Jak se Děčíňačka dostane k ledopádům? A kde natrénuje takové lezení?
Člověk nezačne primárně lézt na ledu. Spíš se to stane tak, že je lezcem nebo horolezcem, a na to je ten Děčín super. Já jsem z lezecké rodiny, takže už jako malá jsem si tam hrála někde na písku a houpala jsem se na laně. Nevím, jestli jsem neměla jinou možnost, nebo mě to pohltilo už tenkrát, ale začala jsem lézt a to mi přirostlo k srdci do dneška.
Na začátku jsem se učila na skalách, na umělých stěnách. Pak se člověk chce posunout dál, tak jde lozit třeba do hor nebo právě na ty ledopády. Úplně nejraději mám ale mixové lezení – část skála a část led, aktuálně více ty ledy… Protože, jak jsi zmiňoval, nemůžu trénovat jen na ledu, to nejde, to bych nic nenatrénovala. Takže musím improvizovat a lézt na umělých stěnách, po dřevě, kamenných chytech… tak to člověk simuluje. Cepíny zasekávám do dřeva.
Když přijde sezóna, kam nejblíž můžeš za ledem z tuzemska vycestovat?
Nejčastěji se vyjíždí do Rakouska, Švýcarska, Německa. Jsou to i Tatry, ale když vezmeš vzdálenost z Prahy, Rakousko je na víkend ideální. My jezdíme i Švýcarsko. V pátek se sebereme a v pondělí nad ránem se vracím a sedám v práci za počítač.
Ramena ti trochu vypověděla službu, je v tom specifické ledolezení?
Je to kombinace. Zima tomu nepřispívá a má vliv na stav těla. Na soutěžích mrznu i hodinu nebo dvě na jednom místě. Když stojím na „štandu“, nemůžu se hnout. A pak najednou má člověk dělat něco těžkého. Ano, i ty cepíny a švihání jsou náročný na ramena. Lidé si myslí, jak ti už po čase není zima a zvykneš si, ale s přibývajícím věkem a zraněními mi přijde, že je mi stále větší zima.
Celý rozhovor v pořadu Drive na ÓčkuLedolezkyně Lucie Hrozová bude hostem pořadu Drive na televizi Óčko v neděli 10. října ve 22:00 hodin. Povídal si s ní Jakub „Buba“ Ouvín. |
Není ledolezení ve srovnání s klasickým lezením nebezpečné? Kde je ten rozdíl?
Rozdíl je tam veliký. Hlavně v tom, že v ledolezení vstupují faktory, které neovlivníš – a to je příroda. I v tom Labáku (Labské pískovce - pozn. redakce), kde je pískovec, který je hůř odjištěný, si sám zvolíš míru nebezpečí. Na ledu nebo v horách si do určité míry také volíš nebezpečí, ale nikdy neporučíš těm živlům: může se utrhnout šutr, lavina, může se stát, že spadneš do trhliny i v místě, kde to absolutně nečekáš. A to se ti na těch sportovních skalách prostě nestane.
Spadla jsi někdy do trhliny?
Spadla jsem do trhliny (smích), už se tomu můžu zasmát. Když je nebezpečná situace, tak se nesměji. To jsem v klidu. Vnímám, co dělá parťák, v hlavě se mi kombinují všechny možnosti, které se můžou stát. Přemýšlím, jak se rozhodovat. Ale když už se to stalo, tak jsem se smála.
I tomu, co se stalo. Slézali jsme severní stěnu Mnicha v Rakousku a už to mělo být bezpečné. Už jsme opravdu šli po pěšince, která i byla vyrolbovaná, takže nás nikdy nenapadlo, že se může něco stát. Mně se teda podařilo, že v místě, kde už to člověk neočekává – kousek od nás byla už sjezdovka – jsem udělala krok a prostě jsem zmizela.
