Amerika na konci devatenáctého století sílila, města rostla, stavebnictví bujelo. Bylo potřeba dřevo, spousta dřeva, byla to zlatá éra dřevorubectví. Systém cest a silnic však nestačil, k dopravě klád z odlehlých lesů na pily se využíval bohatý říční systém.
Na jaře se vodními cestami valily tisíce klád, narážely do sebe, přetlačovaly se, mnohdy se zasekly, transport zablokovaly. Aby cestu uvolnili a uzávěru prošťouchli, museli dřevorubci vyskočit na neklidnou kládu a udržet se na ní, aby je neposednou rotací neshodila do vody. Vyžadovalo to stejné umění jako práce se sekerou.
A ve frajerském, chlapáckém prostředí pak nebylo daleko k poměřování sil, k výzvám, soubojům. Vznikl typický dřevorubecký sport, nejprve v oblastech Pacifického severozápadu, poté i jinde. Na letní závody vysílaly dřevorubecké společnosti své nejlepší borce. První neoficiální šampionát se konal roku 1898 v Omaze, podle serveru KeyLogRolling v něm zvítězil pan Tom Fleming.
Dlouhá jízda
Základní princip je jasný, oba protivníci nastoupí na jednu kládu, snaží se udržet a naopak svrhnout do vody toho druhého. Uvádějí nohama kládu do rotace, jedním směrem, pak ji náhle zastaví, zase pokračují v jejím otáčení – nebo naopak změní směr. Přetlačují se, snaží se oponenta zaskočit. Manévrují. Kláda je přitom vratká sama o sobě, i bez krkolomných operací soutěžících.
Neznámé sportyV našem seriálu jsme již představili: |
Nejprve se používaly klády z borovic a jedlí, jak rostly kompetence, dovednosti, smělost a technika závodníků, sahalo se po lehčích, vratších, rychlejších stromech, volba nakonec padala na cedry. Otáčely se svižně a dokázaly unést oba soutěžící vysoko nad hladinou.
Po úpadku plavení dřeva během dvacátého století dřevorubecká klání ustala, logrolling se však na různých akcích zachovával jako exhibiční představení, uvádí encyklopedie Britannica. Jenže přežil – a v šedesátých letech se poté zhluboka nadechl. V roce 1960 uspořádal Tony Wise v Haywardu ve Wisconsinu první světový šampionát v logrollingu. Premiéra byla skromná, mistrovství se však udrželo a sílilo, dnes na něj jezdí desítky účastníků, aby jejich kláním přihlíželo přes deset tisíc diváků.
A sport se vyvíjel. Historicky se, až do roku 1981, soutěžilo na kládách s pomocí bot s ostny. Popularitu sportu to omezovalo, hned z několika důvodů. Po několika kolech byla cedrová kláda naprosto zničená, a zajistit si jejich plynulý přísun bylo obtížné. Tréninky se nemohly odehrávat v bazénech, jejichž správci do vody v takové obuvi nikoho samozřejmě nepouštěli. A nakonec, rodiče u sportu s takovou výbavou své děti opravdu neviděli rádi.
Vše vyřešil inovativní nápad velkého dua logrollingu. Byl jím pár, nejprve sportovní, poté i manželský, do disciplíny se velkými písmeny zapsala Judy Scheerová a Jay Hoeschler. Právě Hoeschler jako Judyin trenér přišel s nápadem obalit klády kobercovým povrchem, protože pak již stačily jen gumové boty. Sport byl hned dostupnější.
Sport, který si žádá mnohé kvality
Jakkoli ona disciplína vyhlíží žertovně, zábavně, jen to pouze zdání. Vyžaduje ultra silný střed těla, aerobní kapacitu a extrémní kontrolu nad tělem. „Když se snažíte zabránit pádu z klády, bojujete proti 230 kilogramům hmoty. Při logrollingu si navíc nemůžete nikdy dopřát přestávku, ani na chvilku. Když se zastavíte byť jen na sekundu, jste ve vodě. Srdeční tep opravdu uhání,“ cituje server Swimming World Magazine Abby Hoeschlerovou dceru slavného páru, která se sportu věnuje též.
Sport se vlastně podobá lezectví, snažíte se při něm ostatně dostat na vrchol rotující klády. Má však leccos společného i se sprintem, vychytáváním rovnováhy a obratnou a rychlou prací nohou se může podobat bojovému umění.
Trénink vyžaduje trpělivost, pády dokážou ego pocuchat. A padá se. Podle Abby Hoeschlerové zasluhuje respekt, udržíte-li se na kládě napoprvé deset patnáct sekund. „Vlezete na ni – a stačí jediný špatný pohyb a prohráli jste. Vyžaduje to hluboké soustředění a pozornost,“ říká.
