Snil jsem si o vychrtlém pivaři, z něhož se po dvou měsících posilovny stane korba, ale nic.
Kulturista nejsem. Na mistrovství světa do Indie mě nenominovali. Nepomohlo ani dvacet litrů proteiňáku, které jsem od prvního září vypil. I když možná to nakonec zas tak úplná katastrofa nebyla. Posuďte sami...
Naložím ti sedmdesát kilo
Jak se blíží konec celé akce, scházíme se s trenérem i o víkendu. Děláme hlouposti, máváme lodními lany, šplháme po boxovacích pytlích jako unavení makakové. "Tomuhle se říká funkční trénink," oddechuje trenér Venca, který poslední dobou cvičí se mnou. "Jsou to věci, který bys mohl dělat normálně v lese, stačilo by zvedat klády, hýbat s kameny…"
Večer telefon.
- Čau Vašku, co se děje?
- Jenom mi řekni, jak se cejtíš.
- Jak bych se cejtil? Normálně. Nebo počkej? Jo, trošku mě bolej ramena, ale v klidu, zejtra můžu cvičit zase.
- Ty mě žereš!
- Proč, proboha.
– Protože já jsem po tý dnešní hodině úplně vyřízenej, nemůžu se hejbat...
Jasně, říkám si, zase mi maže med po hubě, tenhle pan psycholog.
Ale náhodou mám doma na návštěvě vrcholového fotbalistu, kterému se kdysi říkalo Mike, podle boxera Tysona. Tenhle můj přítel se uměl porvat – kdysi v Liberci dostal od trenéra Petržely rekordní pokutu za rvačku na diskotéce.
"Co si o tom všem myslíš ty?" ptám se fotbalisty.
"Tak se svlíkni do půl těla," hecuje mě, pro formu se bráním, ale už jsem před ním nahý a fotbalista zvolá: "Klobouk dolů. Ty máš prsní svaly! Ty máš dokonce co zatnout na rukou..."
Pořád to ještě nic neznamená, třeba z něj mluvila slušnost.
Na druhý den si dám pokus, o kolik jsem se za dva měsíce zlepšil v benči. Ve starých poznámkách najdu, že toho prvního dne jsem nad prsa vytlačil sedmkrát 45 kilo.
"Vašku, dej mi tam šedesát," chystám si dlaně na tyči.
Vašek se nějak zdráhá splnit mé přání, to nechápu. Copak myslí, že to nedám?
"V žádným případě, šedesát je málo," rozhoduje trenér a nakládá mi sedmdesátku.
Takže jednou, dvakrát, sedmkrát... "Pohoda, zvládám," šklebím se. Vašek se směje, že to věděl, ale dál už mi radši pomáhá, aby činka neupadla na hrudník. I jemu je jasné, že žádný kulturista nejsem.
Svalům zdar!
Škoda, že není červenec. Sebejistě bych chodil po plážích bez trika.
Poslední dva měsíce jsem od rána do večera žral (jiné slovo se hledá těžko, když toho najednou sníte dvakrát víc než kdykoli dříve a pořád nemáte dost), takže jsem přibral čtyři kila – čtyři kila svalů.
Nějak víc se teď líbím sám sobě, stal se ze mě narcis, který kouká do zrcadel.
A ještě něco.
Já býval poslední rok a půl nervózní – z práce vždycky rychle za malým děckem, které vás nenechá na pokoji, ale ještě si nepokecáte. Stačila prostě maličkost, abych se vztekal.
A teoreticky se to mělo ještě zhoršit, protože práce i dítě zůstaly, jen jsem k tomu musel přebíhat každý den do posilovny. Nějak zázračně si ukrást hodinu a půl na činky.
Stal se opak. Dřina s Vaškem mě uklidnila.
Napíšu o tom víc, ale až příští čtvrtek v Magazínu DNES.
Tady už ne, tady se loučím: Svalům zdar!
