Svítání prožíváme už na letišti. Situace vypadá ještě hůř než předchozí den. Zůstáváme totiž v odbavovací hale a posedáváme na bagáži stejně jako stovky jiných trekařů, cestovatelů a horolezců.
Už jsme se vybavili trochu lépe než včera a do igelitek si vzali nějaké jídlo a také pár flašek piva značky Everest, kterému jsme docela přišli na chuť.
Optimistické přípitky na úspěšný výlet trochu zkalila lakonická hláška švýcarského páru, který čekal v nekonečné frontě vedle nás: "Kéž by to dneska klaplo. My tady sedíme už čtvrtý den." Všem je nám jasné, že pokud budeme mít stejnou smůlu jako oni, Everest neuvidíme.
V hale to vypadá jako na houpačce. Každou chvíli přijde hláška, že se počasí umoudřilo a že některá ze čtyř společností přece jen do Lukly odletí. Ale vzápětí ji zase stejné zdroje dementují.
Najednou přece jen někdo oznámí, že Jetti Airlines poletí. Před námi je ale nekonečná fronta a přednost mají ti, co čekají nejdéle. Někde vepředu ale něco řeší jeden z našich přátel.
Diskutuje s úředníky a najednou na nás zuřivě mává, abychom ho následovali. Nikdy jsme se nedozvěděli, jak to zařídil, že v jednom ze čtyř letadel, která ten den odletěla, sedíme i my.
Martin jenom krčil rameny a Polda pochvalně mručel.
Přistání v Lukle je opravdu zážitek. Na přistávací dráhu je lepší se nekoukat: vede do kopce a je opravdu neuvěřitelně krátká. Když vylézáme z malého letadélka, dostavuje se neuvěřitelná euforie. Vládne tak dobrá nálada, že se někteří z nás dokonce fotografují s vojáky z místní posádky.
V Lukle nás čekají nosiči. Mají svého šéfa, který si nechá říkat Dipi, a ten rychle rozdělí zavazadla. My zatím míříme do hospody přímo na letišti.
Strávili jsme na káthmandském letišti celý den a přece jenom nám kručí v břiše. "Polévka a pivo je na mě!" hlásí Polda a nám dochází, že jsme asi opravdu měli štěstí, že jsme se sem dostali.
Čeká nás ještě zhruba dvouhodinová túra do vesnice Phakding, kde budeme spát. Přesun probíhá za tmy, ale nikomu to nevadí. Koneckonců je to z kopce, sejdeme do nadmořské výšky 2 600 metrů.
V Phakdingu nás vítá skvělá hospoda, uvítací večírek v Himálaji si nenechá ujít nikdo. O rozjařenou atmosféru se zřejmě postarala radost z toho, že jsme se sem přece jenom dostali. A navíc včas, abychom mohli dojít, kam potřebujeme. Nervozita z letiště je pryč a drobným Nepálcům všechno předem odpuštěno.
Jak se to pozná? Lokál v jednu chvíli zahalil oblak štiplavého kouře a někdo upozorňoval, že se cosi pálí. Z houfu Čechů se v tu chvíli ozve: "Ale no tak! Tady se nemůže nic pálit, tady jsme v Nepálu!"
