Ráno máme sraz v hotelové zahradní restauraci. Čeká nás výlet za několika památkami. Mnohé z nich jsou významnými buddhistickými svatyněmi.
Ještě předtím ale absolvujeme poradu, kde nám šéf výpravy vysvětlí, jaké má představy o průběhu celé akce. Jako první věc se řeší, kolik nosičů má objednat. Některé návrh překvapuje, protože počítali, že si všechno ponesou sami.
"Nedělal bych to. Myslím, že tam budeme mít všichni co dělat sami se sebou. A hlavně je třeba si to užít a ne se oddělat," radí Polda. Nakonec to dopadá tak, že skupina šestnácti lidí si objedná celkem deset nosičů. Jak to bylo prozíravé, se ukáže později.
Proplétáme se uličkami Káthmandů a marně se snažíme zjistit, jakými pravidly se řídí místní řidiči. Hlavní slovo tady nemají ani řidiči, ani policisté, ale dobytek. Není výjimkou, že na poměrně široké silnici se zničehonic vytvoří improvizovaný kruhový objezd.
Uprostřed cesty se totiž uvelebí kráva. A ta je posvátná, tak s ní nikdo nehne. Přednost zřejmě mají i psi, kterých se městem toulají mraky. Nedá se říci, že by neměli domov, protože každý jim něco nabídne, udělá místo na zápraží, pohladí je.
Dusno na pohřebišti
Cesta po památkách je sice vyčerpávající, ale zajímavá. Pozoruhodná je například návštěva místního pohřebiště, kde jsme se přímo zúčastnili velkého pohřbu.
Nepálci pálí své nebožtíky na hranicích a popel pošlou po vodě. Nikdy bych neřekl, jak dusivý může být kouř, který se usadil nad mělkým údolím. Pietní atmosféru, která asi každému Evropanovi přijde poněkud zvláštní, přeruší opičí gang, který doslova útočí na některé turisty.
"Dejte si na ty malé opice bacha, většina z nich má vzteklinu a není výjimkou, že někoho kousnou. Hlavně pozor na nohy," hlásí Polda. V tu chvíli rozhodně nebylo nutné nikoho nabádat, aby si pospíšil s nastupováním do auta.
Na pivo do míst, kde sedávali králové
Asi nejsilnějším zážitkem, co se památek týče, je místo pojmenované Bhaktapur. Má trochu příchuť čínského Zakázaného města. I tady žily dynastie panovnických rodů a jako královské sídlo sloužilo až do roku 1860.
Dnes chátrá, ale stále je výjimečnou turistickou atrakcí. A jeden Everest beer v hospodě na jedné z vyhlídek nad hlavním náměstím taky nebyl k zahození.
V tomto městě s neskutečnou náladou nás zastihl soumrak. V jednom krámku se seznamujeme s jeho mladým majitelem. Nabízí nám, abychom u něj chvíli poseděli, že nás potom do hotelu, od kterého nás dělila asi hodina jízdy autem, odveze.
Zajímalo nás, jak se tady žije, tak jsme kývli. Zůstali jsme tři a klábosili o životě, o chudobě a také o maoistech, kteří v zemi organizují státní převrat.
Nejede taxi? Vezmeme si autobus!
A nakonec také o tom, jak se odtud tedy dostaneme. Ukázalo se, že jeho kolega nevlastní taxík, který nám sliboval, ale autobus. Takže jsme jeli autobusem. Tři Češi, za dvě stovky.
Dorazili jsme pozdě v noci a nebýt fotek, kterými jsme noční jízdu mohli dokázat, asi by nám nikdo nevěřil. V Nepálu je opravdu možné všechno. Ostatně sami Nepálci říkají, že co nezařídí Bůh, dokáže hrst dolarů.
PARTNEŘI VÝPRAVY:
