„Je to extrémní sport. Ale které dítě by nechtělo uhánět vší rychlostí?“ zeptal se serveru Inverse Tommy G. Giodone, producent rodeí a hudebních festivalů. Turnaje dětí na ovcích, které pořádá rovněž, jsou však podle něj ještě něčím víc. Připravují chlapce a dívky na těžkosti obyčejného života.
Dějiny bizarního dětského ovčího rodea jsou trochu nejasné, ale jeho oficiální pionýrské roky se pojí se společností National Western Stock Show a osmdesátými roky minulého století. V roce 1997 si práva na ochrannou známku „mutton bustin“ pořídila firma Boot Royalty Company LP, soutěže však hbitě začaly vzkvétat i pod jinými hlavičkami a organizátory a na mnoha akcích, jako je například ohromný Washingtonský státní festival.
Jedním z velkých organizátorů je i firma Wool Riders Only pana Giodoneho. Pravidla jsou velmi sporá, jezdec musí být ve věku od tří do šesti let a nesmí mít víc než 27,2 kilogramu. Jiní pořadatelé připouštějí věk až do sedmi let, ovšem pouze 25 kilogramů. Za asistence dospělých se jezdec nebo jezdkyně dostane na ovčí hřbet, aby se prsty co nejpevněji chytl ovčí vlny.
Už to je pořádná porce adrenalinu, nejen kvůli neposedné ovci, ale rozhodně také pro pozornost, kterou se dítěti v záři reflektorů dostává. Turnaje v jízdě na ovci se totiž často konají v rámci velkých dospěláckých rodeí. Do arény se na dětské gladiátory upírají stovky, tisíce očí, tleskají jim moře dlaní.
Jenže skutečné drama vypukne, když pomocníci ovci vypustí. Podmínkou bývá udržet se na jejích zádech přinejmenším po šest sekund a jen málokdo obstojí déle než osm. Je to něco docela jiného než jízda na kole. Zvíře prchá, jak může, nepředvídatelně, trhaně, zběsile.
Každá jízda končí pádem do prachu. Jezdce a jezdkyně chrání pouze povinná helma, organizátory podpis rodičů malých hrdinů a hrdinek na prohlášení, že se v případě újmy vzdávají jakékoli právní akce proti pořadatelům.
Venkovská zábava děti zocelí
Co to vše pro dětské aktéry docela bolestivé zábavy znamená? „Obávám se, že až vyroste, bude kvůli tomu chodit na terapie,“ řekla před jedenácti lety se smíchem serveru Houston Chronicle Sherri Schugartová, matka malé závodnice Taylor, a dodala: „Nastoupí k psychoterapeutovi se slovy: Matka mě jako malou donutila jezdit na ovci.“
Je to nadsázka, rodiče malých kovbojů a kovbojek soudí, že drsná zábava dětem neuškodí, naopak. I když se za některými rodičovskými slovy skrývá přílišná, nesmlouvavá přísnost tradičního, obhroublého amerického venkova, který se pocity příliš nezabývá. „Postav se k tomu jako kovboj,“ hartusila tak na jednom z turnajů Dana McCallová na svého vnuka, který bojoval s ospalostí, protože na svou jízdu musel čekat do deváté hodiny večer. A myslela tím, aby přestal plakat.
Mnozí rodiče berou jízdu na divoké ovci jako zkoušku, která potomky zocelí. „Myslím, že to buduje charakter,“ sdělila před devíti lety listu The New York Times zdravotní sestra Meredith Templinová. Rodeo brala jako protilátku na příliš ochranitelskou dobu, v níž „našim dětem dezinfikujeme ruce každých třicet sekund“. Svému synkovi říká, že ho čeká pád na zem: „Své děti učíme: Spadnete, je to tak. Taky můžete prohrát, a to něco znamená.“
Drsný sport pro holky
A taky mohou prohrát s vlastním strachem. „Jdu si to znovu rozdat se svým nepřítelem,“ odcitoval pyšně redaktoru The New York Times šestiletý Logan a oním nepřítelem myslel ovci. Zvíře se však k duelu nepostavilo nijak pokorně. Nakonec se chlapci, když se měl nechat vysadit na ovčí hřbet, rozklepala kolena a zhroutil se do matčiny náruče.
I ti nejlepší jezdci pak končí v prachu arén. Buď je setřesou rozhrkané skoky a cval ovce, nebo je zvíře ze svých zad skolí nárazy do ohrady kolbiště. Většina zranění však bývá podobná těm ze školních hřišť, modřiny, odřeniny, krvácející nosy. Horší je, když se chlapec či dívka ocitnou pod kopyty, nebo na ně těžké zvíře spadne.
„Vypadl mi,“ koktal tak po své jízdě v Housotnu v roce 2017 malý Benjamin. „Přišel jsem o zub a nevím, kde skončil.“ Bobby Ingramová, která na turnaji jezdce a jezdkyně uklidňovala před výkonem a kontrolovala po něm, si však byla přesto jistá. Děti nemají ve svém životě kontrolu nad spoustou věcí. Když však vylezou na ovci, jsou aspoň na pár sekund těmi, kdo to řídí. A když to zjistí, přestanou se bát.
„Když spadnete, prostě se jen oprašte. Zvedněte se a jděte to zkoušet znovu,“ říká pořadatel Giodone. Shrnuje tak zároveň i poučení, které dává rodeo dětem do samotného života.
Dodává, že v tomto divokém sportu holky válcují hochy. Odhaduje, že v pětasedmdesáti až osmdesáti procentech vítězí právě děvčata. Do paměti se mu zapsala jedna, dnes už anonymní kovbojka. „Byla ohromně statečná a tento sport milovala. Když spadla, nikdy neplakala, nikdy. Nic takového. Brečela jen jednou, a to proto, že nevyhrála,“ líčil. Pro mnohé dětské aktéry znamená jízda na ovcích přípravu na vstup do velkého rodea.
Divoký sport však má i své odpůrce. „Vypadá to roztomile, je to srandovní nápad. Ale mám za to, že to v každém případě hraničí se zneužíváním dětí,“ řekla The New York Times Stacey Berryová. A není to jen ojedinělý pohled laické veřejnosti. V roce 2012 zapověděl ovčí rodeo pořadatelům velké akce v Madison State Garden newyorský odbor zdravotnictví, právě ze zdravotních ohledů.
A jsou tu i vážné a oprávněné důvody ochránců zvířat. Organizace jako ASPCA argumentují, že jízda na ovcích je v rozporu s respektem ke zvířatům. Loni byl turnaj v ovčím rodeu zakázán v kalifornském okrese Alameda. „Jsem si jistý, že to je fajn strávená chvíle s rodinou a že to děti baví. Nejde o to to démonizovat. Ale existují i jiné způsoby, jak se naučit hodnoty lásky ke zvířatům a rančerských tradic, vyrazit si ven a užít si čerstvého vzduchu. Můžete to udělat a užít si času se svou rodinou, aniž byste se uchylovali k tomu, že budete děsit zvířata,“ uvedl Matthew Hamity z organizace In Defence of Animals, Na obranu zvířat.
