SMLSALOVINY aneb jak žít a přežít
Sledovat další díly na iDNES.tvTakováto akce se tu koná jednou za dva až tři týdny. Cvičení se dělá především kvůli lavinovým psům, aby nezapomněli, jak zachraňovat. Vše vypadá naprosto reálně.
Ihned po telefonátu předává dispečer veškeré informace vysílačkou svým lidem v terénu. „Dobře, díky, vyrážíme,“ sděluje mu náčelník Horské služby Krkonoše Pavel Jirsa. Okamžitě sedají na skútry a vyrážejí směrem na Modré sedlo.
Na místo jedou spolu s nimi i psi. „Tady v Krkonoších máme v současné chvíli tři psy, kteří mají zkoušky, a jedno štěně, které se připravuje do akce. Máme dva německé ovčáky, jednu border kolii a štěňátko je také border kolie,“ líčí vedoucí kynologické brigády Pavel Smejkal.
Tyto rasy jsou v horské službě nejrozšířenější. Nejdůležitější však není plemeno, nýbrž to, jaké má pes vlastnosti.
„Musí to být pes odolný chladu, protože lavinové akce trvají i několik hodin, takže musí vydržet pracovat v tepelném komfortu. Musí mít rád lidi, v žádném případě nesmí být agresivní. A musí to být kořistník, musí být motivován k tomuto jednání,“ vysvětluje Smejkal.
Psi hledají lidský pach
Záchranářům trvá cesta ze Strážného na Modrý důl přibližně čtvrt hodiny. Tam čekají další záchranáři, kteří už předtím zahrabali lidi včetně reportéra Smlsala do hloubky asi dvou metrů.
Co dělat v laviněHorská služby radí zbavit se hůlek, zkusit vypnout vázání, přitáhnout kolena k hrudníku a dlaně dát před obličej. Pravděpodobnost přežití se dramaticky snižuje od 20. minuty po zasypání. |
„Prosím vás, zasypaní tři lidi. Je to prohledaný všechno pomocí lavinového vyhledávače, žádnej signál, takže u sebe pravděpodobně nic neměli. Svědek potvrdil, že sjížděli shora na lyžích a že je to strhlo, zůstali pod sněhem, je to tutovka,“ vysvětluje záchranář kolegům, kteří právě dorazili na místo. Dodává ještě, že hledat budou na ploše 150 na 80 metrů.
Na svah vypouštějí psy. „Ve chvíli, kdy ucítí lidský pach, který vyvěrá ze sněhu na povrch, v tom místě začnou hrabat a štěkat,“ popisuje vedoucí kynologické brigády.
Přesně k tomu psy během dvouletého výcviku učí. „Pokud je pes malý, je to běžná výchova jako s každým jiným. Speciální výcvik navazuje, když je starší. Začíná se tím, že musí štěkat na povel, pak se k tomu přidá vyštěkávání figuranta. Úplně v počátku jeho pán odbíhá před psem, pomocník ho přidrží, pak ho pustí na pána, který je schovaný někde za rohem domu. Pes vidí, kam páníček odběhl, a tam má za úkol si sednout, stát nebo lehnout, to je jedno, ale hlavně štěkat. A když štěká, dostane odměnu, tím se začíná výcvik,“ líčí Pavel Smejkal.
SMLSALOVINY ROKU: Odvážný reportér v převlečení za koně, jako hrobník i při sexu |
Spolu s věkem roste i obtížnost hledání. Nakonec musí být schopen pátrat po figurantovi i několik hodin. Odměnou mu je vždy třeba balónek, který od nalezeného dostane.
Je až neuvěřitelné, že psi vyběhli na svah a stačilo jim jen pár desítek sekund, aby reportéra i další lidi pod sněhem ucítili. Následuje spolupráce psa i záchranářů. On hrabe tlapami, oni lopatami.
Dole je úplné ticho a tma
V tu chvíli však zavalení lidé stále netuší, že se pomoc blíží. Dole totiž není absolutně nic slyšet. Stejně tak ani na povrchu, pokud zespoda někdo volá o pomoc.
Psi pomáhají nejvíc v létěVíce než k hledání zasypaných lidí v lavinách využívá horská služba psy při letních pátracích akcích. Funguje to na podobném principu, i tehdy jdou zvířata po lidském pachu. „Dobře vycvičený pes je schopen, pokud fouká mírný vítr od jakéhokoliv člověka směrem k psovi, lokalizovat pach na 200 až 300 metrů,“ říká vedoucí kynologické brigády Pavel Smejkal. |
„Pokud u sebe zasypaný člověk nemá lavinový vyhledávač, je pes téměř jediná šance, jak ho najít živého. Pak je ještě jeden způsob, při něm postupně najíždějí další záchranáři, sondami píchají do sněhu a snaží se v rojnicích toho člověka najít, ale než se prohledá celá lavinová plocha, trvá to poměrně dlouho a šance na přežití je malá,“ dodává vedoucí kynologické brigády Pavel Smejkal.
Cvičení nakonec dopadlo skvěle. Psi našli všechny tři zasypané rychle, a ti mohli konečně ze svých úkrytů na povrch. „Sice jsme pod sebou měli podložky a nad sebou prostor, takže jsme mohli bez problému dýchat, ale i tak se do nás dala pořádná zima. Nejhorší je to ticho a tma. My jsme naštěstí měli určitou jistotu, že nás najdou, ale když je někdo zasypaný a vůbec netuší, zda někdo zavolal pomoc a zda ta dorazí včas, to si ani nechci představovat,“ svěřil se na závěr reportér Matěj Smlsal.
