Jerzy Kukuczka. Jedno z nejznámějších jmen v Polsku, které nesou tamní základní i střední školy, akademie, gymnázia, ulice a také celé sídliště v Katovicích. Polák je považován za nejlepšího výškového horolezce 20. století, protože zdolal všech 14 osmitisícovek planety.
Byť se mu to po Rakušanu Messnerovi podařilo až jako druhému na světě, výstupy si ztěžoval tím, že je často pořádal v mnohem divočejším zimním období a ještě se na vrcholy dostával jinými a novými cestami, které sám Messner označil za sebevražedné.
Nepřekonaný rekord
Kukuczka se narodil 24. března 1948 v Katovicích, jeho rodina pocházela ze vsi Jistebná, jen pár kilometrů od české hranice. K horám měli blízko a formovaly je zejména Beskydy včetně nejvyššího vrchu Babí hora, který s výškou 1 722 metrů nad mořem patří mezi nejnavštěvovanější vrcholy Poláků i Slováků. Tyčí se totiž na hranici obou států, asi 70 kilometrů východně od Česka.
Kukuczka se však z Beskyd vydal mnohem dál, ještě než dosáhl „Kristových“ let, zdolal vrcholy Alp a Dolomitů, bulharského pohoří Rila, ale také štíty Aljašky, Hindúkuše či Himálají.
Na své cesty si musel vydělat. V hlubokém socialismu se v polských Katovicích živil i natíráním komínů. Horší to bylo s vybavením. Funkční horolezecké oblečení, moderní boty, stany a spacáky, lana i cepíny, které jsou dnes lehce k dostání – o tom si mohl mladý polský horolezec nechat jen zdát. Výbavu sháněl, kde se dalo, často z druhé ruky, použitou nebo vyrobenou doma „na koleni“.
Také proto se říká, že nejvyšší velehory včetně Mount Everestu musel těžce zdolávat dvakrát – poprvé už v údolích, kde horko těžko sháněl potřebnou výbavu. Výhodou bylo, že komunistické vedení země horolezce podporovalo, zejména jim umožnilo cestovat, jejich úspěchy se pak mohlo chlubit.
Jerzy Kukuczka, řečený Jurek, zdolal všech čtrnáct osmitisícovek během pouhých osmi let, tento rekord dosud nikdo nepřekonal. Stejně jako Messner, také Kukuczka se snažil chodit bez použití umělého kyslíku. Vzal si ho jen jednou, a to v roce 1980 při výstupu na Everest.
Jižní stěna Lhoce
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
S Messnerem ho pojil celoživotní zápas, což byl důvod, proč na výpravy nikdy nejeli společně. Jejich poslední bitva se rozhořela roku 1989 na hranici Nepálu a Tibetu, na hoře Lhoce, těsném sousedovi Mount Everestu.
Čtvrtá nejvyšší hora světa je proslulá svou jižní stěnou – ta je s výškou 3,2 kilometru nejstrmější stěnou takové velikosti na světě. Do roku 1989 jižní trasu žádný člověk nezvládl vylézt. Na jaře toho roku se o to pokusila právě výprava „Tyroláka“ Messnera, ovšem neúspěšně, kromě toho Messner na výstup Kukuczku kvůli rivalitě nepozval. I to byl důvod, proč se sem Jurek v říjnu vydal, konečně totiž mohl rakousko-italského kolegu pokořit.
Přetržené lano
Kukuczku na vrchol Lhoce doprovázel Ryszard Pawłowski. Tehdy 24. října 1989 oba vstali v pět hodin ráno. Vítr utichal, celou jižní stěnu zahalilo slunce. Hluboko dole byla základna, kde už všichni věděli, že oba horolezci dnes zaútočí na poslední úsek jižní stěny – Kukuszka jim to řekl v předvečer vysílačkou.
Hrozně kašlal, to je v těchto nadmořských výškách normální, a také popsal, že to mají na vrchol už jen asi 150, možná 180 metrů. Začali šplhat. Kukuczka první, desítky metrů pod ním Pawłowski. Používali poměrně tenké lano, široké asi sedm milimetrů, mělo být však kvalitní, pocházelo z místního tržiště.
Kukuczkovi chyběly k vrcholu stěny jen asi tři nebo čtyři metry, pak už se dostane na hřeben, kde je další postup mnohem snazší. Pawłowski ho zespoda sledoval. Najednou vidí, jak Jurek klouže. Nejdříve pomalu, pak stále rychleji. Pawłowski ztuhl, věděl, že ho kolega může za pár sekund strhnout s sebou. Jak Jurek padal, lano se najednou přetrhlo a horolezecká legenda se řítila do dva kilometry hluboké propasti.
Podle jedněch pramenů se tělo nikdy nenašlo, podle jiných ho členové výpravy objevili v 5 400 metrech a pohřbili do ledové trhliny.
Jen jedna „černá tečka“
Jak se později ukázalo, lano se nejspíš přeřízlo o ostrou hranu skály. Pawłowski se v tu chvíli podruhé narodil. Měl obrovské štěstí, že lano prasklo, jinak by ho vzal kolega nejspíš s sebou. Přeživší okamžitě zahajuje sestup. Dole na základně zatím nemají žádné informace. Neustále sledují stěnu dalekohledem, nikde nikdo. Když padne noc, výprava skoro nespí, stále se čeká, co mohlo oba horolezce zdržet.
Další den ráno je opět krásně, najednou se v dalekohledu objevila jedna černá tečka, rychle se pohybovala dolů. „To musí být Kukuczka,“ radovali se všichni, věděli, že Jurek leze velice rychle. Kde je však druhý horolezec? Když se „černá tečka“ poprvé spojí s kolegy, je jasné, že je to Pawłowski. Hlásí, že Jurek spadl a zemřel.
Spekuluje se, že za pádem mohla být ztráta koncentrace, rovnováhy nebo utržený kus skály či sněhové převěje. A také rychlost a spěch. Předmětem úvah je i lano, které horolezci kvůli úspoře času nesložili dvojitě. Pokud by tak udělali, vydrželo by, to by však nakonec spadli nejspíš oba. „Jurek“ Kukuczka zemřel ve věku 41 let.
