Měli jsme od začátku listopadu speciálního kouče, nechali jsme si udělat funkční testy, já šlapal prakticky denně na rotopedu a obden posiloval ruce na speciálním běžkařském trenažeru. Vyráželi jsme z poloviny startovního pole, doběhli těsně za první třetinou a pokořili čtyřhodinovou hranici, což na dva obstarožní sportovce nebyl špatný výkon.
A protože jsem ve sportu detailista, tak dodnes věřím, že kromě starých závodnických běžkařských návyků, dvouměsíčního tréninkového úsilí, skvělých nových běžek a umění trpět, největší roli v našem relativním úspěchu tehdy sehrál „mistr“ Petr Lisičan, kamarády zvaný Jula. Myšlenky na něj, mne provázely prakticky celý závod a vzpomínám na to dodnes.
Kdo dříve jezdíval Jizerskou 50 nemohl neznat tohle jméno. Bývalý špičkový závodník (čtvrtý na MS 1987 v Oberstdorfu), později zástupce voskařské firmy Toko. „Pan Máza“, který dlouhé roky rozbaloval kousek od startu závodu svůj stánek a mazal lyže stovkám borců, kteří mu, coby velkému odborníkovi, věřili víc než sobě. A tak jsme učinili i my.
To ráno si pamatuju, jakoby to bylo dnes. Ideální podmínky ze včerejšího dny byly pryč, nad Bedřichovem trochu sprchlo a napříč závodním polem zavládla totální panika. Včetně elity. Standa Řezáč se prý na poslední chvíli rozhodl, že pojede úplně nahladko. Švéd Oskar Svard si zase vybral mikrokontakt atd. Srandovní bylo, že stejné mazací šílenství jako mezi profíky, panovalo i ve zbytku startovního pole. Obležený stánek Petra Lisičana nebyl výjimkou. Nejdřív tam mazali klistr, pak se vraceli k tuhým voskům na minusové teploty a ty přetahovali turistickým TOKO sprejem. To prý byla Lisičanova specialita.
Nervózně jsme s Davidem podupával u stánku a trochu nevěřícně poslouchali Julovy rady, když nám předával několikrát předělávané lyže: „Ze začátku budete trochu smekat, když to bude moc, tak jděte ze stopy, ale nahoře se to určitě chytí. Volal jsem na Jizerku, bude to ok,“ sliboval.
Start. Vyrážím, ne zběsile, ale poklusem, abych si rychle nazul lyže a prodral se co nejvíc kupředu s co nejmenší ztrátou energie. První skluzy ale nejsou skluzy. Dělají se mi „bakule“, lyže drhnou ve stopě a já zoufale ztrácím pozice. Konečně to trochu sklepávám a nořím se do davu.
Po 100 m je naštěstí tak trochu jedno, jak kdo má namazáno. Noříme se do lesa, stopa se zvedá, trasa zužuje a špuntuje stovkami závodníků. Dlouhé minuty se suneme vzhůru, lyže na lyži. Po chvilce se konečně trošku rozjíždíme, ale ze stopy začínají zlověstně problikávat zrcátka, známka, že to bude nejspíš zoufale smekat. A přesně to se děje. Mistře Lisičane, to je teda hrůza...
Kolem mne pádí šťastlivci, kteří napatlali klistr. Mám vztek, jdu podle instrukcí mimo stopu, ale i tak to dost smeká. Míjí mne chlapík na turistických červených Artiskách Rubín z roku 1979. Připadám si na nejnovějších závodních atomikách jako blbec. Už neztrácím vteřiny, možná minuty. A hlavně nervy. Čekám, kdy se chytnu, marně. Mistře Lisičane, co byste asi teď řekl, kdybyste to viděl?
Kilometry se plouží zoufale pomalu, pořád stoupám do kopce a pořád smekám. Jestli to takhle půjde dál, nemám šanci ujet ani 30, natož 50 kilometrů. Panika. Snažím se hlídat aspoň trochu techniku, abych se neuplácal k smrti. Na šestém kilometru borci, kteří jsou na tom podobně, vyskakují do stran a mažou klistr. Nemusím se vzrušovat, já si žádný nevzal. Buď se chytnu, nebo... mistře Lisičane, já vás snad zabiju.
Kilometr číslo 7 před Kristiánovem. Co se to děje? Náhlá změna. Zrcátka mizí, začínám se chytat. Capkání tučňáka se mění v regulérní lyžařský běh. Najednou mne už nikdo nepředjíždí. Naopak. Předjíždím všechny kolem. Je to paráda. Mistře Lisičane, asi se vám omluvím, ale pro jistotu ještě počkám.
Jedu vzpřímeně, klidně, nekoukám pod sebe, ale na záda závodníků přede mnou. Totální katastrofa se mění v euforii. Mistře Lisičane, jste bůh! Lyže jedou jak utržené ze řetězu, jakmile se profil jen trochu narovnává, pouštím se do mohutných soupažů.
Řítím se do první občerstvovačky na Kristiánově přesně podle rafinované taktiky, kterou jsme před časem vymyslel – občerstvení není k občerstvování, ale k předjíždění. Popadnu teplý jonťák, kopnu ho do sebe, polovinu si vyleju na dres, dvěma třema rázy lyží rozpráším mraky odhozených kelímků a mizím. Mám radost jako dítě. Za mnou zůstává 30 „lenochodů“, kteří do sebe pomalu cpou banány a tatranky.
Míjím Čihadla, další občerstvovačku na Hraniční a blížím se k Jizerce. Lyže nemají konkurenci, kilometry ubíhají jako v pendolinu. 10, 15, 20, 25 kilometr je Jizerka. Co 5 až 10 minut předjedu na 30 lidí. Jen na vteřinku mi někde vzadu v hlavě probleskne – jak dlouho tohle můžu vydržet? Neměl bych zpomalit? Zaplaším obavy nekompromisně a pyšně. Moje škoda...
Míjím Nora Olafa Thona, jméno s norskou vlajkou má na zádech. Hi Olaf, jak to jede? Olaf se směje, je zakousnutý do stopy a mohutně máchá pazourama, v nichž drží krátké hůlečky. Nohy má ve fusaku jak miminko, pod sebou křehkou konstrukci přimontovanou na dvě závodní běžky. Jeho průvodce ho občas postrkuje na dlouhé hůlce. Olaf je ochrnutý od pasu dolů.
Kolem 25. km toho už začínají mít někteří dost. Chlapík jede, najednou si píchne hůlku mezi lyže a zřítí se do lesa. Nejhorší jsou sjezdy, v rozježděných a rychlých stopách padají lidi jak švestky. Jede mi to jako blázen a musím dávat extrémní pozor, abych včas uhnul nebo se sám nezřítil.
Z Jizerky to mastím na Smědavu, tam další rychlodávka jonťáku a vzhůru do obrkopce směr Knajpa. Na 33 kilometru jakoby najednou někdo zatáhl za brzdu. Přichází vystřízlivění. Dramaticky. Je tu krize, jako rychlá smrt. Už zase vedu na dálku rozhovor. Mistře Lisičane, proč jste mne nevaroval?
Dlouhá rovinka, téměř stojím. Marně hledám v ledvince karbošnek (tubu s energetickým gelem), asi mi vypadl. Naštěstí mám ještě energetickou tyčinku. Je zmrzlá na kost, zuřivě ji lámu, cpu do pusy a snažím se rozžvýkat. Jak opočlověk, který nejedl sedm dní. Vím, že to je poslední naděje. Když tu podrážku spolknu, tak se snad zachráním. Koušu a koušu a ploužím se vpřed.
Je to nekonečné. Pak se konečně nahazuji jak restartovaný počítač. Na 38 kilometru začínám znovu pořádně jet. Poslední občerstvovačka na Hřebínku, poslední jonťák, už vím, že to dojedu v normálním tempu. Trochu se jen motám a vztekám mezi lidmi, kteří jeli závod na 25 km a zamíchali se teď mezi nás. Dávám si bacha hlavně ve sjezdech. Chvíli to připomíná slalom.
Cedule 2 kilometry do cíle je stokrát milejší, než kdyby místo ní stála ta nejkrásnější holka. Finiš jedu s jedním borcem soupaž prsa na prsa, jak při světovém poháru. Dojde i na vykopnutou nohu na fotobuňce, ale stejně je tam ten mizera o půl boty dřív.
Chci ještě zajít za mistrem Lisičanem a poděkovat mu za to antické drama, které připravil. Nakonec ale mizíme s partou Sklepovských sršáňů v hospodě a já už to poděkování nestihnu. Za dva roky Petr Lisičan, nemyslitelná součást J50, umírá na rakovinu.
