Nejprve postupné, pomalé zlepšování výkonu. Žádné výrazné, skokové rekordy. Lidé se s disciplínou seznamují, posunují se kousek po kousku. Jak se však přidává víc a víc lidí, jak se zvyšují finanční pobídky, jak se stává normou trénink a stále pečlivější, promyšlenější příprava, začínají výkony létat do nebes. Pak docházejí svého limitu.
Tak popisuje trend, jímž procházela většina sportovních odvětví, od maratonů po sprinty, James Smoliga, který se zabývá sportovní medicínou a sportovními výkony na americké High Point University. Právě jeho přitom napadlo prozkoumat, zda onen vývoj kopíruje i tak bizarní soutěžení, jakým je pojídání hot dogů.
„A hle, odpovídá to onomu scénáři naprosto přesně,“ prozrazuje.
Dynamika výkonů extrémních jedlíků
Podivný „sport“ si přitom nevybral tak docela nepřípadně. V roce 1984 zvítězila na Nathan´s Hot Dog Eating Contest, dnes nejslavnějším americkém turnaji jedlíků párků v žemli, sedmnáctiletá Brigit Feldmanová. Německá judistka prý předtím nikdy americký hot dog nejedla, vyhrála však s výkonem devět a půl kousku za deset minut, jak připomíná server Inverse.
V roce 2001 v soutěži zvítězil japonský borec Takeru Kobajaši, za dvanáct minut spořádal padesát hot dogů. Od roku 2007 turnaji dominuje pan Joey Chestnut, kromě roku 2015 zvítězil každý rok. Letos vysekl světový rekord, pětasedmdesát hot dogů za deset minut. Není tedy divu, že se James Smoliga rozhodl působivé dynamice oněch výkonů podívat na zoubek.
Data k dispozici měl, souměřitelné hodnoty výkonů nabízí web jedlíkovské soutěže od roku 1980 do roku 2019. Smoliga z nich seznal, že oněch devětatřicet let přineslo enormní nárůst počtu hot dogů, které dokázali vítězové, ale i vítězky zkonzumovat. Více než sedminásobný. „Za posledních sto let jsme přitom nezaznamenali ani dvojnásobný nárůst rychlosti běhu na sto metrů nebo maratonu,“ porovnává vědec.
Zatímco obžerské závody za necelých čtyřicet let vynesly sedmisetprocentní zlepšení, běžné sporty zažily od doby, kdy se začaly uznávat světové rekordy, což je ve většině sportů zhruba rok 1922, „pouze“ čtyřicetiprocentní progres.
Podle Smoligy je to tím, že pojídání hot dogů je relativně novou disciplínou. Proto přišla po letech, kdy se s ní závodníci seznamovali, kdy byla ryze legračním podnikem a kdy se výkony šouraly nahoru jen amatérsky a ostýchavě, docela jiná fáze. Fáze rapidního zlepšování. Jak se stávala soutěž slavnou, navzdory své povaze vlastně prestižní, jak přitahovala peníze a masy závodníků, jak se součástí jejich rutiny stával trénink, skákaly rekordy strmě vzhůru. Ona fáze začala v druhé polovině devadesátých let.
A zdá se, že se ono skokové zlepšování výkonů zpomaluje. Po roce 2015 už nad sebe raketově neskáčou. Jedlíci se, zřejmě, blíží svému maximu. A Smoliga ho ve své studii vydané v magazínu Biological Letters dokonce vyčíslil.
Tréninkem na cestě k limitům
K ruce si přitom vzal podle serveru ScienceMag.org matematický model Marka Dennyho, biologa ze Standfordské univerzity. Ten ho původně vyvinul k odhadování maximální možné běžecké rychlosti psů, koní a lidí. Soudí, že na základě dat o rekordech a jejich časovém vývoji dokáže s použitím matematického vzorce predikovat výkonnostní limit.
Obžerství jako práce. Profíci soutěží v pojídání majonézy i hot dogů Ničí si zdraví, mnohdy jen pro potlesk publika a bizarní šampionský titul, jindy ovšem pro peníze. Profesionální pojídači se ládují vším možným – od červů přes hořčici až po chilli papričky. |
S pomocí Dennyho modelu a další matematické analýzy Smoliga podle serveru High Point Enterprise spočítal, že maximální míra konzumace jídla je pro člověka 832 gramů za minutu. To je více, než na co dosáhne grizzly, ten se chlubí hodnotou 798 gramů za minutu, ale méně než 1 119 gramů za minutu, které náležejí vlkovi. Když se lidské maximum přepočítá na váhu párků a žemlí, vydá to na 83,2 hot dogu snědených za deset minut. A máme limit.
Smoliga přitom není jediným vědcem, kdo se na jedlíkovské závody a stále cílenější trénink jeho protagonistů zaměřil. Již v roce 2007 popsal, jak velké expanze dosáhne žaludek profesionálního jedlíka, ve studii David Metz, gastroenterolog z Pennsylvánské univerzity. Právě v tom totiž spočívá klíč k jejich výkonům. Zatímco netrénovaný člověk vypije za dvě minuty nanejvýš nějaké dva litry, jedlík „upgradovaný“ tréninkem za onu dobu zvládne 4,5 litru.
Metz však upozorňuje, že ve hře jsou i psychologické faktory a že ani fyziologie profesionálních jedlíků není dostatečně prozkoumaná. S tím, jak nezdravé závody přitahují víc pozornosti, však bude růst konkurence i tréninková přísnost.
Ostatně, třiaosmdesát hot dogů si podle Smoligy bude muset počkat na zatím neznámého pokořitele. Současný král jedlíků Joey Chestnut jím podle jeho úsudku nebude. „Myslím, že dokáže sníst 77, možná 78, ale roztáhnout se od 75 k 83, to je trochu příliš,“ soudí a poznamenává: „Už ve svých výkonech nejde tak rychle jako kdysi.“
Rovněž záleží na fyzických dispozicích, třiaosmdesát hot dogů podle Smoligy vyžaduje člověka vyšší postavy, který se nejen věnuje specifickému tréninku, ale který se též narodil s velkým nebo flexibilním žaludkem.
Sám Smoliga zůstává pokorným, byť zvědavým vědcem. Do jedlíkovských soutěží se pustit rozhodně nehodlá. Má za to, že jeho maximum by představovalo sedm hot dogů za deset minut. Nikdy to ale nezkoušel, ani zkoušet nehodlá. „Rád si užívám to, co jím,“ říká.
