V osmnácti jste byl v české lyžařské reprezentaci. Co bylo momentem, kdy jste vyměnil lyže za kameru?
V osmnácti jsem se začal rozhlížet po světě. Je to věk, kdy se láme, jestli vsadíte všechno na kartu sportu, nebo půjdete jinam. Já tehdy neměl potřebnou tréninkovou morálku, nechodil jsem každý den do posilovny ani neběhal sprinty. A přemýšlel jsem, jak u sportu zůstat, i kdybych se neprosadil jako profík. Spíš bych však řekl, že jsem k lyžím, ke sportu obecně tu kameru přidal.
Jak vás však napadlo po ní sáhnout?
Film mě zajímal mě odmalička, chodil jsem na výtvarku a celkově mě braly kreativní činnosti. Kolem roku 2001 se stalo, že mini DVD kamery už nestály majlant. Na jednu jsem si našetřil a zjistil, že můžu žít svůj vysněný život, cestovat po světě a nemusím být profesionální sportovec, který v každé jízdě riskuje přetržené vazy, jiná zranění. V roce 2006 jsem s partou bikerů objel spoty na svém domovském Karlovarsku a natočil svůj první film Mad World. Na premiéru tehdy přišlo 200 až 300 lidí. A já si řekl: „Wow, jsem filmař, tohle půjde!“
Martin Vrbický (37 let)Kameraman a dokumentarista z Karlových Varů. Od dětství trávil zimy na Božím Daru v Krušných horách. Pochází ze sportovní rodiny, jeho táta je záchranářem u horské služby. Do svých 19 let byl českým juniorským reprezentantem v akrobatickém lyžování. Vystudoval základy filmové a televizní tvorby a bakalářský obor kamera na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v ateliéru F. A. Brabce. V roce 2006 spolu se Štěpánem Romanovem založil produkční skupinu Fullface Productions, pod jejíž hlavičkou tvoří většinu svých filmů. Jeho dokumentární debut Ten co slaví každý den sklízí úspěchy na domácích i zahraničních festivalech. |
Co vám pocit, že jste filmař, přináší?
Hlavně to, že lidem můžu na pár minut zprostředkovat výjimečný zážitek, kdy je odtrhnu od reality a mohu je unést do světa, kde se létá helikoptérou po kanadských horách, sjíždějí se lavinové svahy a dělají se u toho backflipy. Do světa, kam se 99 procentům diváků nikdy nepodaří dostat osobně.
V čem je vaše filmařská práce specifická?
Spočívá především na improvizaci. Nemůžu počítat s nějakým storyboardem, protože když se zatáhne, možnosti k natáčení se úplně změní. Daleko víc musím umět pracovat s danými podmínkami a pružně reagovat na změny.
Kdo ze sportovců, se kterým jste točil, byl zároveň i dobrý herec?
Třeba Evka Adamczyková, tu když posadíte před kameru, přesně ví, co má říkat a jak se u toho tvářit. S bikerem Tomášem Slavíkem se točí skvěle. A pak kajakář Vávra Hradílek, který už se pomalu prosazuje i v hraných filmech a seriálech. Nevím, do jaké míry je schopnost působit dobře před kamerou vrozená a do jaké se jí dá naučit. Ale tihle tři ze sportovců, které znám, ji určitě mají.
Extrémní sport – a extrémní party
Vaším zatím posledním úspěchem je celovečerní film Ten, co slaví každý den o Michalu Marošim. Čí to byla myšlenka?
S tím nápadem jsem za ním přišel já. Michal je o deset let starší a já ho vnímám jako inspirativního průvodce, který mě naučil spoustu věcí.
Jako třeba?
Nebát se. Že je lepší věci udělat, a ne jen o nich špekulovat a přemýšlet, co se může stát, když se to nepovede. Jak přistupuje k ježdění, tak přistupuje i k jiným věcem. Má neskutečně barvitý život. Není to typický sportovec, který jde ráno běhat a pak si dá vločky. Do všeho jde naplno. Jde se vykoupat do studené vody ne proto, aby mu to posílilo imunitu, ale přijde mu to prostě jako dobrej nápad. Jede závod, a přestože může ztratit vítězství, udělá na skoku trik, protože chce pobavit diváky. Michal zkrátka nedělá sport, aby získal body do tabulek, ale protože ho to baví. A to je podle mě unikátní. Tenhle přístup se totiž bohužel z mainstreemových sportů vytrácí.
Ve filmu se prolínají záběry z extrémního sportu s něčím, co by se dalo nazvat extrémní párty. Je takové spojení pro současnou mladou generaci srozumitelné?
Pouštěl jsem to klukům, kterým je osmnáct dvacet – a oni to cení. Litují, že tu dobu nezažili, protože ji považují za intenzivní. V roce 2005 byly mejdany plné, lidi pařili a druhý den šli všichni jezdit. Někteří dneska vůbec nechápou, že to tehdy bylo vůbec možné. Ten film však není jenom pro bikery. Dělali jsme ho tak, aby byl zábavný, takže je plný fórů, ale současně je to taková třináctá komnata člověka, kterému extrémní sporty pomohly, když se dostal na šikmou plochu.
Můžete o tom prozradit víc?
Myslím, že právě onu část je lepší poslechnout si od lidí, kteří Michala znali i tenkrát a ve filmu „Ten, co slaví každý den“ o tom dost otevřeně mluví. Současně by to však nemělo vyznít tak, že by byl Maroši jen velký pařmen. On měl a pořád má obrovský respekt především jako sportovec s obrovským srdcem. Dvacet let jezdit světový pohár, má doma zlatou ze svěťáku v Mariboru, zlatou z mistrovství Evropy v dualslalomu ve Špindlerově Mlýně, a když poprvé přijel na nejtěžší freeridový závod Red Bull Rampage, šokoval tak odvážnou a technicky zajímavou jízdou, že v konkurenci severoamerické elity skončil čtvrtý. Právě absence strachu je spolu s ryzím odhodláním jeho hlavní předností. Závodil v olympijském ledovém korytu v Cortině d’Ampezzo, na zimních X-Games ve Vermontu, objel spoustu závodu ve slopestylu a dlouho se pohyboval vysoko i ve sjezdových žebříčcích, například ve svěťáku na Kaprunu překvapil čtvrtým místem. Tohle všechno spolu s celou historií horských kol film Ten, co slaví každý den shrnuje.
Co ten název říká?
Prosadil si ho Michal, žije každý den tak, aby ho mohl večer oslavit. Pomalu se mu blíží padesátka, takže přišel čas na ohlednutí.
Brutál, pivo i frustrace
Jestli dobře počítám, fascinaci extrémními sporty předáváte divákům prostřednictvím kamery už dobrých dvacet let. Kdybyste měl vzpomenout na tři nejlepší filmařské zážitky svého života, jaké by to byly?
Učarovala mně série městských sjezdů, které jsme v jihoamerických slumech natáčeli s bikery Tomášem Slavíkem a Filipem Polcem. Vznikl z toho film Gringos & Rapidos, kde je vidět specifická atmosféra latinské Ameriky plné muziky a spontánní zábavy. Pořadatelé si tam dovolí udělat závody úplně jinak než v Evropě. Ve slumech stojí kolem trati padesát tisíc lidí, večer jsou tam grilovačky a každý, kdo tam přijede ze světa, je pro ně hvězda. Včetně kameramanů a fotografů. Závody se stále jezdí a Tomáš Slavík v nich dodnes exceluje. Další velká zkušenost byl Dakar, který se jel tehdy v Bolívii a Argentině. Bylo to super, ale neskutečná makačka. Strašný záhul na techniku, všechny objektivy zasekaný, notebooky zavařený, prostě brutál.
V čem nejvíc?
Na trať musíte vyrazit dřív než první posádka, což znamená v pět nebo v šest ráno. Jedete někam 400 kilometrů, tam se postavíte na sluníčko uprostřed pouště, kde není ani strom nebo kaktus, který by dal aspoň centimetr stínu. Kolem projedou vaše posádky, nasednete do auta, jedete dalších 200 kilometrů a točíte je znovu. Zpět do bivaku se dostanete v deset večer, něco sestříháte, já to tehdy posílal do České televize. Najíte se, skončíte ve dvě a v pět zase vstáváte. Každý den najedete 400 až 600 kilometrů v autě, které sám řídíte. Takhle to musíte vydržet 14 dní. Další intenzivní zkušenost byla Aljaška, kam jsme letěli natáčet s lyžaři a snowboardisty kolem Robina Kalety. Tam jsme měli velkou smůlu.
Jak to?
Aljaška je prašanovej ráj. Jezdí se tam nejkrásnější sjezdy po hodně prudkých svazích, na kterých sníh vzhledem ke specifickým podmínkám dobře drží. Ale když jsme tam přijeli my, bylo úplně vyfoukáno, všechno zmrzlé na kost do terénu, po němž se nedalo jezdit. Byly to ledové vlnky a do toho difuze, kdy nebylo vidět na pět metrů. Tři týdny jsme tam strávili v karavanu pitím piva a nenatočili skoro vůbec nic. Velká frustrace, ale o to je někdy život sportovního dokumentaristy. Je to součást hry, člověk s tím musí počítat.
Je jiné natáčet biky než lyžování?
Lyžování ve volném terénu je nejnebezpečnější. Uděláte špatný krok a umřete. Nebo se změní počasí. Vyrazíte, když je plus pět, a najednou je minus dvacet. Zároveň je tam velké riziko lavin, jsou stále velmi podceňované. Když jedete na surf, zubatého žraloka si představíte, ale hrozba laviny je neviditelná. Přitom zabijí tisíce lidí ročně.
Díky sportovní zkušenosti mám oko
Zatímco na plac jedou filmaři dodávkou, vám se musí všechno vejít do batohu. Co musíte obětovat a bez čeho se neobejdete?
Když jdu do terénu, neberu si velkou kameru, ale foťák, který váží čtvrtinu. Snažím se neubírat na objektivech, mám tři pevná skla, protože chci, aby byly záběry co nejhezčí, plus lehký dron a GoPro kamery, které nic neváží a přitom dokážou zprostředkovat bezprostřední emoce. Rád používám dlouhá skla, takže se neobejdu bez lehkého, karbonového stativu.
Jak moc je důležité, že jste sám zkušený sportovec?
Pro natáčení sportovních dokumentů je znalost sportů klíčová. Za prvé mi to dává možnost se v horách pohybovat. Mám zkušenosti, takže nevlezu do jasně lavinového terénu a jsem schopný s těžkým batohem sjet na kole nebo na lyžích to samé nebo skoro to samé jako sportovci, které natáčím. Znalost mi pomáhá v tom, že dopředu vím, kde se dá udělat dobrý oblouk, kde bude jízda vypadat dobře nebo odkud mám natočit skok, aby vypadal co největší, protože jsem to sám tisíckrát dělal. S extrémními sportovci se samozřejmě neměřím, protože to, co oni jedou třicet sekund, já plužím tři minuty.
Natáčíte i dokumenty mimo extrémní sporty?
Protože hodně cestuji, domluvil jsem se v České televizi, že jim budu dodávat cestopisy pro pořad Objektiv, připravil jsem skoro třicítku reportáží z celého světa. Natáčel jsem pohřební rituály s mumiemi na Sulawesi v Indonésii, život rastafariánských komunit na Jamajce, Berbery v Maroku, lyžaře v Japonsku. Kajakáře Vávru Hradílka jsem doprovázel, když plul po řece Ganze v Bangladéši, aby vybral peníze pro dětí z místního slumu. To byla velká zkušenost, protože ta země je fakt chudá a člověka to donutí koukat na některé problémy z jiného úhlu.
Na co se mohou diváci těšit v nejbližší době?
Nedávno jsme začali pracovat na televizním dokumentárním filmu o horské službě. K oné instituci mám osobní vztah, můj táta slouží jako dobrovolník u nás na Božím Daru, a tak jsem na služebně horské služby prakticky vyrůstal a všechny příběhy měl z první ruky. To je věc, která mě neskutečně baví, doufám, že si mně tohle nadšení podaří přetavit v dobrej film.
