Boj o přežití může začít kdykoli, říká český účastník aljašského závodu

Každou vteřinu musejí být stoprocentně soustředění, nejdrobnější zaváhání může ohrozit život. Mnohé oficiální cesty nejsou v divočině k nalezení, leckde nefunguje signál. Aljašský závod Iditarod Trail Invitational, nejdelší zimní ultramaraton na světě, letos opět prověří i českého cyklistu Jana Kopku.

Pořádná akce

Toužíte po vzrušení z nevšední akce? Odvažte se a vyberte si na Raketa.cz senzační adrenalinový zážitek.

Ten se extrémního závodu účastnil už dvakrát, jednou ho dokonce vyhrál. Letos se 23. února postavil na delší trať, která měří tisíc mil, tedy asi 1 600 kilometrů. Ovšem až po pečlivé přípravě. "Musíte si nakoupit všechny potřebné potraviny, a ty si potom pracně nakrájet na jednotlivá sousta, protože jakmile vám jídlo zmrzne, už z něj nic neukousnete," vysvětloval před závodem.

Především bylo potřeba nalézt "váhový limit přežití", určit, jak těžké zásoby si na trať vzít, aby nebylo kolo přetížené, ale aby měl přitom jezdec vše, co může potřebovat. "Je to vždycky vnitřní boj. Moje naložené kolo váží pětatřicet kilo, plno borců ale dokázalo dostat váhu pod třicet. Jedu asi trochu víc na jistotu," přiznával, ale s tím, že i to je riskantní: "Pokud to přeženete a budete až příliš naložení, jízda vás bude vysilovat a mezi vesnicemi strávíte víc času. Tím víc se vystavujete nebezpečí, že se změní počasí a vy zůstanete uvěznění někde v divočině."

V každém případě se snažil udržet stoprocentní soustředěnost, Iditarid Trail Invitational je závod, který vyžaduje rychlé reakce a nic neodpouští. "Každé zaváhání tady může znamenat začátek boje o přežití," zdůraznil Kopka, jehož již organizátoři počítají ke zkušeným matadorům akce.

Led se nám bořil pod nohama

Spolu s Kopkou odstartovalo čtyřicet bikerů a deset chodců, elita z celého světa, které nescházely ani zkušenosti, ani odvaha. Ani tak však na náročnou aljašskou výzvu nestačí všichni, už 25. února chyběla v seznamu závodníků jména tří, kteří odstoupili. Jan Kopka mezi nimi nebyl, o den později projel čtvrtým checkpointem na 269. kilometru spolu s dalším Čechem Pavlem Richtrem na průběžném pátém a šestém místě.

Čekala je cesta neobydlenou divočinou, při níž odstoupil 27. února další závodník. Kvůli omrzlinám, i když se v tiskové zprávě manažer závodu Bill Merchant diví, že letošní zima je neobvykle teplá. Potvrzuje to částečně i Jan Kopka, ale dodává, že zatímco přes den byly teploty i pár stupňů nad nulou, v noci padaly i do minus dvaceti stupňů.

"Snažíme se jezdit přes den do půlnoci a přes noc spát, abychom se neutavili hned první dny. Ne vždy se nám to ale povedlo, některé dny jsme se dostali na srub nebo příhodné místo až kolem třetí ráno," hlásil 27. února z McGrathu, kde po 563 kilometrech končil kratší závod, "v noci jsme museli nasazovat vysoké nepromokavé návleky, neboť se při překonávání řeky bořil led pod nohama."

Z McGrathu odjížděl Jan Kopka s Pavlem Richtrem opět na pátém a šestém místě, pak ale přitlačili na pilu. Následných 200 kilometrů totiž dali nonstop během čtyřiadvaceti hodin, občas jeli, občas kola tlačili. Poskočili tak v průběžné výsledkové listině o jednu příčku, předstihli loňského vítěze závodu Boba Ostroma z Aljašky. Po osmém chceckpointu, na který dorazili v neděli 2. března, měli do cíle ještě asi 700 kilometrů.

I dál postupují spolu, třebaže to původně vůbec neměli v plánu. "Vůbec jsme to neplánovali," přiznává Jan Kopka, "na startu jsme si jen popřáli šťastnou cestu. Pak se ale ukázalo, že máme podobné tempo a také vzdálenosti, které chceme ujet."