Start, Euskirchen
Chci mít jistotu, proto jsem nastavil budík na šestou. Nejspíš mě vzbudil, to jo. Ale nejspíš jsem ho okamžitě zabouchl a spím dál... Když mi to dojde, slunce je vysoko, vyskočím z postele s nadávkami. Ale je teprve sedm, to jde. V hotelové restauraci tři lžíce míchaných vajíček a obrátí se mi žaludek, tak to mám už čtvrté ráno po sobě. Nohy bolí tak, že nemůžu sejít schody.
Třicátý kilometr, Düren
Bude krásně, možná až moc. Poprvé za celou cestu jedu po rovince. Mám dobrý pocit, že se baterka nevybíjí, po třiceti kilometrech je pořád plná. Jako každé ráno poslouchám nového Nohavicu a tentokrát mám náladu, tak s ním dokonce nahlas zpívám: "Co mám ze života? Jen samé přízemnosti!"
Až se někdo zeptá, k čemu mi tahle cesta byla, vždycky můžu odpovědět, že jsem se při ní naučil nazpaměť Nohavicovu desku... V městečku Düren mě vede cesta přes trh s květinami a zeleninou, náměstí voní květákem. Ptám se místních na další cestu. "Do Cách?!" diví se. "Vy jedete až do Cách?!" Nemám sílu vysvětlovat, že jedu o dost dál. Radši spolknu prášek proti křečím. Nebo rovnou dva. A sundám si bundu, je pětadvacet stupňů.
Šedesátý kilometr, Haaren
Před Cáchami najedu na stezku a do noci z ní už nesjedu: tady začíná cyklisticky požehnaný kraj. Poslouchám sice nové Buty, ale s nimi si už nezpívám. Každou chvíli vstanu ze sedla a kroutím kyčlemi a rameny, abych nějak uvolnil ztuhlost. Kolem mě se pasou obří krávy, ale nemám na ně náladu, sleduju jen asfalt pod sebou. Hele! Přeběhla po něm malá fretka... Sním jednu tyčinku, to bude pro dnešní cestu mé poslední jídlo.
Devadesátý kilometr, Gulpen
Skoro nic jsem ještě neujel a na kostelních hodinách dvě odpoledne. Jsem v Holandsku, ale všiml jsem si toho jen podle žlutých značek na autech. A podle toho, že jezdí víc kol. Cyklisti se mezi sebou hlasitě zdraví, dokonce se smějí i na mě. Máme třicet stupňů.
Gulpen. Mezi svými (90 kilometrů od startu)
Na pumpě si dám dva džusy a na chvíli si jen tak dřepnu, to je radost. Přemýšlím nad baterkami: zdá se, že je dnes nebudu muset nabíjet, že mi každá vydrží na sto kilometrů. Tohle je výhoda rovinek, ale najdou se i nevýhody. Například musím šlapat pořád, jinak by kolo zastavilo. Chybí mi táhlé sjezdy, které vyšly akorát tak na cigaretu v sedle.
Stodvacátý kilometr, Bilzen
Jak teď jedu jenom po stezkách a nemusím se bát aut, hrozí jiné nebezpečí. Občas přivřu oči a na vteřinu spím. Tohle nejde! Stačí jeden pád a žádný Londýn nebude. Kolo je příliš těžké na to, aby mi neublížilo...
V centru Bilzenu si říkám, jak to je typické holandské město, cihlové domy vypadají jako v Amsterdamu, ale na mapě zjistím, jak jsem mimo. Tohle už je dávno Belgie. Opravdu netuším, kde začala, asi bych se měl alespoň občas rozhlédnout kolem... Teprve po 115 kilometrech měním baterky, to je minutová záležitost. Proti mikrospánkům si pustím Kraftwerk a zděsím se, že už jsou čtyři.
Stopadesátý kilometr, Diest
Vlastně mě už vůbec nebolí nohy. Nebo možná bolí, ale nesoustředím se na ně, protože mám jiný problém. Jako by mě někdo bodal do horní části zad, mezi obratle. Navíc jsem už zpocený jako ta dopolední fretka.
Diest. Začíná mě píchat v zádech (150 kilometrů od startu).
Měl bych jíst, ale v takovém vedru nemůžu. Zato jsem vypil dva litry vody, jenomže dnešní voda chutná jinak než jindy, nějak suše. Nehasí žízeň, spíš škrábe v krku.
Stoosmdesátý kilometr, Begijnedijk
Vydrž, říkám si. Vydrž aspoň do Mechelenu, to už je kousek. Oči mám celé hodiny zabodnuté dolů. Kdybych jel kolem nudapláže, nevím o tom. Ale řekl bych, že moc nahých lidí kolem není. Všude samá přerostlá kukuřice, taky jeden větrný mlýn skanzenového typu. Během cesty jsem slušně poznal západoevropskou faunu v podobě rozježděných mrtvolek a zodpovědně můžu říct, že tady letos vedou chudáci ježci... Je osm večer a snad už skončí ty tropy.
Dvěstědesátý kilometr, Willebroek
Šťastně jsem dojel do Mechelenu, to už se šeřilo. Ještě kousek, hecoval jsem se. Aspoň se odsud vymotej do nejbližší vesnice směrem na Gent, ať zítra ráno moc nebloudíš! V první vesnici za Mechelenem hotel není. Ve druhé taky ne. A ve Willebroeku už vůbec. Ale zase se tam do vzduchu zvedla silnice, aby mohla po řece přejet loď. Asi to je pěkné a zajímavé, ale ztráta deseti minut mě štve. Je noc. A vybíjí se rezervní baterka.
Cíl, Puurs
Vybila se. To znamená, že šlapu vlastními silami, zbylo jich málo. Patnáct kilometrů za Mechelenem konečně hotýlek, jenže mají plno. Spínám ruce, že mi stačí špinavá komora. Bez šance... Zavolají aspoň do vedlejší vsi, do Puurs.
Sice si zajedu čtyři kilometry mimo směr trasy, ale prý tam jeden pokoj volný mají. Cena? Sto eur! Snažím se ji usmlouvat, vyprávím, kolik jsem toho dnes ujel (přesně 222 kilometrů) a že hned ráno za svítání vypadnu, ale s cenou nehnu. "Můžete spát třeba pod širákem v zahradě u kostela," jsou na mě tvrdí. A tak jsem možná v nejpěknějším hotelu svého života, ale nic z toho nemám. Snad jen sprchu. Ale po ní musím spát: za pár minut je půlnoc, ráno rychle k oceánu.
Za půjčení elektrokola děkujeme společnosti ČEZ.
