém se opouští, je svázáno pravidly. Nad všemi těmito zvyky a tradicemi, často sahajícími tisíciletí do minulosti, v současnosti bdí Suomen Saunaseurary, tedy Finská společnost pro saunování.
Měla to být velká zábava
Na události, která se prohlašovala za mistrovství světa v saunování, slovutný spolek neshledával nic dobrého. Špatně bylo vše. Přestřelené teploty, nadbytek páry, špatné prohřívání sauny, komerční senzace a hlavně motivace soutěžících, které touha po vítězství hnala za nesmyslnými výkony. Erkki Helamaa, technický poradce Finské společnosti pro saunování, prohlásil, že celkové nastavení zmíněné soutěže je jako stvořené pro tragédii, poprvé v roce 2003. Nemýlil se.
Ale ještě než k ní skutečně došlo, vydobylo si mistrovství značnou popularitu mezi přívrženci extrémních zážitků. Po účastnících soutěže se toho vlastně chtělo jen velmi málo. Vydržet v sauně déle než ostatní. Což samo o sobě nezní moc náročně.
Akce přitom vznikla z recese, jako humorná protiváha „tradicionalistům“, kteří nejstarší finské sauny v Rajaportti a v Pispala považovali div ne za svatyně a byli schopni dost neústupně hájit vše, co se kodexu údajně správného saunování týká. Pořadatel akce Ossi Arvela oslovil přátele a fanoušky „volno-stylového“ saunování ze zahraničí a vyzval je k účasti v šampionátu.
Proti pravidlům vlastními pravidly
Napoprvé to s účastí slavné moc nebylo, v roce 1999 světový šampionát zahrnoval dvě desítky účastníků a účastnic ze tří států. Soutěži však pro její kuriózní povahu, k velké nelibosti Finské společnosti pro saunování, věnovala světová média značnou pozornost.
A tak se z ní brzy stala o poznání prestižnější událost s přibližně třemi stovkami soutěžících z dvacítky zemí. Šampioni pocházeli převážně z Finska, ale i Ruska, Běloruska, Německa a Japonska.
Spolu s pestřejší mezinárodní účastí se také mnohem ostřeji vymezila pravidla. Jak správně v sauně sedět, jaká má být minimální velikost plavek, zda se smí pot z těla otírat, nebo nikoliv, to vše nyní stanovovala sestava soutěžních nařízení. Od soutěže, která vznikla proto, aby se vymezila proti konvencím a pravidlům, to byl značný krok stranou. A ne jediný.
Původní přátelskou atmosféru nahradila rivalita, protože vítěz mohl být jen jeden. Obvykle ten, kdo s maximálním sebezapřením překonal všechny rozumné limity a za cenu ohrožení vlastního zdraví vydržel uvnitř sauny déle.
Rekord, který soutěž posunul za hranice možností
V roce 2003, tehdy už za účasti televizních kamer, vytvořil pětinásobný finský šampion Timo Kaukonen nový světový rekord v extrémním saunování. Uvnitř strávil neuvěřitelných 16 minut a 15 vteřin. Přijde vám to krátké? Jen pro představu, při finálových kolech se soutěžící potýkali s počáteční teplotou 110 stupňů Celsia, která dále narůstala, a každých 30 sekund bylo na kamna uvnitř sauny rozlito půl litru vody. Vražedné klima tak podtrhoval kritický nedostatek vzduchu k dýchání, riziko těžkých popálenin, puchýřů, ztráty vědomí i selhání ledvin soutěžících.
Přesto se účastníků hlásilo víc než dost. A ochotně podepisovali dobrozdání, že za jejich případný kolaps neponesou pořadatelé z Heinola následky.
Rekord z roku 2003 předznamenal vývoj soutěže do dalších let. Přitvrdilo se. To, co tehdy byla „sauna pro finalisty“, se v dalších letech stalo základním nastavením. A jen zřídka tu kdo vydržel déle než šest minut potřebných pro kvalifikaci do druhého kola pekelné soutěže. Ve finále zůstávalo vždy jen šest účastníků za muže i ženy s nejlepšími časy, a ti seděli v sauně tak dlouho, než zůstal poslední. Vítěz.
K tradičnímu rozuzlení spěl finiš i v roce 2010. Z finalistů v extrémně rozpálené sauně zůstávali už jen dva, finský šampion Kaukonen a ruský soutěžící Vladimir Ladyženskij. Ještě v šesté minutě dávali oba vztyčeným palcem najevo, že jsou při smyslech, ale krátce na to oba zkolabují.
Pořadatelé je musí z výhně vynést. Jejich těla nesou jasné známky popálenin, Ladyženskij dostává záchvat doprovázený záškuby a křečemi. Navzdory okamžité lékařské pomoci jeho život za plentou, za níž se drama zahalí před diváky, zhasíná. Kaukonen skončí s těžkými popáleninami v místní nemocnici. Z téhle sauny se bude vzpamatovávat několik týdnů.
O tento šampionát už zájem nemáme
Jak později prokáže policejní pitva, zesnulý Ladyženskij „nehrál fér“. K popáleninám třetího stupně a selhání ledvin se dobral užitím silných léků proti boleti a také tím, že se před saunováním natřel tukem s anestetiky. Necítil, že se doslova peče ve vlastní šťávě, než pro něj bylo definitivně pozdě.
Mistrovství světa v saunování se roku 2010 konalo v Heinole naposledy. Úmrtí, zranění, dopingová aféra. Bylo toho prostě moc. Pořadatelé se konání dalších podobných akcí zřekli, městská rada vydala prohlášení: „Je to uzavřené a ukončené. Pokud by někdy v budoucnu mělo naše město pořádat mistrovství světa v saunování, tak jen za předpokladu, že by se znovu zavedla ona původní hravá, přátelská a radostná atmosféra celé akce. Ale v současnosti nenacházíme žádný způsob, jak by se toho ve světle posledních událostí dalo dosáhnout.“
